Proč se rozhodnout pro podlahové vytápění?
I když každý člověk vnímá teplo odlišně, podlahové topení pociťuje většina lidí jako příjemné. Teplo je nedílnou součástí domácí atmosféry a podlahové vytápění je z mnoha důvodů jedním z nejoptimálnějších způsobů, jak ho zajistit.
Podlahové topení patří do skupiny takzvaného velkoplošného vytápění, kde může být otopnou plochou podlaha, stěna nebo strop. V závislosti na způsobu předávání tepla se systémy podlahového vytápění dělí na sálavé a konvekční.
Podlahové vytápění podle topného média:
Sálavé – Teplovodní
– Elektrické
Konvekční -Teplovzdušné
Sálavé, nebo konvekční?
Pro rychlé dosažení tepelného komfortu, tedy takové teploty, kterou v místnosti vnímáme jako příjemnou, je nutné rovnoměrné zahřívání vzduchu. Důležité je stejnoměrné rozložení teplot vzduchu v horizontálním i vertikálním směru, což zajišťuje nejlépe právě podlahové vytápění. Poměr jeho sálavé a konvekční složky je téměř stejný (55 % : 45 %). Nosičem tepla je voda, vzduch či elektrický proud. Pro instalaci v rodinných domech je nejčastějším médiem teplá voda či elektřina.
Mezi konvekční systémy podlahového vytápění patří teplovodní podlahové konvektory (fan-coily). Využívají přirozené proudění chladného vzduchu, který ohřejí a předávají do místnosti. Výsledné rozložení teplot je podobné topení radiátory. Výhodou je skryté uložení otopného tělesa v podlaze. Na podobném principu předávání tepla je založeno i teplovzdušné vytápění, rozvod tepla v interiéru je zde zajištěn výústkami v podlaze.
Princip sálavého vytápění
Na rozdíl od klasického typu vytápění, kde topná tělesa ohřívají vzduch, který prouděním předává teplo povrchu předmětů, je vyzářená sálavá energie po styku s předměty či stěnami z určité části pohlcena, zbytek se odrazí. Pohlcené záření se změní na teplo – předměty či zdi se ohřejí, a teprve tímto teplem je ohříván vzduch v místnosti. Stejným způsobem jako stěny či nábytek přijímá takové teplo i člověk, pocitově příjemné teploty tedy dosáhne dříve a při nižší teplotě v místnosti než při vytápění klasickým způsobem. Pocit optimální tepelné pohody ovlivňuje do určité míry i sdílení tepla vedením a prouděním.
Podlahové vytápění je nízkoteplotní otopnou soustavou, maximální teploty povrchu podlahy 27 °C je možné docílit některým z nízkoteplotních zařízení s přívodní teplotou 35 až 45 °C. Teplonosným médiem je voda, teplý vzduch či elektrický proud. Pokud jde o sálavé vytápění pro rodinné domy, je nejčastějším médiem teplá voda či elektrická energie, teplý vzduch není pro využití v domácnostech vhodný.
Teplovodní podlahové vytápění
Pro teplovodní podlahové vytápění je v podlaze instalován systém otopných trubek, do nichž je vháněna teplá voda, která průchodem potrubím ohřívá podlahu a poté i místnost.
Zdrojem tepelné energie mohou být podle jeho typu tepelné čerpadlo, kondenzační kotel, elektrokotel. Vhodné jsou i solární panely a kotle na biomasu či pevná paliva, ty je však nutné doplnit o akumulační nádoby. Systém podlahového topení by měl být doplněn automatickou pokojovou regulací teploty. Při rozhodování mezi určitými typy systému je třeba vycházet z konkrétních podmínek a posoudit každé řešení z hlediska pořizovací ceny a celkové efektivity provozu. Kromě velikosti vytápěné plochy a půdorysu domu jsou při navrhování vhodné soustavy důležitým faktorem i tepelné ztráty objektu.
Z výše uvedených zdrojů se pro podlahové topení jeví jako ideální tepelné čerpadlo, neboť pro co nejvyšší efektivitu provozu vyžaduje velmi nízkou teplotu otopné vody. Výborně se tedy hodí pro sálavé teplovodní topné systémy.
Dalším optimálním zdrojem je plynový kondenzační kotel. Kondenzační plynové kotle využívají spalné teplo zemního plynu a kondenzační teplo vodních par ve spalinách. Jejich účinnost je proto až o 15 procent vyšší než u běžných kotlů. Kvůli korozi částí kotle je nutné, aby teplota otopné vody, vracející se do kotle, nepřesáhla během celého topného období
teplotu rosného bodu spalin, tedy asi 55 °C. Při podlahovém topení nepřekročí teplota otopné vody 50 °C, díky tomu je zajištěn efektivní provoz kondenzačního kotle, a tedy i co nejnižší provozní náklady.
Aby sálavé vytápění fungovalo optimálně, musí objekt, kde je instalováno, splňovat požadavky na hodnotu energetické náročnosti – průměrná tepelná ztráta objektu by neměla být větší než 20 W/m³, nebo by roční průměrná spotřeba neměla překročit 70 kWh/m².
Konstrukce teplovodního vytápění
Z vlastností podlahového topení vyplývá, že samotná konstrukce podlahové otopné plochy nesmí být spojena s nosnou částí podlahy, ale musí umožňovat dilatační změny. Podle technologie zhotovení lze konstrukci vytápěcí plochy rozdělit na mokrou, suchou nebo vytvořenou pomocí modulových klima desek.
V případě mokrého způsobu provedení je teplovodní podlahové vytápění tvořeno soustavou trubek, položených na rovné tepelně-akustické izolaci a zalitých betonovou směsí nebo anhydritovým potěrem. Na izolaci je však nutné položit krycí fólii, aby nedošlo k protečení potěru pod tepelnou izolaci a vzniku tepelného mostu. Jako hydroizolaci lze v některých případech použít tepelně-reflexní fólii, díky níž je část tepelného toku odrážena od tenké reflexní vrstvy (obvykle hliníkové) nahoru k vytápěnému prostoru. Je tak možné dosáhnout několikaprocentních úspor energie. Druhou možností, ovšem finančně náročnější, je uložení otopného hada do systémové desky z tvrzeného polystyrenu s vylisovanými výstupky pro uchycení potrubí. Betonový potěr lze v závislosti na podmínkách nahradit anhydritem, v tom případě nelze kvůli nebezpečí vzniku koroze (chemická reakce CaSO4 s kovem) použít ve skladbě podlahy kari síť ani kovové trubky. Teplota přívodní vody je velmi nízká (35 až 55 °C), měrný výkon podlahy je vyšší než 50 W/m².
V případě suchého způsobu konstrukce je otopný had uložen do izolační desky a od betonového potěru je oddělen plastovou nebo kovovou fólií, která zajišťuje stejnoměrné šíření tepla a současně vyšší pevnost podlahy. Podlahy se suchou konstrukcí jsou vhodné v objektech, kde postačují nižší měrné tepelné výkony do 50 W/m², například pro temperování, nebo tam, kde je nutné zajistit menší konstrukční výšku podlahy, třeba u rekonstrukcí. Nevýhodou je dlouhý interval mezi dodáním a uvolňováním tepla a z toho vyplývající obtížná regulace.
Druhou variantou suchého způsobu konstrukce podlahového vytápění je provedení bez betonového potěru. Je používán všude tam, kde není přípustná velká zátěž vodorovných ploch, především u dřevostaveb nebo při rekonstrukci podkroví se stropy z masivního dřeva. Základem je systémová tepelně-izolační deska, na níž je natažena teplovodní hliníková fólie, nebo se do ní vkládají lamely z pozinkovaného plechu, do nichž je pak uložen otopný had. Podlaha je zakrytá lehkou deskou.
Nejmodernějším konstrukčním systémem teplovodního podlahového vytápění jsou takzvané klima-podlahy. Jde o vzájemně propojené modulové duté klima-desky či pásy, položené na tepelné izolaci. Vytvoří se tak přímo celá otopná plocha podlahy, neboť topný had je nahrazen dutinami v deskách. Výhodou je rychlejší realizace systému, stejnoměrnější rozložení teplot na povrchu a nižší konstrukční výška podlahy.
Elektrické podlahové topení
Pro elektrické podlahové vytápění jsou určeny topné kabely, rohože nebo fólie. Poslední jmenované – topné fólie, jsou velmi tenké (0,4 mm) a vynikají snadností instalace – lze je položit přímo pod plovoucí podlahovinu. Nedojde tak k zásahu do konstrukční výšky podlahy.
Elektrické podlahové vytápění ECOFLOOR poloakumulace
1 – Nášlapná vrstva (dlažba, koberec, PVC, lamino)
2 – Podlahová (limitační) sonda v ochranné trubici (tzv.husí krk)
3 – Nosná betonová plovoucí deska
4 – Ocelová výztuž (tzv. Kari síť)
5 – Topná rohož (kabel) ECOFLOOR(R)
6 – Tepelná izolace
7 – Podklad (betonová deska)
Elektrické podlahové vytápění ECOFLOOR s přímotopným kabelem
1 – Nášlapná vrstva (keramická dlažba)
2 – Flexibilní lepicí tmel
3 – Podlahová (limitační) sonda v ochranné trubici (tzv.husí krk)
4 – Topný kabel ECOFLOOR(R)
5 – Nosná betonová plovoucí deska
6 – Ocelová výztuž (tzv. Kari síť)
7 – Tepelná izolace
8 – Podklad (betonová deska)
Volba dalších dvou typů – topných kabelů a rohoží, závisí na skladbě podlahy a podlahové krytině. Jsou určeny především do konstrukcí vytvořených mokrým procesem. Podlahové topení může být navrženo jako:
– akumulační (systém s vysokou mírou akumulace – topná rohož je umístěna ve 12 až 15 cm silné vrstvě betonu, příliš se nepoužívá)
– poloakumulační (topný kabel nebo rohož jsou umístěny ve vrstvě betonu nebo anhydritu o tloušťce cca 5 až 6 cm).
– přímotopné (nízká míra akumulace – topná rohož nebo fólie je umístěna ihned pod podlahovou krytinou)
V případě dřevostaveb, které mají takzvané suché podlahy, kde jsou na tepelné izolaci položeny sádrovláknité nebo OSB desky, je jedinou variantou podlahového vytápění přímotopný systém, neboť zde není vrstva anhydritu nebo betonu.
V případě elektrického podlahového vytápění není třeba žádný kotel ani elektrokotel, stačí jen elektřina a topné prvky, což je velkým kladem při výčtu pořizovacích i provozních nákladů. A druhotnou výhodou elektrického podlahového topení jsou zvýhodněné nízké tarify elektřiny pro vytápění, neboť tuto levnou energii ve stejnou dobu využívají všechny elektrické spotřebiče v domácnosti, což se významně projeví v ročním finančním úhrnu za elektřinu.
Proč podlahové vytápění?
+ Zdraví a hygiena – při kvalitní instalaci a seřízení nevíří a nevysušuje vzduch
+ Zhuštěné okrajové zóny u oken zajišťují ochranu proti rosení oken
+ ohřevem předmětů a osob sálavým tokem na 20–22 °C je možné zajistit tepelnou pohodu již při teplotách vzduchu 18–19 °C, přičemž snížení teploty o jeden stupeň znamená úsporu cca 6 % energie
+ minimální nebo nulová údržba
Text: Dana D. Daňková
Foto: Archiv firem
Text byl připraven ve spolupráci s firmami Wolf a Fenix.
Odpovědný redaktor: Matej Šišolák