Malé a rafinované: Čím se vlastně živí masožravé rostliny?

Při toulkách přírodou, zahradami a botanickými skleníky se při troše štěstí můžeme potkat s rostlinami, které dostaly do vínku neobvyklé schopnosti. Výstižnější formulace by asi zněla tak, že si své raritní vlastnosti vytvořily samy během evoluce. Jak přesně ke svým „superschopnostem“ přišly, se dozvíme asi sotva, víme jenom, že je mají a využívají, jak nejlépe umí.

Foto: Pavel Chlouba

Masožravostí proti globálnímu hladu

Život na rašeliništi není žádná velká slast – alespoň rostliny tam rozhodně nemají na růžích ustláno. Musí se vypořádat s neustále mokrou půdou, která rostlinám skýtá velmi chudou nabídku živin. Proto v rašelině přežijí jenom ty nejskromnější druhy – nebo ty, které se rozhodly snažení nevzdat a něco pro sebe udělat. Do této skupiny patří například masožravé rostliny, které už v dávné minulosti zareagovaly na akutní nedostatek živin chytrým nápadem: proč si při jejich získávání nepomoct i z jiných zdrojů? Během evoluce se „naučily“ lovit drobný hmyz a rozkládat jej pomocí enzymů tak, aby hmyzí tělíčka mohla pomáhat rostlinám v jejich růstu.

Chytře a efektivně

Masožravé rostliny najdete v přírodě i jinde než na rašeliništích, obvykle se ale jedná o lokality s velmi chudou půdou. Svoji kořist umí lapat třemi hlavními způsoby. Jedny vytvářejí duté, trubkovité listy, do kterých hmyz (převážně) vstupuje za zápachem, který v masožravkách vzniká právě za tímto účelem. Z trubkovitého listu obvykle není útěku, hmyz tam utone v dešťové vodě a začne se pomalu rozkládat. Tím ho rostlina pomalinku využije pro své potřeby, a jako „bonus“ vznikne nový, slabý zápach, který do pastičky přiláká další oběť.

Foto: Pavel Chlouba

Mechanické pasti

Druhou velmi rafinovanou metodu lovu představuje využívání lepivých kapiček, jež pokrývají plochu listů. Do této kategorie patří zejména rosnatky, které mají skromné zastoupení i v naší přírodě. Hmyz, který uvázne na lesklých kapénkách lepidla, při svém pokusu o záchranu mimoděk rostlině „prozradí“, že se na jejím povrchu něco děje. V rámci svých možností se rostlina snaží dotýkat polapené oběti co největší plochou listu, čímž se pomalu spouští proces vylučování trávících enzymů.

Třetí způsob lovu využívá mechanické pasti, které se v mžiku sklapnou, jakmile ucítí snadnou kořist. Do této skupiny patří bublinatky, jejichž oběti se vyznačují mikroskopickou velikostí. Výjimku tvoří severoamerická mucholapka podivná, která velmi atraktivním způsobem (a rychlým pohybem dvoudílné pasti) uloví i velkou mouchu.

Foto: Pavel Chlouba

Smrdí, vězní a podvádí

Podražce tvoří bohatý rod, který zastupuje asi 500 zejména subtropických či tropických druhů. Jedná se převážně o liány, které se vedle celé řady jiných vlastností vyznačují jednou zcela mimořádnou. Aby do útrob svých květů přilákaly hmyz a dosáhly oplodnění, neštítí se použít metody, které se ve světě lidí za moc slušné nepovažují. Ale říše rostlin, to je jiná kategorie… Tam naše zákony neplatí.

Dovnitř ano, ven už ne…

Už samotný vzhled květů některých podražců (Aristolochia elegans, Aristolochia gigantea) připomíná spíše kus syrového masa než něžné křivky z říše rostlin. K barevnosti a tvaru se ještě přidává zápach, který připomíná zkažené maso. Tyto dva aspekty lákají do útrob květu zvědavý hmyz. Do nitra květu vstupuje přes malou úzkou chodbičku, kvůli jednostranně směřujícím chloupkům se však nedostane ven. Ocitne se v pasti – a musí tam nějakou dobu vytrvat.

Foto: Pavel Chlouba

Rostlina s uvězněným hmyzem začne produkovat pyl, který dopadá na jeho tělíčko uvnitř květinové pasti. Potom květ začne pomalu vadnout a štětinky, které bránily úniku hmyzu, povolí. Není to sice moc komfortní, ale úniková cesta se přece jenom otevře. Hmyz získává zpět svoji svobodu, ale většinou mu dlouho nevydrží. Kdo by odolal dalšímu průzkumu, když to hned o kousek vedle tak krásně smrdí… Hmyz tedy záhy navštíví jiný, právě otevřený květ podražce a potom ještě pár dalších. Neustálým střídáním vězení a svobody přenáší pyl z květu na květ, a rostlinám tak prokáže vzácnou službu oplodnění.

Naděje na přežití

Základním rozdílem většiny rostlin od majority živočichů je jejich pevné místo na stanovišti. Jakmile se rostliny někde objeví, téměř nemají šanci změnit své působiště. Některé druhy to sice dovedou, ale existuje jich zanedbatelně málo – a když už taková situace nastane, jedná se o dílo náhody. Rostliny mají místo na život přidělené divokou přírodou, a jaké naděje na přežití se dočkají, obvykle záleží jenom na štěstí.

Foto: Pavel Chlouba

 Mistryně v simulování

Některé druhy se ale jen tak nevzdávají – denně narážejí na nějakého nepřítele a samy se „rozhodnou“, jestli se s tím pokusí něco udělat. Do této skupiny rostlin patří citlivky a jim blízce příbuzné druhy. Jejich poznávací znamení? Svoje dělené lístky dovedou skládat do nenápadných útvarů, a tím pádem na sebe nepoutají pozornost. Rostlin, které sklápějí listy v nepříznivém počasí či ve tmě, bychom našli relativně hodně. Citlivky (například Mimosa pudica) však v oboru nenápadnosti dosahují úplného mistrovství. Jedná se o drobné keříčky, které v tropech často rostou na různých stanovištích jako plevel. Jejich složené lístky se natáčejí ke slunci, aby co nejlépe využily slunečních paprsků. Když se setmí a svoji zelenou plochu využívat nemusí, tak se sklopí, čímž se i zmenší odpařování vody.

Toto umí i jiné, jim blízce příbuzné rostliny. Citlivky však mají v jedné věci hodně navrch. Své listy umí díky jemným elektrickým impulsům „složit“ rychlým pohybem. Za dvě až tři sekundy se všechny jemné lístečky podél hlavní žilnatiny listu sklopí tak, že z listu zůstane viditelný jenom hlavní stonek. Rázem se změní, podobně jako když motýl zvedne svá křídla k sobě. Citlivky se takto chrání před hmyzem či býložravci. Z atraktivní rostliny k nakousnutí najednou zůstane smutné nic. Po dvaceti až třiceti minutách se lístky znovu narovnají, natočí se ke slunci a „tváří“ se jakoby nic. Dokonalá simulace mrtvolky, jakou předvádějí, se pro citlivky stala typickým klíčem k přežití.

Foto: Pavel Chlouba

Trny a ostny v hlavní roli

Jestli se dá něco považovat za opravdovou hrozbou pro rostliny, tak rozhodně zvířata závislá na rostlinné stravě. Některé rostliny si během evoluce vymyslely hodně drsné zbraně pro svoji obranu – ať už máme na mysli ostny nebo trny, které obvykle zvířata přesměrují k jiným rostlinám. Za detailnější prozkoumání určitě stojí, kam a jak rostliny umisťují tyto své zbraně. Třeba nádherný tropický leknín Victoria amazonica s obrovskými listy na první pohled vypadá jako dobrácká rostlina. Ve skutečnosti však tento leknín nemá zájem, aby jeho velkolepé listy okusovaly ryby žijící pod ním; na rubové straně se proto vyvinuly ostré výběžky, které list chrání, alespoň pokud je mladý.

Jen kaktusy a sukulenty? Omyl!

Ostny či trny v různé podobě vlastní i další rostlinné druhy – a zdaleka nejde jen o kaktusy a sukulenty. I některé druhy lilků, jejichž listy vypadají na první pohled jemně, mají ostnité výběžky, a to na obou stranách listu. Dobře je chrání před napadením, navíc listům propůjčují i celkem ozdobný vzhled. Zcela extrémními trny se může pochlubit americký strom dřezovec trojtrnný, stejně jako méně běžné druhy tohoto rodu. Trny se vyskytují jak na kmeni, tak na větvích. Ne každý exemplář ale disponuje trny stejného množství a stejné kvality – u každého jednotlivého kusu rozhoduje genetika. Je ale zajímavé sledovat, že čím výše se díváme do koruny dřezovce, tím méně trnů napočítáme. Proti býložravcům totiž stačí ochránit jenom spodní část stromu – do vyšších se stejně nedostanou.

Trochu jiné situaci čelí další americký strom, tentokrát z jižní části kontinentu: pralesní velikán Ceiba. Vytváří plody plné bílé, vatovité látky zvané kapok a řadí se k nejvyšším stromům pralesa. Svoje ochranné hroty si na rozdíl od většiny trnitých stromů vytváří na všech větvích, bez ohledu na to, jak vysoko nad zemí leží. Vědci se domnívají, že tuto ostražitost stromů způsobuje jejich nevítaný soused: pralesní jmelí. Ve srovnání s naším jmelím jde o mnohem agresivnější druh, jeho masivní invaze často znamená pro hostitelskou rostlinu skoro jistý konec. Proč tedy Ceiba vytváří tolik trnů? Nepřeje si, aby na ní přistávali ptáci, kteří semínka tohoto jmelí roznášejí. Logiku to určitě má.

Foto a text: Pavel Chlouba