Mít hory na zahradě

Majitel – milovník hor a skalniček – proměnil klasický venkovský dvůr v krajinu údolí a skal. Toužil po dokonalosti, proto zahradu šestkrát předělával.

U jezírka vzniklo místo k odpočinku.

Poměrně malou plochu někdejšího dvorku majitel zvětšil skalkami a roklemi (v jedné se našlo místo i pro kopii horského jezírka), doplnil pěšinami a oživil množstvím dřevin. Zahrada je osázená tak, aby stále kvetla, působila co nejpřirozeněji a napodobovala horský terén. Každá rostlina zde má své místo, kde vynikne a je dobře přístupná.

Žiji se svými skalničkami

„Snažím se, abych mohl krásu rostlin obdivovat z bezprostřední blízkosti,“ říká majitel a pokračuje: „Tento přístup je pro mne důležitý nejen z důvodu údržby. Vím, že ve stáří nebudu schopen vyrazit na výšlap za horskými kytkami do přírody a pak mě potěší, že se k nim posadím ve své zahradě. Nebo se dokonce natáhnu na trávník vedle, abych se pokochal jejich krásou.“

Zahradu, jejíž velikost se pohybuje kolem tří set metrů, začal majitel realizovat před půl stoletím. Zanedlouho zjistil, že půda je přehnojená dusíkem, takže mu většinu skalkových rostlin zničila plíseň. Začal zeminu upravovat, vymývat a doplňoval novou. Kvůli vápenitému podloží se vzdal pěstování rododendronů.

Zahradu zdobí i meandrující trávník a desítky vyšších dřevin.

Na upravený dvorek z okolí navážel vhodné kameny, jen tak na káře. Materiál pro svoji první skalku našel na svazích Malešovické pahorkatiny u Kutné Hory. Výsledek? Nelíbila se. A tak požádal o radu kamaráda Josefa Haldu, který mu pomohl se stavbou nového alpina. Dodnes jsou na zahradě k vidění místa, která společně zbudovali, například stěna nad jezírkem. Josef Halda je považovaný za objevitele vrstevnatých neboli spárových skalek, jejich ložení ale vlastně jen odkoukal a pak napodobil proces, kterým s kameny a rostlinami pracuje příroda.

Ke kameni kámen

Během let prodělala zahrada šest radikálních proměn, které se týkaly především skalek. Některé z nich majitel přeskládal a použil vhodnější kameny. „Vrstevnatá skalka působí velmi přirozeně a je to i módní záležitost, lidé se o ni pokoušejí s menším nebo větším úspěchem. Je nutné na ni mít k dispozici vhodný kámen, který zvětrává a rozpadá se do různě silných a spíše plochých bloků,“ vysvětluje.

V zahradě jsou všechny skalky postavené jednotně, na tak malé ploše je třeba vyvarovat se odlišných způsobů vrstvení. Přesto však majitel – převážně z nutnosti – použil různorodý materiál. Okolí Kutné Hory, kde se zahrada nachází, je z geologického hlediska velice pestré, a tak mohl postupně vyzkoušet mnoho druhů kamene. „Začínal jsem s třetihorní křídou, ale je velmi rozpadavá. Ale je to alkalický sediment a vápno jde, jak známo, spoustě skalniček k duhu,“ vzpomíná skalničkář. Následovaly vápenec, ale i rula, znělec nebo dokonce hadec, který obsahuje spoustu hořčíku a vyvolává u dřevin zakrslý růst.

Zakrslé dřeviny jsou pro skalky důležité – dodávají jim na kráse i potřebný stín.

V zahradě

Za vstupní brankou a na zápraží dal majitel prostor přírodě a ponechal si tu hajničky, mohutné kapradiny, celek je zastíněný statným javorem dlanitolistým. Dům je ukrytý v přísavníku, v zadní části ho porůstá velkolistý podražec. Kdysi se nacházelo na zahradě šest set padesát druhů dřevin, a ani současných sto není zrovna málo. Volný prostor vyplňuje trávník, který nikdy nezažil chemický zásah proti plevelům.

U bočního plotu z balvanu voní lýkovce, v okolní trávě rostou zvonky, macešky a kopretiny.
Uprostřed zahrady je místo pro největší a nejstarší skalku. Na jejím úpatí se nachází jezírko, kolem vedou kamenné schody do spodní části pozemku, kde vzniklo odpočinkové místo u starého zahradního stolku pod šeříkem. Napravo od něj se diagonálně a mírně do oblouku táhne nízká spárová skalka s údolím po celé délce.

Vedle kvetoucích rostlin a zakrslých dřevin doplňují prostor samorosty. Nejdůležitější ale zůstávají podle majitele kameny. Jednotlivá zákoutí spolu také barevně ladí. Až za domem, ve stínu šlahounů podražce, lze objevit zvláštnost – téměř kolmou skalku se spoustou lomikamenů a netřesků.

Přímky nemá rád

„Zkušenosti mne naučily, že bychom měli s pokorou napodobovat přírodu,“ říká skalničkář. A jako příklad zbytečného nesouladu uvádí šlapáky na sousedově cestě – kameny jsou všechny stejné, postrádají i nepravidelný tvar. Kde to v přírodě uvidíte? Na cestičku patří i menší a drobné kameny. Rozvržení zahrady a druhů rostlin mu navrhl architekt. Nejmenší detaily tvořil sám majitel. Zabere to spoustu času.

„Často vidím, že lidé dělají záhony kolem plotu a při rozvržení zahrady myslí v rovnoběžkách. Tím si ji zbytečně opticky zmenšují. Proto sázím po diagonále a zahrada se pak zdá větší a zajímavější. Na dobrou skalku stačí plocha jednoho metru. Může být postavena kdekoli: na strmém svahu, na rovince, v koutě zahrady, ale i na terase,“ dodává majitel.

Radka Borovičková, foto Zdeněk Roller