Jak na společné pěstování?

Životnímu prostředí jednoznačně prospívá, coby majitelé zahrad ale potřebujeme hledět i na výnosy. Cílem našeho počínání není přírodní porost, nýbrž produkce zeleniny, ovoce a bylin – a přirozeně i zisk, nejlépe trvalý.

Foto: Shutterstock

Postup, který si oblíbili ekologičtí zahradníci, vychází – jak jinak – než z pozorování přírody. Tam nikdy nenajdete monokultury, jaké jsme vytvořili z tradičního pěstování zemědělských plodin. Smíšené porosty, které řídí sama příroda, přesto trvale prosperují a nezdá se, že by jim něco chybělo.

Návrat k přírodě má svá úskalí

Zatímco cesta od přírody k monokultuře bývá jednoduchá, opačně vám může dát zabrat. Příroda si samozřejmě umí poradit i sama, ale výsledek by vás nejspíš neuspokojil – pravděpodobně se nechcete vracet do etapy člověka-sběrače, ale přejete si ze zahrady naopak vytěžit maximum. Při společném pěstování tedy usilujeme o naplnění několika cílů současně: 1. co nejlépe využít prostory záhonů, 2. minimalizovat časové prodlevy, 3. současně omezit používání ochranných prostředků a 4. pokud možno i zlepšit kvalitu půdy.

Foto: Shutterstock

Zapojte zdravý rozum i zkušenosti

Abychom co nejlépe využili místo na záhonech (nejen nad zemí, ale i pod ní), musíme zapojit prostorovou logistiku, a ještě uvážit vzájemné vztahy mezi rostlinami. Třebaže se zdá, že kombinace salát – špenát nemůže fungovat, praxe ukazuje opak. Nevhodným parťákem bude naopak celer, ačkoli se z prostorového hlediska může jevit jako šikovný doplněk. Do hry navíc vstupuje i další, trochu záhadný efekt: některé plodiny se vzájemně chrání před škůdci. Nejspíš už jste slyšeli o souhře póru s mrkví, díky níž se plodiny vzájemně chrání před velmi nebezpečnými škůdci, pochmurnatkou mrkvovou a vrtalkou pórovou. Některé fungující kombinace popisuje literatura, jiné dosud čekají na své objevení.

Podpůrný svaz pro ovocné dřeviny

„Guild“ označuje původně cech, svaz, klan nebo skupinu. V terminologii zahradníků se můžete setkat i počeštěným výrazem gilda – v každém případě se jedná o společenstvo rostlin, kterými se podsazují ovocné stromy tak, aby si vzájemně nekonkurovaly, ale prospívaly. Mají také za úkol zabránit trávě, aby prorostla až ke stromku, a připravila jej o vodu a vzduch v půdě. Namítáte, že to dělají všechny rostliny? Nikoli! Ty dvouděložné lépe udržují půdu pod listy kyprou a po jejich listech stéká voda ke kořenům. Pomyslnou třešničku na dortu zde představují rostliny vikvovité, které zajistí svými hlízkovými bakteriemi určitý objem dusíku a „přepustí“ jej i stromkům. S touto výhodou můžete pracovat, pokud nepěstujete stromky intenzivním způsobem, tedy za pomoci kapkové závlahy a přihnojování minerálními hnojivy.

Foto: Shutterstock

Které druhy zvolit?

Trochu jiné se vybírají do sadů, jiné do zahrad. Vždy ale sáhněte po druzích, které mají kladný vliv na půdu – osvědčuje se kostival, měsíček, ale i kopřiva. Z leguminóz (vikvovitých) se doporučuje vikev huňatá, vikev plotní, vikev ptačí, komonice, tolice, jetel, úročník, štírovník, čičorka či vytrvalé hrachory. Pro sady volte trvalky, bylinky do kuchyně nebo přesévající se letničky, každoroční dosazování je nepraktické. Pro zahrady u domu, kde ovocné dřeviny bereme jako součást větších záhonů, naopak vybírejte z užitkových rostlin (fazole, zahradní bob, hrách). Žádoucí krytí půdy zajistí i jahodník, lichořeřišnice, novozélandský špenát, meduňka. Ve velkých celcích v zahradě mohou společně růst s ovocnými dřevinami i tradiční druhy zeleniny. Vtip ale spočívá v tom, že pod jabloní neroste šest kapust, ale menší „vzorek“ od každého druhu – dvě kapusty, jeden bob zahradní, spousta měsíčku, a ještě tři jahodníky.

Text: Dagmar Cvrčková, foto: Shutterstock