Elektrické podlahové vytápění – pro a proti

14. 06. 2011

Zatímco běžná vytápěcí tělesa dosahují ohřevu vzduchu malou vytápěcí plochou s vysokou teplotou, podlahové vytápění využívá velkou plochu s nízkou teplotou. Teplo ohřívá povrchy těles a stavebních konstrukcí a do prostoru se dostává z větší části sáláním těchto sekundárních zdrojů tepla. Eliminují se tak ztráty tepla průchodem konstrukcí a v místnosti nastává stav tepelné pohody, které se dosáhne při teplotě o 1 až 4 stupně nižší než u konvekčního vytápění. Snížením teploty v prostoru o 1 °C se dosáhne asi šestiprocentní úspory energie.

Rozhodnutí pro podlahové vytápění ovlivní hlavně množství výhod, které jsou bez ohledu na zdroj tepla stejné. V první řadě je to úspora energie. Protože je řeč o nízkoteplotním vytápění, je zřejmé, že teplota potřebná k vytápění je nižší než u konvekčního (radiátorového) vytápění, tedy i potřebné množství energie k vyprodukování tepla je menší. Tepelná pohoda v místnosti zůstává přitom zachována. Dispoziční řešení místnosti přestává být u podlahového vytápění vázáno na polohu vytápěcího tělesa. Prostor se odlehčí, odstraní se radiátory zpod oken a taktéž všechny viditelné rozvody a ventily.

Jaké jsou možnosti?
Elektrické podlahové vytápění využívá elektrické termokabely, které se instalují různými způsoby.

Přímo na betonovou podlahu, kterou je nutné tepelně odizolovat, aby se zabránilo nežádoucím únikům tepla přes konstrukci stropu. Termokabely se zalévají 5 až 6 cm silnou vrstvou betonové mazaniny nebo jiné zalévací směsi zbavené ostrých prvků; tvrdnutí a sušení betonu probíhá minimálně 28 dní; postupný ohřev podlahy z 15 °C na 25 až 28 °C by měl trvat asi týden.
Termokabely se upevní na horní, třícentimetrovou vrstvu ztuhlého betonu a zalijí se další vrstvou o tloušťce 2 až 3 cm; nevyhřívání je tak flexibilnější, s přesnější regulací a úspornějším provozem.
Jiný druh termokabelu o tloušťce 2,5 cm je fixovaný na samolepicí umělohmotné síťovině, kterou stačí přímo upevnit na očištěnou podlahu a následně zatřít jen tenkou vrstvou pružného lepicího tmelu. Taková vytápěcí rohož je vhodná na temperování tenkých renovovaných podlah. Její hlavní výhodou je možnost aplikace na původní podlahy, čímž odpadá stavební nepořádek související s odstraňováním staré krytiny; podlaha se zvýší asi jen o 15 mm. V případě použití dřevěné nebo plastové krytiny je nutné zalít rohože 10milimetrovou vrstvou zalévací směsi, aby se zabezpečila rovnoměrná teplota povrchu.
Termokabely se mohou instalovat i pod dřevěné, respektive laminátové podlahy, tedy na původní podklad. Není potřeba je zalévat betonovou vrstvou. První vrstvu systému tvoří polystyrenovo-hliníkové desky; polystyren ideálně izoluje od podkladu a hliník má výbornou tepelnou vodivost. Při tomto systému se termokabely ukládají do drážek hliníkových desek, které se nahřívají. Přímo na desky potom lze položit samotnou podlahovou krytinu, například dřevěnou.

Každý z uvedených systémů potřebuje k dobrému fungování vhodný typ regulace – inteligentní termostat, který registruje dlouhodobý nebo krátkodobý pokles teploty v místnosti a podle potřeby automaticky zapíná nebo vypíná topení. Tímto způsobem se v obytném prostoru udržuje stálá teplota a byt se nepřehřívá.

Porovnání teplovodního a elektrického systému
Každý typ podlahového vytápění vyžaduje jinou stavební předpřípravu, takže rozhodnutí pro teplovodní nebo elektrické vytápění musí padnout hned poté, co se pro podlahové vytápění vůbec rozhodneme.

Teplovodní podlahové vytápění
Skládá se ze zdroje tepla, rozdělovací stanice, izolační desky a trubek. Zdrojem tepla může být kotel – nejlépe kondenzační, který podporuje nízkoteplotní vytápění.
Pro:

možnost napojení na alternativní zdroje energie, jako jsou tepelná čerpadla nebo solární články, které lze využívat během celého roku, a s tím spojená nezávislost na veřejných zdrojích energie;
nižší provozní náklady (v případě alternativních zdrojů energie v pasivním domě i nulové);
volnost prostoru bez radiátorů.

Proti:

vyšší pořizovací náklady;
náklady na vybudování teplovodního podlahového nebo i klasického radiátorového topení jsou spojeny s náklady na vybudování plynové přípojky, komínu, kotle nebo i skladu paliva;
systém potřebuje prostor pro umístění zdroje vytápění, případně zásobníku teplé vody;
velkou nevýhodou je potřebná větší celková tloušťka podlahy, což u rekonstrukce staršího bytu často nepřichází v úvahu;
případné chyby a netěsnosti se poměrně těžko odhalují a opravují;
nutno si dát pozor, aby vrstva betonu, kterou se zalévají trubky, byla dostatečná, protože při její nedostatečné tloušťce se mohou trubky snadno poškodit (například provrtat);
je nutná tlaková zkouška před dokončením podlahy.

Elektrické podlahové vytápění
Pro:

elektrické podlahové vytápění nepotřebuje prostor pro umístění nízkoteplotního nebo klasického zdroje se zásobníkem teplé vody;
vytápěcí kabely je možné instalovat prakticky kamkoli, bez ohledu na typ místnosti a podklad (beton, dlažba i dřevo);
využije se hlavně u rekonstrukcí starších bytů, kde není možné zvýšit úroveň podlahy;
umožňuje vyhřívat jen některá místa, například pod stolem, před vanou apod.;
jednoduchá a přesná regulace;

Proti:

vyšší provozní náklady;
závislost na veřejném zdroji energie;
případné chyby se poměrně těžko odhalují a opravují;
elektrické vytápěcí rohože se ne vždy hodí jako jediný zdroj vytápění – například pro obytné místnosti s tepelnou ztrátou vyšší než 0,9 W/m3 . K by v mrazivých obdobích teplota povrchu podlahy překročila povolenou hranici nebo by systém nevytopil místnost na potřebnou teplotu. Proto jsou vhodnější do dobře izolovaných prostorů nebo jen na temperování podlahy a jako přídavný zdroj tepla.

Problémem všech druhů podlahového vytápění je jeho velká tepelná setrvačnost. Odstranit se však dá vhodnou kombinací s jiným typem topení. Tak například v koupelně je vhodné kombinovat podlahové topení s žebříky na sušení ručníků. Kuchyň a jídelna se dají pohodlně vyhřívat kombinací s radiátory a do obývacích pokojů je vhodná kombinace s pružným zdrojem tepla, jakým je například krb.