Zahrada s hobitím domečkem
O tom, že Modra má mnoho krásných přírodních zahrad, není pochyb. Návštěva vítězné zahrady Dne otevřených zahrad z minulého roku nám množstvím venkovských zákoutí a voňavých květů doslova pohladila duši. Je nejen plná života, ale i překvapení, z nichž mnohá nám vyčarovala úsměv na tváři.
Motýl kovář
Ačkoliv babička v domě už dávno nebydlí, tráví zde všechen svůj čas. S radostí nám ukazuje jeho zákoutí a přitom vypráví příběhy ze svého mládí. Zatímco venku všechno roste a žije, uvnitř domu jakoby se zastavil čas. Babička nám ukazuje přední pokoje se starožitným nábytkem, letní kuchyň i kůlny. Potom nám navaří voňavý bylinkový čaj a začíná mluvit. Dům ve společném dvoře koupil ještě její otec v roce 1952. Rodina zde prožila mnoho.
„Po určitou dobu jsme zde měli malé hospodářství. Otec chodil s koňmi do vinic, orat půdu. Ale přišlo i období neúrody. Časy byly těžké, dům bylo nutné splácet. Otec tehdy odchovával mladé býky, a když je prodal, utržené peníze dával majiteli za dům. Pomalu, kousek po kousku,“ vzpomíná stará paní Javorová. Její dcera Rút je vyučená keramička: „Vyráběla jsem už opravdu leccos. Keramické pece, pípy na pivo, obědové soupravy.“
Ukazuje nám i svůj poslední výtvor. Ten však k našemu překvapení z keramiky není. „Když je jen chvíli horší počasí, už jsem schovaná v dílně a tvořím. Toto je můj nejnovější výtvor – Motýl kovář,“ ukazuje nám originální obraz na dřevěné desce. Když se zeptám, z čeho je vyroben, vysvětluje, že použila nářadí, které se používalo k práci na vinohradu.“
Modrý Hobitín a Hmyzotel
Zahradu v úzkém a dlouhém dvoře tvoří několik zákoutí, hospodářských budov a dílna. „Pěstujeme si tu zeleninu, ovoce, bylinky. Ani mnoho, ani málo, ale nám to stačí,“ ukazuje babička na záhony i na skleník. „A když přijdou mšice, jen zapálím cigarety, zavřu a vykouřím je. A je klid. Nic nestříkám,“ dodává spokojeně.
Její dcera Rút má radost z květin. „Tento rok jsem na některé části trávníku zasela i luční směs. Zamíchala jsem do ní i semínka z květů, které jsem si odložila z minulého léta. Už teď se těším na hmyz a motýly, ale nejvíc na včelky,“ usmívá se Rút.
V zadní části zahrady nás upoutal modrý oválný soudek. Starý hluboký sud původně sloužil jako nádoba na dešťovou vodu. „Nabírání vody z hlubokého sudu už dalo zabrat mé páteři i žebrům, a tak jsem přemýšlela, jak jinak by se dal využít. Namalovala jsem ho, nalakovala. Dovnitř jsem uložila starou matraci, polštáře a girlandu se světýlky.“
Rút vymyslela i „dveře“, které tvoří nepromokavá plachta na háčky. Z její vnější strany jsou namalovány maličké dveře s klikou jako pro malé trpaslíky. Hobitín má i svou vlastní schránku, namalovanou – jak jinak – modře. Přestože se na neobvyklý domek těší vždy nejvíce ti nejmenší, Rút si z něj vychutnává zejména výhled: „Dlouho jsem hledala, to správné místo pro domeček ze sudu. Chtěla jsem z něj vidět na srdíčka, která v době květu hrají růžovou a bílou a na která se každý rok těším, až opět vykvetou.“
Udržitelná přírodní zahrada
rozloha: 1000 m2
lokalita: Modra, Slovensko
TEXT-: KATARÍNA PAUKEJE
FOTO: VENTURAPICTURES
ZDROJ: časopis HOME