Proč si bezy zaslouží naši poklonu?

Působí docela obyčejně a roste běžně v krajině, v zahradách i v blízkosti lidských sídel. Tuto rostlinu vyhledávají ptáci i lidé – a pěstovat ji zvládne snad každý. Ne nadarmo se říká: před bezem klekni.

Foto: Pavel Chlouba

Řada nevšedních odrůd

Pod názvem bez se ukrývá rod listnatých keřů nebo menších stromů, který reprezentuje celkem asi 40 druhů, rostoucích jak v mírném, tak v subtropickém pásmu obou polokoulí. Pro plnění našich zahradních snů se v podstatnějším měřítku hodí pouze dva, přičemž opravdu významný je jenom jeden – bez černý (Sambucus nigra).

Bez černý dnes považuji za velmi zajímavou rostlinou, stejně pozoruhodně se vyvíjel i můj vztah k ní. Na začátku mé zahradnické cesty jsem bez vnímal jako něco podřadného, co se mi jenom „motá pod ruce“. Byl to plevel, agresor a bojovník, který to jenom málokdy vzdá. Ale jak jsem měl během let možnost tuto dřevinu sledovat, poznávat, vnímat a uvědomovat si její vlastnosti, začal jsem na ni nahlížet v jiném světle.

Nepochybně na tom má svůj podíl vznik nových a nevšedních odrůd, u kterých se k výše vyjmenovaným vlastnostem objevily ještě další, velmi zajímavé. Plevelivost bezu za určitých okolností může představovat opravdový problém, to nechci snižovat. Na druhé straně se ale bez vyznačuje i vysokým stupněm životaschopnosti, což mu umožňuje nejenom přežít, ale také se stát krásným prvkem na stanovištích, kde ostatní rostliny mají problém. Pozná se to například na sídlištích a v blízkosti lidských sídel, kde bezy často tvoří součást kostry veřejné zeleně.

Foto: Pavel Chlouba

Bez se představuje

Bez černý obvykle vnímáme jako keř, ale když má dostatek času a prostoru, umí vyrůst až do velikosti menšího stromu, někdy vyrůst až do výšky sedmi metrů. Kdo však má fóbii z větších velikostí dřevin, nemusí propadat strachu. Bezy velmi dobře regenerují a dají se pravidelným i občasným řezem udržet v menších velikostech. Že se jedná o bez, napoví typické zpeřené listy i vrcholová plochá soukvětí. Celá rostlina – listy, květy a částečně i plody – se vyznačuje specifickou vůní.

V období intenzivního růstu, když jsou nové výhony ještě měkké a šťavnaté, magicky přitahují mšice. Snad i to byl důvod, proč jsem bezy kdysi neměl na seznamu mých nejoblíbenějších dřevin. Ne že by se mšice v posledních letech už na bezech přestaly objevovat, tak to určitě není. Všiml jsem si ale, že i když se mšic na rostlině vyskytuje opravdu hodně, s bezem to nedělá vůbec nic. Vesele roste a prosperuje. Z naší zahrady mám navíc ještě jednu zkušenost – v sezoně expanze mšic se náš bez ocitl pod obrovským tlakem tohoto škůdce, ale ostatní rostliny zůstaly čisté a nenapadené. Tuto zkušenost, nicméně, nezobecňuji a netvrdím, že to tak bude vždy a všude.

Foto: Pavel Chlouba

Univerzální užitečnost

Jedno české rčení říká: „Před heřmánkem smekni, před bezem klekni“. Ve vztahu k bezu je část tohoto rčení neuvěřitelně výstižná. Mnoho skvělých vlastností bezu objevili už naši předkové. Od dávných dob býval bez (spolu s ořešákem) jednou z dřevin nejčastěji vysazovaných ke hnojištím. Dnes jsme bezy přestěhovali ke kompostům, které však plní velmi podobné poslání. Víme s jistotou, že opadané listy bezu přidané do kompostu urychlují jeho zrání. Jestli i samotná rostlina rostoucí v blízkosti kompostéru působí podobně, na sto procent nevím, ale myslím si, že ano.

Technicky užitečných vlastností má bez ještě mnohem více. Některé zdroje ho uvádějí jako výborný výchozí materiál pro výrobu repelentů k odpuzení dotěrného hmyzu, a navíc i pro výrobu domácích insekticidních a fungicidních přípravků. Bez se také osvědčil jako vynikající barvířská rostlina. Je fascinující, kolik barev se dá z jediné rostliny získat. Z plodů se vyrábí modré a fialové barvivo (více odstínů), z listů pak barvivo zelené. Kůra starších větví se společně s kořeny používá jako přísada pro barvení některých materiálů na černo.

Foto: Pavel Chlouba

Jídlo i „lékárnička venkovských lidí“

Květy i plody bezu se často sbírají a upravují pro kuchyňské použití i při léčení různých neduhů. Z květů se vyrábějí sirupy a čaje, někdy se celá soukvětí dokonce smaží na sladko. Také se používají na provonění jídel, zejména těch ovocných. Plody se využívají k výrobě džemů, šťávy i jako přísada do dalších jídel s výrazným efektem dochucení či dobarvení. V případě zpracování plodů se vždy doporučuje důsledná tepelná úprava, která ničí slabou jedovatost plodů zasyrova. V západní Evropě se bezu občas přezdívá „lékárnička venkovských lidí“. Díky užitečným vlastnostem se příležitostně sbírají jeho květy, listy, plody – a vzácně i kůra. V našich končinách se obvykle spokojíme se sběrem bezu z přírody, ale v některých zemích blízko nás (Rakousko, Maďarsko) se bez pěstuje ke komerčním účelům, a sice na ovocných plantážích.

Foto: Pavel Chlouba

Bez na zahradě

Pěstování bezu je poměrně snadné, jedná se o skromný a přizpůsobivý keř. Oblíbil si stanoviště na slunci či v mírném polostínu, upřednostňuje hlubší, mírně vlhké půdy s vyšším obsahem humusu. Půdní reakce pro pěstování bezu černého by optimálně měla být zásaditá či neutrální. Méně pěstovaný druh – bez červený, někdy také zvaný hroznatý (Sambucus racemosa), preferuje kyselé a vlhké půdy. Bezy můžeme na zahradě uplatnit v různých situacích. Dají se využít jako solitérní keře i pro zajímavý efekt ve smíšených skupinách.

Mohou se stát součástí volně rostoucích živých plotů, ale i vegetačních pásů v krajině. Bez se dá vysadit i do převážně trvalkových záhonů, kde obvykle tvoří nejmohutnější masu hmoty. Velmi cenné jsou úzce rostoucí odrůdy, které dovedou vyplnit důležitý prostor v místech, kam se jiné nevejdou. Některé odrůdy dokonce můžete použít i na velmi atraktivní místa, kde by jiné druhy dřevin nemusely pro nevhodné podmínky prosperovat. Před výsadbou bezu na zahradě mám jasné doporučení: uvědomte si, pro jaký účel ho chcete pěstovat. Pokud vás láká zejména sběr květů či plodů, vyplatí se vybrat odrůdu s vysokou násadou květů a bohatou plodností (např. ‚Hachsberg‘). Ale i v případě, že vám více jde o krásu, máte k dispozici několik velmi hezkých odrůd.

Foto: Pavel Chlouba

Text a foto: Pavel Chlouba