Přirozená zahrada bez make-upu
Je jiná než většina jejích příbuzných. Možná není úplně in – nevidíme zde práci vizážistů, sledujících nejnovější trendy zahradního make-upu, ani v ní uznávaní vlasoví stylisté nezanechali přesně zastřižený travnatý účes. Má vlastní styl – nevázaný a přirozeně hravý, plný pestrých barev, tvarů a malebných obrazů.
Majitel, profesí matematik a srdcem milovník zeleně všeho druhu, si náklonnost k přírodě přinesl z hornatého kraje na severu Slovenska. I když ho rodinné poměry nakonec zavály do krajiny rovin, kde nejsou příliš zvyklí na strmé svahy, podařilo se mu koupit starší domek v obci, která se o kopce alespoň opírá. K domu na konci vsi patřila i zanedbaná zahrada, přímo volající po pracovitých rukou nového hospodáře. Majitel toto volání slyšel a vyslyšel. A ačkoliv by se zahrádka při troše dobré vůle možná vešla i do většího květináče, dnes v ní má všechno, co míval kdysi doma v kopcích: travnatou rovinku jako příjemný, klidný úvod, který se na konci noří do jezírka, obrostlého hustou pestrou vegetací. Jeho druhý břeh dramaticky stoupá do vršku – útroby tohoto soukromého pohoří šikovně ukrývají malý sklípek.
Z hendikepu přednost
Před dvěma desetiletími byl na místě dnešní zahrady kus nehostinné země. Když napršelo, vytvořilo se jezero, které se postupně měnilo v močál. Od jednoho deště k druhému zem nikdy nestihla zcela vyschnout. Časem však musela voda i bahniště ustoupit domům a zahradám – jen v této lokalitě zůstalo malé jezírko jako připomínka močálové minulosti vsi. K dnešní podobě mu pomohl současný majitel. Nepotřeboval však fólii ani beton, aby dopřál zahradě romantickou vodní plochu.
Jezírko tu tedy není módním umělým prvkem, je skutečným zbytkem původní divočiny. Její dnešní scenerii oživuje voda malého vodopádu – poháněná čerpadlem cirkuluje v uzavřeném systému. Efektní pád z hustě porostlého vršku končí v jezírku s hladinou pokrytou bílými a růžovými lekníny. Pod nimi našly vhodné prostředí rybky, které tu spolu s dalšími živočichy tvoří malý, ale soběstačný ekosystém.
Na sousedním břehu stojí dům. Od jezírka ho odděluje terasa a krátký chodník, který protíná rostlinnou říši dřevěným můstkem soribaši, klenoucím se nad vodní hladinou. Do oblouku prohnuté můstky, typické pro japonské zahrady, u nás rychle zdomácněly, často jsou však jen ozdobným prvkem bez vazby na ducha zahrady, která má v japonské kulturní tradici tak hluboký význam.
Ve stínu révy
Bujná zeleň zcela pohltila i dům a pergolu nad přilehlou terasou – její dřevěnou konstrukci ovinula stará réva, která přikryla terasu věčně střapatým stínem. Jen občas pronikne zelenou houštinou sluneční paprsek, aby na dlažbu nakreslil abstraktní podobizny listů. V horkém létě si nelze představit lepší místo k práci i k sladkému nicnedělání – je tu příjemný chládek, ticho a klid. Na podzim se tady zase můžete zabalit do deky, hledět do plamínků ohně poskakujících v zahradním krbu a dát si skleničku červeného vína nebo si odtrhnout trs hroznů, které vám dozrávají nad hlavou. Zahrada tak dává další rozměr intimity také společenskému životu a je v pravém smyslu slova obývacím pokojem pod holým nebem.
Neučesaná harmonie
Miniaturní zahrada překvapuje doslova na každém kroku kouzelnými zákoutími, vytvořenými světlem, stínem a nekonečným spektrem barev a tvarů. Dojem malebného venkovského prostředí vytváří více než dvě stě různých rostlin – roste zde sedm druhů révy, asi padesát druhů jehličnanů a mnoho nápadných i nenápadných květin jako jaterník, bledule, sněženky či šafrán. Celé zelené společenství přitom žije v této zahradě v působivé divoké harmonii, kterou její majitelé jen citlivě usměrňují.
TEXT a FOTO: Ivan Šimek
ZDROJ: Časopis HOME
