Vilíny – krasavci pro okraj sezóny

Pozice některých keřů vůči těm ostatním občas bývá trochu nespravedlivá. Šťastnější druhy se do největší krásy dostávají v období, kdy do zahradnictví chodí nejvíce zákazníků – díky čemuž si snadno užívají svůj zasloužený kus slávy. U vilínů (Hamamelis) to tak není. Vypadají sice krásně dvakrát za rok, ale ve chvílích, kdy září barvami, je v zahradnictvích může spatřit jenom málokdo.

Foto: Pavel Chlouba

Rod vilínů z botanického hlediska není příliš bohatý. Zřejmě ho tvoří pět základních druhů, které rostou pouze na severní polokouli, a to v Severní Americe a ve východní Asii. Z hlediska využití k nejdůležitějším patřily americký druh vilín viržinský (Hamamelis virginiacum) a asijský vilín měkký (Hamamelis mollis).

Minulý čas jsem použil záměrně, protože úplně nejkrásnější vilíny, které můžeme potkat v zahradách a parcích, ve volné přírodě nikdy nenajdeme. Na atraktivitě zahradních vilínů se totiž podepsali šlechtitelé, které napadlo, že zkusí spojit dva asijské druhy – kromě vilínu měkkého také vilín japonský (Hamamelis japonica) – a získat tím nové typy jedinečných vlastností. Nešlo sice o jednoduchý příběh, ale na jeho konci přišly výsledky, které nám berou dech. Tyto skvostné křížence se označují jako Hamamelis × intermedia, tedy jako vilín prostřední.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Nejranější, nebo pozdní?

Vilíny se vyznačují jednou společnou vlastností: kvetou v netradičním období roku. Podle průběhu počasí vilín viržinský vykvétá už od prosince do ledna – nevelkými žlutými květy. Máme ho chápat jako nejpozději kvetoucí keř, na který dojde až v prosinci, nebo naopak nejranější kvůli kvetení už v lednu? Těžko říct. V každém případě se stává, že se v době kvetení na keři stále drží listy, někdy ještě svěží, jindy už uschlé, ale k větvičkám stále pevně přichycené. Příroda zkrátka funguje po svém, na vilín se za to zlobit nemůžeme. Za příliš dobrou vlastnost to však považovat nelze, jemné čárkovité květy nejsou ve společnosti listů příliš zřetelné.

V případě odrůd, které vznikly křížením, vypadá situace o hodně lépe. Někdy tento jev sice částečně přetrvává, ale obecně se dá říct, že listí většinou opadá ještě do příchodu zimy. Než se ale tak stane, obvykle se vybarví do intenzivních odstínů žluté, oranžové i červené barvy. Neplatí to absolutně, ale podzimní barva listí často vypovídá i o barvě květů – žlutě kvetoucí odrůdy se na podzim přebarvují do žlutých odstínů, barevnější odrůdy na podzimní mění své listí do oranžových až purpurových odstínů, často v neuvěřitelných barevných kombinacích.

Foto: Pavel Chlouba

Mají pro strach uděláno

Nejsilnějším důvodem pro pěstování vilínů se stávají právě květy. Nebývají příliš velké, ale na keři jich obvykle napočítáme velké množství; někdy v tlumených, jindy v zářivých odstínech. Vilín prostřední rozkvétá podle průběhu počasí – někdy už v lednu, jindy až v březnu. Dal by se popsat jako odvážná rostlina, která se nezalekne žádné situace. Stačí mu několik teplejších dnů a z květních pupenů se vysoukají jeho něžné květy, které „doufají“, že teplejší počasí vyláká k výletům i první druhy hmyzu, od něhož očekávají opylení.

Když vilíny vykvetou a vrátí se mrazy, květy se zkroutí do nenápadných útvarů, ve kterých přečkají nepřízeň počasí, aby při dalším oteplení mohly opět udivovat své okolí. Proto se také může stát, že nám příroda nadělí úchvatné pohledy na květ pod vrstvou sněhu či třpytivé námrazy. Zimní kvetení funguje jako nejsilnější motivace pro vysazování vilínů na soukromé zahrady. Jistě sami víte, jak optimisticky na lidskou duši působí každý květ, co se objeví na zahradě v zimě. Z tohoto důvodu se zdá více než logické vysazovat vilíny tak, abychom na ně měli pěkný výhled alespoň z některé místnosti domu. Tento úkol ale není vždy tak jednoduše splnitelný, jak se možná jeví…

Foto: Pavel Chlouba

Jaké do menších zahrad?

Vilíny se řadí mezi poměrně velké keře. Nenarůstají příliš rychle, ale za několik generací mohou v našich podmínkách dosáhnout výšky čtyř metrů. Při optimálních okolnostech i o kousek víc. Také musíme dodat, že zejména v mladém věku rostou více do šířky než do výšky. Má to svoji logiku – dle přírodních zákonitostí si uzurpují co nejvíce prostoru, aby je neohrozily konkurenční rostliny z okolí. Vilíny sice můžete malinko regulovat řezem, ale jejich přirozenost nejde zcela potlačit, navíc jim hlubší řez ani příliš nesluší. Jako řešení pro menší rodinné zahrady se nabízí výběr kompaktnějších odrůd ‚Arnold Promise‘ a ‚Angelly‘. Oba kultivary kvetou žlutě a vyznačují se vázovitým vzrůstem, takže nezaberou tolik plochy jako jiné.

Sousedy vyberte prozíravě

Nejlepší stanoviště pro vilíny? Zvolte světlé místo, alespoň část dne chráněné lehkým přistíněním. Výborně se jim daří na okrajích stromových skupin, v půdě mírně vlhké, nevysychající, bohatě zásobené humusem. Nejlépe se osvědčují půdy mírně kyselé, nebo alespoň neutrální. Do bezprostřední blízkosti bujných odrůd nevysazujte hodnotné druhy dřevin. Počítejte, že se vilíny budou pomalu, ale jednoznačně rozrůstat do šířky. Dobrými sousedy naopak budou běžné druhy trvalek, které vyplní volný prostor, a až vilíny narostou, přirozeně ustoupí. Sortiment vilínů obsahuje řádově desítky odrůd. Některé seženete relativně snadno, jiné patří mezi sbírkové (u těch ale počítejte s vyšší cenou a poměrně obtížným množením). Nejde o klasické sbírkové keříky, které by se na zahrady sázely ve velkém množství. Jestli ale pro vilín najdete vhodné místo, rozhodně stojí za to dát mu šanci a užít si jeho krás na okrajích zahradnické sezony.

Foto: Pavel Chlouba

Text a foto: Pavel Chlouba