Na vlně s Jiřím Mádlem

Z Jiřího Mádla se vyklubal mladý sympatický muž, zkušený herec, úspěšný režisér, spisovatel, scénárista… Zároveň si nelze nevšimnout, že si po ten čas svého vývoje vytvářel a úspěšně vytvořil vlastní, viditelně pevný názorový a hodnotový pilíř, hodný následování.

S Jiřím jsem se setkala v nově otevřené kavárně Radiocafé na Vinohradské, přímo v budově Českého rozhlasu. Proč zrovna tam? Jiří má rádio rád. Sám sebe tituloval velkým fanouškem rozhlasu a shodou okolností jeho další film, další režisérský počin, který připravuje, s rozhlasem velmi úzce souvisí.

S Jiřím Mádlem do kavárny to ráno vstoupil čerstvý vítr. Stejně tak jako jej vnáší do světa české kinematografie. Zhluboka jsem se nadechla, protože…

FOTO JIŘÍ HURT A KHALIL BAALBAKI

… na severu bývá drsné klima

Jiří, v poslední, poměrně krátké době, vznikla ve filmové branži řada projektů, ve kterých jste buď ztvárnil hlavní roli, nebo jste jej sám vytvořil, na jednom z nich jste se nějakým způsobem spolupodílel. Mám na mysli konkrétní čtyři díla. Seriál Sever, který aktuálně běží v České televizi, filmy Hra, První akční hrdina a v neposlední řadě film Na Střeše, který jste sám režíroval. Všechny filmy, pokud se nepletu, aktuálně běží v českých kinech. Každý je něčím jiný a všechny stojí za to vidět.

Seriál Sever. Co vás na něm osobně baví?

Na Severu mě asi nejvíc baví to, že byl natočený podle skutečných událostí. Nejenom jednotlivé kriminální kauzy, ale i moje postava, která má předobraz v Pavlu Nováčkovi. Jako vyšetřovatel si kauzy a jejich okolnosti, které se v seriálu odehrávají, sám prožil. Řekl bych, že moje postava je obraz určité formy hrdinství, protože ukazuje, že člověk, který zasvětil svůj profesní život boji proti zločinu a korupci, nedopadl úplně dobře. Přesně to je ale potřeba ukazovat, že si někdo troufne jít proti zaběhlým strukturám.

Jako zkušený herec, ale zároveň režisér – dovedete posoudit, jak se původní záměr režiséra povedlo zachovat?

(krátké zamyšlení) To je zrovna k projektu Sever dobrý dotaz. V tomto případě se výsledek totiž hodně liší od výchozího scénáře. Takže je obrovský rozdíl, jak jsem vnímal ten projekt a jak to nakonec celé dopadlo. Robert Sedláček předělává scény takzvaně na place a nezřídka úplně. V nějaké scéně například bylo ve scénáři něco jako pláč na rameni a skončilo to regulérní „fackovačkou“. Co je pro mě vlastně překvapivé, že to celé nakonec drží pohromadě (smích).

To, co tam zůstalo z toho původního záměru, je bezesporu pomalá atmosféra a jak bych to řekl dotyk reality? Mám pocit, že to není přikrášlené, není to ani zrychlené jako mnohé americké seriály, které se mi ale taky vlastně líbí, ty „žánrovky“, procedurální kriminálky. Tohle má ovšem jiný charakter, tím pádem pro diváka určitý přesah na poli kriminálních seriálů. Z pozice režiséra víc než herce ale dokáži ocenit střih, a zrovna v tomto seriálu byl zvládnutý mistrně.

Ve středu 25. 9. 2019 se otevřela veřejnosti v prostorách historické  budovy Českého rozhlasu kavárna Radiocafé. FOTO JIŘÍ HURT A KHALIL BAALBAKI

Zmiňoval jste změny scén v průběhu natáčení a vypadalo to, že takové změny možná nesete s určitou nelibostí. Předpokládám, že jsou herci, kteří se na změny adaptují hůř a pak ti, kdo je vítají?

Tak, jako se hodně liší přístup jednotlivých režisérů ke scénáři i k hercům, tak se hodně liší herci samotní a odráží se to v jejich přístupu k natáčení. Osobně se řadím k těm (a vím, že to tak třeba má i Ivan Trojan), kteří se dlouho připravují, chtějí o tématu či postavě, kterou mají ztvárnit, vědět co nejvíc, zkouší si to různě doma, zkouší si to potom na place, taky asi v té souvislosti trochu šikanují kolegy. Já jsem třeba hodně háklivý na to, když někdo neumí text. Hercům z tohoto tábora, kam asi patřím i já, změny při natáčení spíš nevyhovují, protože si v hlavě v rámci přípravy vytváříme nějaký koncept, který potom chceme doručit divákovi.

Potom jsou herci, kterým vyhovuje divočejší přístup. Jsou schopni nadechnout se v lokaci, kde se zrovna točí, adaptovat se na ni a hrát. Jsou tací, kteří hrají podle toho, jak se zrovna vyspí a tak dále. Já to moc rád nemám, ale zároveň jsem se už naučil, že člověk musí chodit s otevřenou hlavou. To není koneckonců jen o natáčení, ale chodí to tak i v životě. Je potřeba zbavovat se zbytečných šablon. A to je pravděpodobně to jediné, co vás zachrání před upadnutím do depresí či alkoholismu v rámci spolupráce s Robertem Sedláčkem. Než jsem přijal jeho styl, trochu jsem trpěl, jakmile jsem ho ale přijal, natáčení jsem si vlastně nakonec užil.

Jak se herci učí text? Máte potřebu se oddělit od okolního světa a soustředit se kontinuálně jen na tu jednu věc nebo se učíte za běhu, v průběhu dne, po kavárnách… Jak vlastně se scénářem pracujete, než se ocitnete před kamerou?

Mně se texty scénáře učí docela těžko i proto, že nehraji divadlo. Herci kteří ho hrají, mají paměť pořád tak nějak v běhu. Trénink. U Severu jsem se na jeden den natáčení zpočátku učil v průměru dva dny a potom jsem to zvládl třeba tentýž den. To je totéž jako s kondicí těla. Když se do kondice dostane hlava, pak je to fajn. Obecně se mi ale texty učí docela těžko a musím si to třeba nahrávat. Nahrávám si repliky toho druhého do telefonu, nechám si tam pauzu pro sebe a tak se to učím.

Takže docela dřina.

Takže dřina, pro mě ano.

Předpokládám… nejlépe s čistou hlavou. Natáčení pro vás asi nebude jedna velká párty?

Pro mě to nebyla nikdy moc párty. Zažil jsem samozřejmě natáčení, kdy se to utrhlo a i tak to bylo fajn, v zásadě tomu spíš neholduji a vlastně mi to nevyhovuje. Stavím to spíš na nějaké racionální rovině a konceptu, nejsem vyloženě spontánní herec.

Hrajeme si se životem, nebo život s námi?

Pojďme se podívat na pravděpodobně nejvýraznější z děl, o kterých se budeme dnes bavit, alespoň tak na to sám nahlížíte. Film Hra. Proč Vás těší, že jste si ve Hře zahrál a proč bude potěšen divák, stane-li se na moment její součástí?

Já to vezmu trochu zeširoka, jestli vám to nevadí. Když mě oslovil režisér Alejandro Fernández Almendras, znal jsem jen jeden jeho film, se kterým vyhrál festival Sundance. To Kill a Man (pozn. red. v češtině Zabít člověka 2014). Zůstal mi potom v hlavě jeho způsob točení. Výrazně pozorovatelský. Člověk s těmi postavami totiž tráví hodně času, řekl bych až nedramatického, a divákovi to možná místy i trochu vadí, chvilkama se ošívá,protože netuší, že to v dalších scénách zužitkuje. Postavy má nakoukané a má pocit, že je vlastně zná z běžných situací. Když jsem potom viděl jeho ostatní filmy kvůli naší spolupráci, zjistil jsem, že z tohoto konceptu těžil mnohokrát ještě mnohem víc, než ve zmíněném To Kill a Man. Stane se, že vlastně mnohdy ani nevíte, proč ty postavy tak zevrubně a dlouze pozorujete, jenomže potom se vás určité momenty dotýkají logicky úplně jinak. Třeba když určitá postava umírá. Osudy postav zkrátka potom vnímáte úplně odlišně, než když máte dramaticky vystavěné situace.

Je to i tím, že těch postav je tam méně?

Pro Hru to platí, ano.

Na mě to působilo hodně kontaktně, právě i proto, že těch postav je tam méně, člověk se asi na každou z nich dokáže lépe soustředit.

Ano. A je to i záběry, je to hodně kontaktní, až intimní, dokonce bych řekl, že je to malinko jihoamericky pojaté, „na dotek“, vztahové, příběh s menším počtem postav. Ve Hře je důležitým prvkem téma rodiny a objevuje se tam miminko, které hraje vlastně opravdu důležitou roli, svým vlastním zvláštním způsobem. Čas věnovaný postavám, který s nimi divák tráví, je opravdu silný. Potom, když to začne takzvaně houstnout, získá najednou divák podle mě úplně jiný divácký zážitek než při sledování filmu, který je více klasicky vystavěný. Takže právě pro nějaký takový unikátní filmový zážitek, který ovšem nemusí sednout každému, stojí za to Hru vidět.

Bylo to unikátní i pro vás, jako pro herce? Točit takový film? Přemýšlím, zda jste cítil se svou postavou, dokázal jste si to, co prožívá nějak autenticky představit? Přeci jenom zpracované téma je ze života, mohlo by se to stát teoreticky i vám…

Moje postava mi není v mnoha věcech podobná, zároveň můj nejsilnější dojem poté, kdy jsem dočetl scénář, byl, že té postavě úplně rozumím, že přesně vím, co říká, jak se cítí.V jedné situaci je rozkročen mezi mnoha rolemi života a všichni po něm něco chtějí, přitom ty požadavky a očekávání okolí jsou mnohdy protichůdné. Já to přesně v životě tak mám, takže jsem mu vlastně rozuměl. Byl to pro mě opravdu silný zážitek. Dokonce jsem se vlivem té role dočasně odstěhoval z domova, ač jsem žil tehdy s přítelkyní, můj běžný život mě vytrhával z toho, co jsem chtěl hrát. Chtěl jsem se svou postavou prostě zůstat co nejdéle, co nejintenzivněji.

Když vás poslouchám, působí to na mě tak, že se jste roli Petra ztvárňoval rád, že jste to celé rád točil.

To je pravda, velmi dobře se mi to točilo.

Jak dlouho trvá natočit takový film?

Běžně dlouho. My jsme to natočili za 15 dní.

Páni, to je hodně krátká doba, muselo to být hodně nahuštěné!

Neskutečně. Já jsem navíc opravdu v každé scéně. Není tam scéna beze mě, navíc hodně textu a kromě toho skutečně intenzivní zážitek a prožitek s tím související. Mám dojem, že se mi to stalo zatím jen jednou, kdy mě postava tak prostoupila a bylo to konkrétně ve filmu Konfident (2012). Když natáčení skončilo, tělo vypnulo a měl jsem pocit, že se už nikdy nezvednu (smích).

Úplně rozumím. Ve filmu je zachycené a zpracované mimo jiné téma nevěry. Dnes se totiž poměrně často setkávám s názorem, že monogamní vztah je buď nesmysl, nebo nedosažitelný luxus. Nevím, jestli se tím někteří z nás například nepřipravují na otupení prožitku své vlastní bolesti nebo zklamání. V té souvislosti si dovolím ptát se vás, sama ale tápu. Jak to vidíte vy? Myslíte si, že monogamie v mezilidských vztazích může fungovat?

Nepatřím k tomu táboru, který by se směl cítit dostatečně kvalifikován o tom mluvit, NICMÉNĚ si myslím, že to určitě jde a že to má smysl. Také se zřejmě malinko děje, vnímám to tak, že si lidé uvědomují hodnotu monogamie. My máme totiž tendenci věci, které se rozbijí, neopravovat, ale kupovat hned nové. Spoustu špatných pocitů, které dnes máme, máme asi taky proto, že věci a lidi, kterými jsme si naplnili životy, jsou běžně zaměnitelné a zaměnitelní, ale je možné, že zaměnitelnými je děláme pouze my. Já neříkám, že to umím, ale jeden z takových mých cílů je naučit se vyhazovat kalhoty, až když už jsou opravdu roztrhané… A ve vztazích… Myslím, že je to taky hodně ve výběru partnera. Když si vybíráme auto, vybíráme jej docela dlouho, když vybíráme, co do toho auta dáme, tak si to taky poměrně dlouho rozmýšlíme, šetříme na tom, ale když si vybíráme partnery nebo jídlo, tak tam pošleme téměř cokoli. To může být samozřejmě do určité fáze fajn (ono i to auto si jde vypůjčit), jenomže když už si člověk potom kupuje rodinné auto, asi by měl víc přemýšlet.

To jste řekl pěkně.

Živá diskuze nad časopisem HOME byla pouhým začátkem příjemného povídání. FOTO JIŘÍ HURT A KHALIL BAALBAKI

Nejen na severu hrají hry akční hrdinové

Ztvárnil jste hlavní roli i ve filmu První akční hrdina. Viděla jsem zatím bohužel pouze ukázku a přiznávám, že to na mě působilo trochu jako úlet, chlapecká legrace… Bylo to tak, nebo od tohoto filmu lze očekávat nějaký hlubší přesah?

Přesah to nějaký velký asi nemá. Mám-li být úplně upřímný, tak tento film měl fungovat především jako taková showcase mladého režiséra, kterého jsme s vícero lidmi chtěli představit širšímu publiku a lidem v naší branži. A ten film je čistá zábava. Tím myslím opravdu taková ta čistá zábava, ale navíc dobře natočená, což byl hlavní cíl. Mně i režisérovi se hodně líbí film Kingsman, který představuje posunutí žánru, možná dokonce spojení dvou žánrů, tvůrci úplně nově pracují s násilím, hudbou a tak dále. To byl asi náš vzor, k tomu se hlásíme já i Honza Haluza (pozn. red. režisér filmu). Honza teď má třeba tři, čtyři své projekty, na které ho lidé z branže oslovili, takže film se evidentně líbí a nepamatuji si, možná mě někdo opraví, ale nepamatuji, kdy byl krátkometrážní film nasazený do 60 kin v České republice.

Jak vlastně probíhá samotný proces nasazení filmu do kin? Někdo ten film vidí, někdo jej doporučí – já si to vlastně neumím představit, jak se to stane.

U nás naštěstí funguje Státní filmový fond a myslím, že opravdu dobře. To je takové první síto. Představíte jim projekt, samozřejmě zatím jen v papírové formě…

Aha, takže to se celé děje ještě před tím, než film vznikne.

Ano, fond vám potom na představení může poskytnout i finanční příspěvek, což tady bylo hodně důležité, protože nás podpořili poměrně zásadně na to, že se představoval třicetiminutový film. Nebývá to obvyklé, že by takový film dostal peníze na výrobu. Jenomže potom i díky tomu to bylo možné dělat celé profesionálně, včetně natočení a postprodukce. Takže prvotní kladné posouzení fondu byl takový první „štempl“, znamení, že by to mohlo být fajn. Hotový film se potom pouští, všimlo si ho hodně lidí, včetně klubu kinařů a ti si ho vyžádali sami. Pomohlo tomu určitě i dobré obsazení.

Vy jste zmínil, že jste na tom filmu spolupracoval, předpokládám tedy, že šlo i o jinou formu spolupráce, než tu hereckou?

To je totiž tak. Nejdřív jsem se skamarádil s kamarádkou Honzy (vidíte, jak pomáhá se družit), která mi řekla o svém kamarádovi, který točí. Oslovuje mě takto spousta lidí, navíc jsem si řekl, filmovědec z Olomouce…

OU-KEJ… Dobře. Nicméně jeho scénář mi zůstal v batohu, když jsem letěl do Itálie a v rámci přestupu v Římě jsem si ho přečetl a hodně mě to bavilo, ačkoli tehdy to byl scénář k jinému filmu, který jsme spolu nakonec netočili. Vzal jsem nakonec Honzu do naší scénáristické kanceláře. Byl to dobrý krok, protože od té doby spolu vyvíjíme několik projektů, jsme přátelé, já jsem ho nakonec seznámil s jeho stávající ženou, se kterou nyní čeká druhé dítě… Spolupráce ve všech směrech plodná. Takže já jsem u scénáře Prvního akčního hrdiny byl vlastně úplně od začátku. Ale nejsem autorem, četl jsem první verze, byl to takový organický proces.

Teď mě napadá, když vás tak poslouchám. Vy jste se před pár lety vyjádřil, tuším, že to bylo v roce 2014, že budoucnost českého filmu bude do dvou let pasé. To, co mi tu ale teď říkáte a jak se bavíme o filmech, které vznikají, zní spíše slibně, ve prospěch českého filmu. Vypadá to na celkem progresivní a ambiciózní prostředí…

Ano a přispěla tomu bezpochyby restrukturalizace Státního filmového fondu. Naštěstí se pomalu dostáváme do toho bodu, kde jsou nyní Poláci, Němci, Dánové, Italové, kteří vědí, že stojí za to podporovat vznik nových filmů a také vědí, že bez podpory zvenčí nepřežijí. Trh to nepodrží, nemůže. Je vidět, že přibližně za poslední tři roky se česká kinematografie opravdu hodně zvedla. Je to podporou ze stranu fondu. Ničemu jinému to nepřikládám.

To je skvělá zpráva. Je třeba, aby se na to adaptoval český divák a zase získal důvěru nebo možná spíš zájem o český film. Mění se i divácká kultura? Není ta budoucnost českého filmu také v té kultivaci, vzdělávání diváka?

Určitě ano, ale pořád samozřejmě nejlíp fungují ty romantické komedie. Kdybychom si to účetně srovnali, tak kvalitní filmy nebo dokonce i ten kvalitní „středoproud“ na sebe nikdy nevydělá, ale vzniká, nachází si publikum. Já jsem ještě navrhoval takovou věc, ale vůbec nevím, jestli se tím vůbec bude někdy někdo zabývat… Existuje tu totiž takový zvláštní divácký stereotyp, který tkví v tom, že máme tendenci koukat se převážně na naše komedie nebo americké filmy. Dřív existoval čtenářský deník, nevím, zda existuje i dnes, ale myslím, že by bylo fajn tohle udělat i s filmem, divácký deník. Doba přeci jenom posunula filmy na pozici takových knih naší doby. Je to minimálně rychlé, což době vyhovuje. Kdyby se o tom, co viděli, děti museli i bavit, pomohlo by to podle mě vzdělání, i na poli jazyků, historie, reálií, koneckonců i životních zkušeností. A hlavně by se tím dobře bavili.

S Jiřím Mádlem na skok Na střeše

Film Na Střeše představuje příběh, u jehož sledování si divák může odpočinout, přesto se nejedná o lacinou, zploštělou podívanou. Film nabízí skvělé herecké obsazení a zajímavá témata, která jsou člověku nicméně známá. Film vznikl proto, aby divákovi předložil kvalitní filmovou, nikoli extrémně náročnou, podívanou.

Film Na střeše je vaším v řadě již druhým režijním a scénáristickým debutem po filmu Pojedeme k moři z roku 2014. V čem to bylo nyní jiné?

Bylo to úplně jiné. I kvůli tlaku. V případě filmu Pojedeme k moři to šlo všechno nějak hladce, tady to byl určitý proces, o mnoho složitější (míněno zejména dostat film do kin) a ten tlak. Už se něco očekávalo…

Dokážete se ocenit? Jste s filmem spokojen?

Povedlo se mi naplnit můj prvotní záměr, který jsem v rámci tvorby scénáře měl. Myslím, že film má nakonec takovou atmosféru, jakou jsem plánoval.

Jak se pracuje mladému režisérovi se staršími kolegy? Respektují vás, nebo je to složitější…

Mezi herci – muži panuje obecně skvělá atmosféra. Neměl jsem vůbec žádný problém, točilo se mi se všemi dobře. Mužský kolektiv funguje perfektně. S tím ženským nemám zatím takové zkušenosti, nebo některé věci nevnímám.

Natočil jste svůj druhý film. Napadlo vás někdy, že byste se vzdal role herce nebo naopak role režiséra a věnoval se jenom jedné z těchto profesí?

Ne. To si neumím představit. Chci se věnovat obojímu, ale co mě profesně aktuálně baví úplně nejvíc, je psaní. To samozřejmě divák vnímá nejméně. Není to vidět.

Já jsem si to myslela, ale potom moje další otázka bude logicky navazovat… přečteme si od vás někdy něco?

Plánuji napsat knížku. Ale vůbec netuším, kdy to bude.

Doufejme, že brzy. Je jasné, že jste skvělý vypravěč a navíc …

Velmi ráda bych se věnovala filmu Na Střeše víc, ale protože tomuto projektu bylo v médiích věnováno nejvíce prostoru a protože vůbec není těžké si ty informace v mediálním světě najít, dala bych se vám ještě na pár otázek, které už s filmem tolik nesouvisejí nebo spíše vůbec nesouvisejí…

Co si Jiří Mádl myslí o …

Náhodě. Jakou váhu přikládáte náhodě? Jakou roli podle vás ve vašem životě hraje?

Já vás asi potěším, protože si myslím, že náhody se dějí, i když ne moc. Věřím, že člověk něčemu jde naproti a ono se to stane, ačkoli se stejně tak stává, že jdeme něčemu vědomě naproti a ono se to nestane a my jsme frustrovaní, že to nevychází. Potom se třeba za pár let projeví, proč a co nám to nakonec dalo. Ale já osobně věřím na náhodu i na tu blbou náladu.

Racionalitě. Já vás vnímám asi spíš jako racionální typ osoby. Mám dojem, že k alternativám nijak zásadně netíhnete?

Já si nemyslím, že jsem úplně racionální typ. Vlastně věřím, že taková energie, kterou vysílám, se mi vrátí. Nejsem tomu ale odevzdaný, podle mě to tkví i v iniciativě. Musím sám mít čistý a jasný záměr.

Morálce. Co by podle vás pomohlo upadající společensko-politické úrovni? Často se hovoří o tom, že všeobecná morálka upadá. Jak kultivovat společnost?

To je těžká otázka. Myslím si, že lidé jsou takovými feťáky radosti. Opičky, co jdou za ovocem, dokud to u sebe nebo na dosah máme, tak to chceme. Neříkám, že to je a priori špatně, asi se to nezmění, ale kde to můžeme přenastavit, je snaha získávat tu radost z jiných věcí a asi je to o tom, nacházet ty momenty a získávat radost z toho, když se zachovám správně, přestože to je pro mě vlastně nevýhodné a můžu nést následky, ne úplně příjemné. Můžeme být takovým až, řekl bych, arogantním hrdinou, který o sobě ví, že dělá správné kroky. Ať si je ostatní nedělají, jak chtějí, a já to budu dělat správně. Jsem v tu chvíli pořád ta opička, co pase po sladkém ovoci, ale to ovoce je pro mě už něco jiného …

Roli mužů a jejich rozpolcenosti. Zmiňoval jste v jednom z rozhovorů, že muži to v dnešní době mají poměrně složité. Osobně si myslím, že to dnes mají složité i děti, rodiče dětí, ženy jakbysmet. Ale o těch mužích se to říká asi nejčastěji. V čem je prapůvod tohoto problému?

Muži ztratili pevné body. Ženám přeci jen zůstalo něco z toho, co představuje jejich roli, za co mohou být pochváleny nebo na co mohou být hrdé, když se jim povede. Jejich role v dnešním světě není podle mě vyprázdněná do té míry jako ta mužská. Muži podle mě častěji stojí někde uprostřed ničeho a to je zničující. Pro ně, i pro okolí.

Ideální partnerce. Co vy osobně od partnerek potřebujete. Teplo domova? Samostatnost, respekt, podporu… co je pro vás důležité?

Já nevím. To je těžké. Opravdu nevím, pravděpodobně to funguje tak, že člověku druhý člověk prostě sedne po všech stránkách. Měl jsem doposud nějaké vztahy, všechny byly v něčem od sebe naprosto odlišné, a stejně vám nedokážu odpovědět, co mi vyhovovalo víc.

Elitě národa. Zjistila jsem, že jste točil jeden z dílů pořadů České televize, GEN, a to o vědci Juliusi Lukešovi, našem známém a velmi úspěšném parazitologovi. Kdo je pro Vás člověkem hodným následování?

Vědecká obec určitě. A potom Marek Wollner, to je podle mě člověk hodný následování. Co dělá, jak to dělá, proč to dělá a jak je stabilní, to všechno dohromady dává mozaiku člověka, kterého si skutečně vážím.

Co chystá Jiří Mádl

Jiří, co nyní chystáte za nové projekty?

Chystám svůj film Vlny, je to o československým rozhlase. Bude mě to stát hodně času, hodně práce, protože to je „dobovka“, kdežto Na Střeše nebo Pojedeme k moři bylo komornější, o pár lidech. Tohle bude opravdu velké. Potom bych měl točit s Honzou Haluzou celovečerní film, vlastně dokonce dva, jeden už na jaře. Další látku bych chtěl psát.

Děkujeme za rozhovor a za tak skvělé obohacení naší filmové scény. Hodně štěstí v každém z dalších budoucích projektů.

TEXT: ANNA DOLEJSKÁ
FOTO: JIŘÍ HURT A KHALIL BAALBAKI
ZDROJ: časopis HOME