Přejete si u domu vřesoviště?

Vřesoviště se může stát výjimečnou, na péči nenáročnou součástí zahrady. Pokud ho ovšem dobře založíte a osadíte.

foto Shutterstock

Základem vřesoviště jsou půdopokryvné vřesy a vřesovce. Samotné by však na zahradě vypadaly chudě, proto se k nim vysazují na jaře krásně kvetoucí rododendrony a azalky. A také jehličnany. Výběr atraktivních rostlin, které zde můžete pěstovat, je však mnohem širší.

foto Shutterstock

Jak ho založit?

Vřesovištní rostliny mají specifické nároky na půdu. Měla by být nejen kyselá, ale také lehká a dobře propustná. Správně namíchaný substrát si můžete buď koupit, nebo připravit – základem bude hrubá vláknitá rašelina s nízkým pH, říční písek nebo perlit a nevápněný kompost v poměru 5 : 2 : 1. Užitečnou příměsí je i kůrový humus, tedy částečně rozložená borka jehličnanů, zkompostované jehličí či listovka, obzvlášť ta z listí ořešáku nebo dubu, které mají rovněž nižší pH. Ačkoli zahradníci, kteří se snaží brát ohled na přírodu, od používání rašeliny upouštějí (při běžném pěstování ji lze nahradit kupříkladu kvalitním kompostem a listovkou), vřesovištní kyselomilné rostliny jsou jediné, které ji opravdu potřebují. Dopřejte jim ovšem opravdovou rašelinu, nikoli produkt s upraveným pH.

foto Shutterstock

Pokud máte na záhonu mírně kyselou nebo neutrální, kvalitní a propustnou půdu, stačí vřesům a vřesovcům dvacet centimetrů substrátu, který na plochu předem zbavenou plevele položíte. Jen větší dřeviny budou potřebovat vrstvu až půlmetrovou. Podloží by nemělo být jílovité a samozřejmě ani se zásaditým pH. Je-li nepropustné, nahraďte ho dvaceticentimetrovou drenáží, například štěrkem, nesmí však pocházet z vápenaté horniny. Pozor i na staré navážky s vápenatou omítkou. A také na plevele, jako je svlačec, které koření až v metrové hloubce. Zbavit se jich téměř nejde, proto pokud se chcete vyhnout používání herbicidů, položte na plochu budoucího vřesoviště nejprve obyčejné kartony, které se budou překrývat, aby mezi nimi nevznikaly mezery. Zatížit je můžete pískem a dále navážet substrát. Karton se časem rozloží a nebude kořenům překážet, na rozdíl od mulčovací textilie. Ta nepatří ani na tento záhon, byť by bylo možné ji skrýt pod mulč, rostlinám by bránila v odnožování a rozrůstání se do šířky.

foto Shutterstock

Pokud je půda na vaší zahradě zásaditá, což se stává výjimečně, zakládání vřesoviště bude obtížné. Raději pak pěstujte kyselomilné rostliny v prostorných nádobách nebo korytech, vybudovat můžete i celé vyvýšené, nebo naopak zahloubené záhony. Od vápnitého podloží je třeba substrát oddělit odolnou geotextilií nebo mulčovací textilií určenou pod dlažbu a na ni položit silnou vrstvu drenáže.

foto Shutterstock

Vřes a vřesovec

Vřesy a vřesovce tvoří základ záhonu. Vybírat můžete z mnoha druhů a kultivarů v různých barvách, které se budou střídat v kvetení takřka po celý rok. Liší se také tvarem a výškou, která může u plazivých činit třeba jen pět centimetrů, vzpřímené pak rostou do půlmetrové výše.

foto Shutterstock

Vřes obecný (Calluna vulgaris) je odolný, nenáročný na živiny, nezničí ho sucho ani mráz. Vyžaduje však kyselou propustnou půdu. V přírodě kvete od června do prosince růžově a byl vyšlechtěn do ještě atraktivnějších variet – bílých, lososových i tmavorůžových. Je nejen krásný, ale i léčivý. Nálev z nati pomáhá při infekci močových cest, revmatismu a bolestech kloubů. Dovede i mírně uklidnit při nespavosti a nervozitě. Vřesovce jsou výrazněji barevné, liší se také dobou květu. Vybírat můžete z řady druhů a kultivarů. Například vřesovec pleťový (Erica carnea) kvete od ledna do března, vřesovec těkavý (E. vagans) od půli léta do podzimu.

Vřesy a vřesovce vysazujte v rozestupech kolem dvaceti až třiceti centimetrů podle velikosti odrůdy. Časem se rozrostou a plochu pokryjí. Do té doby je obložte kůrovým mulčem nebo borovým jehličím, díky nižšímu pH ideální nastýlkou. Využít můžete i smrkové jehličí, jen se bude dříve rozkládat. Pokud vysadíte stejné druhy či odrůdy vždy společně do skupinek, budou vypadat přirozeněji. Aby byly keříky stále hezké zelené, po odkvětu nebo časně zjara je pravidelně zastřihněte, a to o třetinu až polovinu. Na konci léta a na podzim si je můžete namnožit hřížením i řízkováním.

Brusnice brusinka, foto Shutterstock

Další druhy

Aby vřesoviště nevypadalo nudně, můžete sem kromě rododendronů, azalek a jehličnanů vysadit další druhy:

• Libavka polehlá (Gaultheria procumbens) je stálezelený půdopokryvný keřík vysoký kolem dvaceti centimetrů. V létě ho zdobí drobné bílé květy, na podzim až centimetrové červené plody, které často vydrží až do jara. Červený odstín často před zimou získávají i jinak tmavozelené lístky. Libavka zašpičatělá (G. mucronata) může mít plody nejen červené, ale i bílé, růžové, fialkové i tmavě purpurové. Keřík je vysoký půl až metr a půl. Tmavými plody, pěknými květy a až deset centimetrů dlouhými listy zaujme půlmetrová libavka shalon (G. shallon). Bílé květy v dlouhých hroznech zdobí libavku wislejskou (G. wisleyensis), tvořící husté a bohatě větvené keře vysoké kolem jednoho metru. Všechny libavky jsou díky stálému olistění, květům i plodům ozdobou vřesoviště. Vyhovuje jim kyselá propustná půda bohatá na humus, vyžadují dostatek vláhy. Naopak se nemusí stříhat.

Libavka zašpičaťělá, foto Shutterstock

• Skimie japonská (Skimmia japonica) je stálezelený hustě větvený keř dorůstající nejvýše metr. Již v zimě se objevují poupata, zjara se rozvíjejí krásné vonné květy, bílé či růžové. Některé variety následně zdobí i červené bobule, jiné navíc panašované listy. Skimie nevyžaduje řez, zato potřebuje propustnou, avšak stále mírně vlhkou půdu. Nejlépe jí bude v polostínu pod vyššími dřevinami nebo vedle vhodně orientovaného živého či dřevěného plotu. Slunce snese jen na místě s vyšší vzdušnou vlhkostí. Za silných holomrazů ji přikryjte chvojím.

Skimie japonská, foto Shutterstock

• Leukothoe horská (Leucothoe fontanesiana) je další ze stálezelených keřů vhodných do kyselé vlhké půdy a polostínu. Je vysoká kolem metru, bohatě větvená. Koncem jara ji zdobí hrozny bílých květů, na podzim pak bronzové či vínové zbarvení dlouhých listů – červené mohou být rovněž v době rašení. Řez nevyžaduje.

• Pieris japonský (Pieris japonica) má na výšku až tři metry. Nové rašící výhony tohoto stálezeleného keře bývají jasně červené. Od března do začátku léta se pak objevují až patnáct centimetrů dlouhá bílá či narůžovělá květenství. Vyžaduje kyselou a na humus bohatou půdu, propustnou a zároveň vlhkou, a nejlépe i polostín. Pieris květnatý (P. floribunda) má nároky stejné, je o něco nižší a rozkvétá později.

• Kyhanka sivolistá (Andromeda polilfolia) je keřík vysoký maximálně půl metru, zahradní kultivary mají větší a bohatší květy nežli původní druh. Nároky rostliny pocházející z rašelinišť se však nezměnily – vyžaduje kyselou, vlhkou a spíše chudou půdu a slunné místo.

Kyhanka sivolistá, foto Shutterstock

• Bříza zakrslá (Betula nana) – tento podivuhodný druh břízy se též nazývá trpasličí. Dorůstá nejvýše do metrové výšky, zato šířka poléhavé dřeviny může činit až čtyři metry. Snáší podmínky, které mnoho jiných nepřežije, a roste v rašeliništích, vřesovištích, severských tundrách a horských oblastech. V našich horách se vyskytuje jako vzácný pozůstatek doby ledové. Svědčí jí vřesovištní zemina, dostatek vláhy a slunce, může tudíž zastínit předchozí druhy keřů.

Bříza zakrslá, foto Shutterstock

• Olše lepkavá (Alnus glutinosa) je vlhkomilný strom rostoucí i v naší přírodě. Na zahradách se pěstují především okrasné kultivary, například nejvýše deset metrů vysoký Imperialis s převislými větvemi a dekorativními listy. Mezi další oblíbené druhy patří olše šedá (A. incana), kultivar Aurea se zlatozelenými listy. Půdu mají olše rády kyselou a vlhkou, na propustnost náročné nejsou. Stejně jako břízy nabízejí zastínění choulostivějších keřů.

• Trojčetka velkokvětá (Trillium grandiflorum) je trvalka, která je vysoká až čtyřicet centimetrů a v dubnu či květnu se objevují velké bílé či růžové květy, později se promění v červené plody. Vyšlechtěny jsou i plnokvěté kultivary. V kyselé vlhké půdě pod stromy vytvoří celé koberce, pomocí oddenků se rozrůstá do šířky. Na podzim se zatáhne pod zem a přežije jakkoli tuhé mrazy.

Klikva velkoplodá, foto Shutterstock

Na okraj…

Mezi rostliny, které mohou sídlit na okraji vřesoviště, protože kyselou půdu nevyžadují, ale snášejí, patří opadavé i stálezelené kaliny – tušalaj, Davidova, japonská, obecná, svraskalá, modroplodá, bodnantská, Burkwoodova, již v zimě kvetoucí vilíny – prostřední, japonský a měkký, klokoč zpeřený, jarmanka větší, rdesna a bergenie. Zářivé květy v první půli léta přinese dvouletý či krátkověký islandský mák, krásným celoročním doplňkem jsou okrasné trávy, například vlhkomilné ostřice a suchomilnější kostřavy.

Borůvka chcocholičnatá, foto Shutterstock

Ovoce do vřesoviště

Kyselou půdu vyžadují stále oblíbenější zahradní borůvky (Vaccinium corymbosum), brusnice brusinky (V. vitis-idaea) a klikvy velkoplodé čili zahradní brusinky (V. macrocarpon). Keříky přinášejí bohatou úrodu chutných a velmi zdravých plodů. Tedy pokud jim dopřejete propustnou a kyselou půdu, kterou vyžadují zahradní kultivary stejně jako jejich plané protějšky. Slunné místo na zahradním vřesovišti je pro ně ideální, k tomu jim dopřejte pravidelné hnojení hnojivem bez vápníku.

Islandský mák, foto Shutterstock

Pro inspiraci
Procházet se rozlehlými přirozenými vřesovišti je magický zážitek, který si lze dopřát i v Čechách. Inspiraci nabízejí také botanické a dendrologické zahrady. Podle jejich vzoru můžete kombinovat nejen pestré kyselomilné rostlinstvo, ale záhony obohatit také kameny nebo dřevem. Nejlépe vyhlížejí šedé, opršelé a omšelé pařezy a větve, jaké se na větry ošlehaných vřesovištích přirozeně nacházejí.

Pieris japfoto Shutterstocký,

Viola Martinková, foto Shutterstock