Rekonstrukce domu jde i bez velkorysého rozpočtu. Stačí dobré nápady a jasná vize

Když původní majitelé prodávali svůj sto let starý řadový dům uprostřed Montrealu, jen ho lacině zrenovovali, osadili plastová okna a rozpadlé podlahy pokryli kobercem. Mnoho zájemců o koupi tak odradila vidina velkých dodatečných investic, ale architekt Paul Bernier spatřil ve dvoupatrovém cihlovém domě velký potenciál. Učaroval mu zejména přilehlý dvůr, který je díky bohaté zeleni ideálním místem k relaxaci uprostřed rušného města.

Život v objetí přírody si můžete dopřát i uprostřed řadové zástavby. Stačí jen mít otevřené oči a vidět i to, co jiným uniká. Foto Marc Cramer

Zeleň za chvíli pohltí celý dům. A to je dobře! Bujná vegetace totiž dokáže pohltit hluk města a vytváří z dvorku klidné místo. V zimě, když listy opadají, tu je ale stejný hluk jako všude v okolí. Foto Marc Cramer

Paul začal s postupnou rekonstrukcí ihned po koupi, když se však o pár let později Paulova rodina rozrostla na čtyřčlennou, začalo být v domě opět těsno a rekonstrukce mohla začít nanovo. Foto Marc Cramer

Co teď s tím?

Rozšířit dům směrem do dvora by nebyl žádný problém. Mohla vzniknout velkorysá přístavba, která by členům zajistila dostatek pohodlí. Rodina však o bujně porostlou oázu klidu nechtěla za žádnou cenu přijít. Vzhledem k místním stavebním normám nepřicházelo v úvahu ani výrazné navyšování stavby, takže bylo na Paulovi, aby přišel s nějakým zázračným řešením. Navíc mohl počítat jen se značně omezenou částkou, kterou mohla rodina na rekonstrukci uvolnit. To vyloučilo jakékoliv náročnější konstrukční nebo materiálové řešení.

Druhá přístavba nakonec mohla vyrůst na střeše domu, jelikož ji Paul umístil tak, aby nebyla vidět z ulice a nerušila tak ráz zdejší zástavby. Přesto je z ní překrásný výhled. Foto Marc Cramer

Pojízdná brána umožňuje rodině sledovat dění na ulici. Díky technickému provedení i volbě materiálů (dřevo, rezavý kov) působí dojmem, jako by tu byla odjakživa a dává naplno vyniknout skutečným vládcům dvora: stromům a popínavým rostlinám. Foto Marc Cramer

Optické triky hrály při přestavbě velkou roli. Dům je i díky dřevěným podlahovým roštům, které propouštějí světlo až do přízemí, mnohem vzdušnější a světlejší. Jen co děti trochu odrostou, chystá se Paul mezery mezi prkny ještě zvětšit. Foto Marc Cramer

Nový prostor pro děti i rodiče

Komplikované podmínky nakonec přiměly Paula pracovat s jednoduchými tvary, dostupnými materiály a především přirozeným osvětlením, které dokáže s vnímáním velikosti prostoru udělat opravdové divy. Navzdory touze zanechat dvůr zcela neporušený na něm vyrostla jedna ze dvou nově přistavených částí domu. Přístavba je ale pouze jednopatrová a díky své zelení pokryté střeše nezničila výjimečnou atmosféru dvora. Stala se z ní dětská herna, která je s přízemím původního domu propojena kuchyní. Ve druhé přístavbě − střešním boxu ze skla a dřeva − je pracovna, vysněné zázemí rodičů. Přístavby by však samy o sobě problém se stísněnými podmínkami v domě nevyřešily. Celému domu prospěly také chytré optické triky: odlehčení schodištní konstrukce, dřevěné rošty v patře a celoskleněné prvky. Tím došlo k faktickému spojení všech tří pater v jeden velký, světlý a vzdušný prostor.

Rohová kuchyň propojuje dětskou hernu s obývacím pokojem. Rodiče i děti tak mohou být na chvíli ve svém a potom se sejít ke společné přípravě večeře. Prostor tak přispívá k pohodové rodinné atmosféře. Foto Marc Cramer

V letních měsících se přízemí a dvůr mění v jeden celek téměř bez hranic mezi interiérem a exteriérem. Zeleň tu vytváří příjemné soukromí i milosrdný stín. Foto Marc Cramer

Rodina si pochvaluje otevřený vnitřní prostor, který jim umožňuje snadnou komunikaci napříč celým domem. Odstranění starého schodiště a jeho nahrazení lehkou ocelovou konstrukcí s dřevěnými schodnicemi vykouzlily z budovy domov dostatečně prostorný pro čtyřčlennou rodinu. Foto Marc Cramer

Večer, když už děti spí, si Paul a jeho partnerka Jöelle chodí do pracovny jen tak posedět. Díky svému umístění totiž nabízí naprosto jedinečný výhled. Foto Marc Cramer

Ložnice rodičů je s dětským pokojem spojena posuvnými dveřmi.

Paul Bernier

se věnuje praxi architekta od roku 1991. Má za sebou projekty v různých kancelářích v Montrealu i dalších kanadských městech. V roce 1999 založil své vlastní studio. Jeho práci charakterizuje hra s prostorem a světlem. Sám o sobě říká: „Zajímá mě kreativní architektura, která objevuje nové směry, neobvyklá řešení. Podlaha nemusí být neprůhledná, zeď pevná, dveře se dají otevírat tisíci různými způsoby…“

Text Veronika Benešová
Foto Marc Cramer
Zdroj časopis HOME, JAGA MEDIA, s.r.o.