Nábytkový dům na Long Islandu

Obdivovaný, opěvovaný, oslavovaný. Japonský pavilon z kartónových trubek od architekta Šigeru Bana byl bezpochyby jednou z nejpozoruhodnějších staveb na výstavě Expo 2000 v Hannoveru a poté, co dostal zakázku na stavbu pobočky pařížského Centre Pompidou ve francouzském městě Metz (otevřeli ji letos v květnu), získal Šigeru Ban renomé jednoho z nejuznávanějších světových architektů. Důkazem systematické snahy tohoto japonského tvůrce o trvalou udržitelnost a ekologické vlastnosti budov je také jeho první realizace ve Spojených státech – Nábytkový dům (Furniture house) v nové kultovní lokalitě současné architektury, v oblasti Sagaponac na Long Islandu. Odvážný projekt, který odstartoval v roce 2001 v dubových lesích ostrova u New Yorku, má název Domy v Sagaponaku a postupně by měl v rámci něj vyrůst soubor třiceti sedmi vil postavených podle návrhů nejznámějších architektů současnosti. První z domů zrealizovali v roce 2004 na základě projektu mezinárodně uznávaného newyorského ateliéru sester iránského původu Gisue a Mojgan Haririových, v roce 2006 upoutal pozornost mezinárodní veřejnosti čtvrtý dokončený objekt – vila Japonce Šigeru Bana a jeho amerického kolegy Deana Maltze. Zájem o něj je o to větší, že trvalá udržitelnost a ekologie jsou dnes v architektuře nanejvýš aktuálními pojmy.

Pohled z příjezdové cesty. Blíže k domu sleduje chodník krytý markýzou skříňovou linii s orientací východ–západ.	Záběr na chráněnou soukromou část domu. Nejtěsnější kontakt s relaxační zónou u bazénu mají ložnice. Od společenské části domu s obývacím pokojem, jídelnou a kuchyní je jasně odděluje prodloužená skříňová stěna v linii sever–jih.

Průkopník v materiálech i v technologii
Papír, dřevo, bambus, prefabrikované části a povrchy připomínající kůži – to jsou hlavní témata tvorby architekta Šigeru Bana, která dokazují jeho inovativní přístup a průkopnické myšlení v oblasti trvale udržitelného rozvoje. Inspirovalo ho především dílo finského architekta Alvara Aalta. Podle Šigeru Bana ho právě Aalto podnítil jít vlastní cestou a zbavit se umělecké závislosti na svém učiteli Johnu Hejdukovi a na velkých mistrech architektonické moderny a funkcionalismu Ludwigu Miesovi van der Rohe a Le Corbusierovi. V masivních trubkách z kartonu (Paper Tubes) našel přiměřený stavební materiál, jehož prostřednictvím mohl dát organické architektuře novou podobu. Poprvé je použil na výstavě Aaltových děl v Tokiu v roce 1986 – jako prvek dělící prostor, nosnou konstrukci a obklad stropu. Později navrhl z kartonových trubek i provizorní přístřešky, které byly uplatněny v katastrofami postižených oblastech, například na pobřeží Srí Lanky zasaženém cunami.

Výrazným motivem tvorby japonského architekta je také prefabrikace. Prefabrikované domy byly už od druhé světové války populární ideou, které se věnoval i Alvar Aalto, a Šigeru Ban začal experimentovat na toto téma přibližně v roce 1983. Osvojil si přitom principy raných modernistů, mezi něž patřila například snaha uplatňovat u návrhů výrobků nízkonákladová řešení a při výrobě využít standardizace.

Vysoké skříně plní v tomto domě nejen tradiční funkci praktického odkládacího prostoru, ale jsou též dělicím a nosným prvkem konstrukce. Na opačné straně ložnicové skříňové stěny je terasa s letní kuchyní.	Architekt navrhl také každý detail velkorysé koupelny. Vodovodní baterie jsou značky Dornbracht.

Sagaponacký dům číslo 4
Developerský koncept promyšlených moderních domů za skromné ceny a zároveň drahá, lukrativní lokalita v Sagaponaku přivedly architekta Šigeru Bana ke spojení dvou myšlenek – reinterpretace dostupné a efektivní hromadné výroby, k níž se hlásili raní modernisté, a půdorysu s velkorysými otevřenými prostory, inspirovaného nerealizovaným Cihlovým venkovským domem (Brick Country House) od Miese van der Rohe. Protože dům nenavrhoval pro konkrétního klienta ani pro konkrétní místo, vytvořil Šigeru Ban jeho půdorys i fasády na základě analýzy Miesova domu. Jeho geometrické principy přitom adaptoval na možnosti vlastního originálního konstrukčního systému.

Banův dům má geometricky členěný půdorys, jehož plocha 353 m² je rozdělena na čtyři části. Základní rozdělení prostoru na dvě zóny – společenskou a soukromou – přitom zabezpečuje linie, která probíhá ze severu na jih. „Čtyři samostatné zóny, které funkčně vymezují stolování, společenské kontakty, spánek a odpočinek v bazénu, jsou jasně určeny dvěma liniemi – severojižní a východozápadní,“ vysvětluje Šigeru Ban. „Když jsem tyto linie, a tím i stěny prodloužil do exteriéru, pro každou zónu se otevřelo individuální propojení se zahradou a okolní krajinou. Tak vlastně vznikly čtyři různé kvality vnitřních i vnějších prostorů.“
Návštěvník se dostane z parkoviště cestou podél osy východ–západ ke vchodu a vstoupí do mezizóny s knihovnou. Jižně od ní je situován obývací pokoj, severně prostor určený ke stolování, jehož součástí je také otevřená kuchyň. Když překročíme severojižní kompoziční osu, překonáme zároveň hranici mezi společenskou a soukromou zónou. Pokračujeme-li dále od východu na západ, zjistíme, že jižně situovaný bazén lemuje dlouhá linie chodby. Podél ní jsou seřazeny tři pokoje pro hosty s koupelnami, které se otevírají směrem na sever. Celá osa je ukončena průhlednou ložnicí majitelů na konci chodby, v západní části domu.

Ukázkový pokoj pro hosty s lehátkem značky Knoll International a modelem domu	Bazén lemovaný dlažbou ze světlého travertinu a nedaleký dubový les jsou klíčovými prvky odpočinkové zóny s ložnicemi. Pohled uzavírá severojižní kompoziční osa, která je v tomto místě zároveň stěnou obývacího pokoje. Za ní už pokračuje dům svou společenskou zónou.

Stavba ze skříní
Druhá z charakteristických idejí sagaponackého domu číslo 4 – standardizace a hromadná výroba prvků – patří k základním tématům tvorby japonského architekta, inspirovaného myšlenkami architektonické moderny. Podobně jako experimentátoři z počátku dvacátého století využil ve svém Nábytkovém domě masově vyráběné prvky jako účinný prostředek k dosažení levného konečného produktu a zároveň dokázal, že architektonická standardizace může vést i k pružnému prostoru.

Jak naznačuje už jeho název – Nábytkový dům, dominantním prvkem je zde nábytek, který v podobě skříní a polic tvoří dvě základní osy stavby. Nábytek však v tomto domě nenaplňuje tradiční představy. Až 144 skříní vysokých po strop se v něm postaralo nejen o charakteristické členění prostoru, ale plní také funkci nosných stěn a zároveň poskytly místo pro odkládání věcí. Jsou z překližky odýhované březovým dřevem a v exteriéru mají samozřejmě povrchovou úpravu, která odolává vlivům počasí. „V modulech je elegantně ukryto také zařízení pro klimatizaci, vytápění a větrání, jakož i osvětlovací technika. A ještě stále v nich zůstalo dostatek místa na všechno, co je potřeba někam odložit,“ říká architekt.

Obývací pokoj s krbem a pohled na severojižní osu, která tvoří hranici společenské zóny jak v interiéru, tak i v exteriéru.	Také část dýhovaných skříní kuchyňské linky (s hloubkou 60 a šířkou 90 cm) na sebe převzala funkci modulů, které navrhl Šigeru Ban. Kuchyň Bontempi od Ambienti Italia

Prefabrikované nábytkové díly byly vyrobeny v kontrolovaném prostředí továrny, takže na stavbě nebyli potřební kvalifikovaní dělníci. Každý prvek tohoto modulárního systému přitom dokážou přemístit, uložit a snadno nainstalovat dva lidé – to všechno snížilo náklady na stavbu i dobu potřebnou pro montáž přímo na místě. Ostatní stavební systémy zahrnují podlahové desky montované na místě, plochou střechu a zavěšené skleněné fasády s velkými posuvnými dveřmi, které spojují interiérové prostory se zahradou.

„Toto je můj pátý projekt nábytkového domu, přičemž každý se odlišuje typem, velikostí i použitým materiálem,“ říká Šigeru Ban. Koncepce nábytkových domů tak představuje architekturu jednotnou ve své struktuře a programu, která dokazuje, že i prefabrikace a standardizace mohou vést k mimořádným řešením.

TEXT a PRODUKCE: Kay von Westerheimb
FOTO: Francesca Giovanelli
Zdroj: HOME 11-12/2010