Zakládejte si na základech

Při návrhu základů platí, že optimální základové konstrukce jsou takové, které při nejmenší pracnosti, spotřebě materiálu a energie plně zajišťují bezpečnost stavby a vylučují její deformace. Každá stavba musí být pevně spojena se zemí, do níž se přenášejí všechna stálá i občasná zatížení domu.

Nepodceňujte průzkum
Každá stavba je něčím specifická a vyžaduje individuální přístup, především při zakládání. To, co má soused pod svým domem, se nemusí nacházet na vedlejším pozemku. Podloží nebo základová půda tvoří neoddělitelnou součást stavby a prvořadým úkolem každé stavební konstrukce je spolehlivé plnění funkcí, pro které byly vytvořeny. Pokud však nejsou známy vlastnosti a složení podloží, není možné správně navrhnout základovou konstrukci. Proto je důležitý průzkum podloží. Mnoho stavebníků se možná lekne, když slyší slovo sonda, a představí si pod tímto pojmem těžké mechanismy, které je třeba dovézt na pozemek. Nejlepším řešením nemusí být jen něco, co je výsledkem počítačové analýzy a drahého výzkumu pomocí velkých strojů. Pro stavby menšího charakteru, jako jsou rodinné domy, existují i finančně a technicky méně náročné metody, jejichž výsledky potom pomohou při projektování jednotlivých konstrukcí.

Dnes všichni trpíme pocitem, že jen velké a drahé věci a řešení jsou ty správné. Ruční a kapesní přístroje, například malá sonda, která se dá kladivem zahloubit dva nebo tři metry, jsou však ideální pro stavby malého rozsahu, jako jsou rodinné domy, a rozhodně to není finančně náročný způsob zjišťování složení podloží. Na základě geologického průzkumu se zjistí složení základové půdy, stlačitelnost, únosnost a výška spodní vody (která dokáže pořádně zamotat hlavu). Tento průzkum se má provést ještě před projektováním stavby. Je-li podloží nevhodné nebo málo kvalitní pro danou stavbu, může se uměle upravit (odvodněním, zhutněním, injektováním) nebo vyměnit. Odvodněním drenáží nebo čerpáním se dosáhne trvalého snížení hladiny podzemní vody. Je-li podloží z málo slehlé hlinité, hlinitopísčité zeminy či jílových písků, je nutné ho mechanicky nebo hydraulicky zhutnit vibrovacími deskami, válci nebo hloubkovou vibrací. Pokud podloží tvoří hrubozrnné písky, injektují se látkami na bázi cementu a jílu, aby se zvýšila jeho pevnost. Štěrkopísky a písky se injektují chemickými látkami, jako jsou vodní sklo či chlorid vápenatý. Je-li zemina, která má být pod stavbou, nerovnoměrně stlačitelná, s malou pevností, nahradí se vrstva zeminy pod základovou spárou stabilním štěrkovým polštářem čili štěrkopískovou vrstvou.

Udělat základ neznamená jen nalít beton do vykopané jámy
Základy se obvykle vytvářejí z monolitického betonu uloženého do bednění. Alternativou jsou prefabrikované základové prvky. Bednění se nejjednodušeji vytváří ze systémových prvků, které se snadno a rychle skládají a rozebírají. Výhodou těchto prvků je možnost opakovaného použití. U prostorově komplikovanějších základů nebo u menších domů je běžné bednění vyrobené z desek přímo na místě. Podle statických výpočtů se někdy musí uložit do základů i výztuž, která se pokryje předepsanou vrstvou betonu. Kvůli rovnoměrnému rozložení zatížení ze všech konstrukcí se pod základové pásy pokládá vrstva štěrkopísku nebo písku v tloušťce určené projektantem. Hydroizolace se klade ve dvou vrstvách pásů položených kolmo na sebe a doplňuje se další fóliovou izolací, která zvyšuje odolnost například proti tlakové vodě nebo radonu. Geotextilie se přidává k základům jako ochrana stavebních materiálů nebo proti prorůstání rostlin. V oblasti základů a pod základovou desku se klade i zpevněná tepelná izolace v extrudované podobě.

Na jakých základech si můžete postavit dům?
Především na pevných, ale obecně je možné rozdělit základy na:
•    plošné (pásy, rošty, patky, desky),
•    hlubinné (piloty, studny, kesony).
Plošné základy přenášejí zatížení do půdy svou plochou. Patří sem:
Základové pásy – nejčastěji využívaný typ zakládání rodinných domů. Musí být pod každou nosnou stěnou, nástupným stupněm schodů, komínem a pod příčkami silnými 150 mm a více. Materiál vhodný pro tyto základy je kámen (malé stavby), prostý beton, při větších zatíženích, respektive u neúnosných základových půd ocelobeton. Šířka základových pásů závisí na statickém výpočtu na základě únosnosti podloží. Obvykle však vychází z tloušťky zdiva, k níž se připočítá po 100 až 150 mm na obě strany (například u stěny silné 400 mm je šířka základového pásu pod takovou stěnou 500 mm). 

Základové rošty – pevně spojené základové pásy probíhající ve dvou směrech kolmých na sebe.
Základové patky – používají se u skeletové konstrukce objektu, kde není souvislá nosná stěna, ale sloupy a základ stačí umístit pod každý sloup samostatně. Vyžadují dostatečně únosnou a stejnorodou základovou půdu v celém rozsahu. Obecně jsou ekonomicky i výrobně výhodné, když jejich strana není větší než polovina osové vzdálenosti sloupů, jinak jsou účelnější deskové nebo pilotové základy. Mohou být čtvercové, obdélníkové, kruhové nebo jiné. Osazují se do štěrkopískového lůžka nebo betonu silného 100 až 150 mm.
Základové desky – používají se hlavně tehdy, když je základová půda méně únosná nebo se tam nachází spodní tlaková voda. Tloušťka desky se navrhuje v rozpětí 600 až 1 200 mm. Dalším typem plošných základů jsou takzvané krabicové základy. Podobají se velké krabici, jejíž dno tvoří rovná základová deska, boky krabice tvoří stěny podzemního podlaží a horní část stropní konstrukce. Všechny části jsou z monolitického železobetonu a jsou spojeny do pevného prostorového celku. Zhotovují se u těžkých staveb, které jsou založeny na stlačitelném podlaží, a v prostředí s podzemní vodou.

Hlubinné základy se uplatňují u málo únosné základové půdy, nebo když se v úrovni základů vyskytuje spodní voda. Zatížení z objektu se v těchto případech přenese do větší hloubky. Při výstavbě rodinného domu se v běžných případech asi nesetkáte s hlubinnými základy, jen kdybyste si chtěli postavit dům na jezeře. Proto jejich rozdělení uvádíme pouze pro informaci.

Piloty – betonové, ocelové, železobetonové nebo dřevěné sloupy, které se vrážejí do podkladu a na jejich hlavice se ukládají základy.

Studny – duté betonové skruže, v nichž se po uložení do půdy zabetonuje dno, vyplní se štěrkopískem a nahoře se vytvoří železobetonová deska, na kterou se uloží nosná konstrukce. Používají se při obrovských zatíženích a velkých hloubkách.

Kesony – podobají se studnám, mají však čtvercový nebo obdélníkový průřez a uplatňují se při zakládání staveb pod vodou.

Několik moudrostí na závěr
Základová konstrukce má za úkol bezpečně přenést všechno zatížení ze stavby do základové půdy přes základovou spáru, to znamená v rovině, v níž základ spočívá na základové půdě. Základová půda je zemina, do níž se přenášejí účinky vnějších sil.  Podle ČSN 73 1001 (resp. ČSN EN 1997 – 1) se základové půdy dělí na horniny:  zpevněné – skalní, poloskalní; nezpevněné – zeminy soudržné a nesoudržné; zvláštního složení – umělé, zemědělské. Nevhodné základové půdy jsou neulehlé násypy a sedimenty organického původu (rašeliny, slatiny, bahnité náplavy).

TEXT: Kamila Ďuríková
FOTO: Reiner Blunck, Ester Havlová, IKArch a archív vydavatelství

Článek byl uveřejněn v časopise HOME.