Bříza, plevel k nezaplacení

Omlouvám se tímto všem břízám za nehezké přirovnání k plevelu. Nevymyslel jsem ho já a ani ho obvykle nepoužívám. Kvůli některým vlastnostem souvisejících s jejich vitalitou se slovo plevel v souvislosti s břízou ale občas objevuje. Celkem existuje kolem 40 druhů bříz, které jsou doma zejména v mírném a chladnějším podnebí severní polokoule, a k nim ještě musíme připočítat další desítky zahradních odrůd, jež máme k dispozici. Tak obrovským využitím, jaké nabízejí břízy, se zdaleka nemůže pochlubit každý druh stromu. To, že se břízy dokážou uchytit na těch nejméně vhodných místech pro život, počínaje okapovou rourou domu a konče zdivem továrního komínu, by se nemělo nazývat plevelivostí, ale pionýrstvím.

Foto: Pavel Chlouba

Za pionýrské rostliny se považují ty, které se dokážou uchytit jako první tam, kde jiné druhy nemají nejmenší šanci – a postupně tak připravují tato území pro osídlení dalšími organismy. Břízy to ze všech stromů mírného pásma umí zřejmě nejlépe. K vylepšení nevlídných podmínek používají samy sebe…

Jejich semínka roznáší vítr, takže s velmi vysokou pravděpodobností dojde k jejich zanesení na haldy, výsypky či spáleniště po požáru. Kam se nedostane žalud dubu či bukvice z buku, semínka bříz dopadají často. Pro vyklíčení nepotřebují moc, stačí škvírka mezi kameny, kde se drží alespoň trochu vlhko. Z vyklíčeného semínka se sice vytvoří i pár lístků, aby mohla fungovat fotosyntéza, ale kořeny jsou rychlejší. Zatímco nadzemní část se v růstu rychle zastavuje, kořeny pořád bloudí podzemím, narůstají, a pokud je to trochu možné, ochotně se spojují s kořeny mykorhizních hub, aby si vzájemně pomohly k úspěchu. Houby spojené s kořeny břízy do ní posílají vláhu i z míst tak vzdálených, že by se k nim samotná bříza nedostala. Pár listů břízy využívá slunečního svitu, ty pracují na plný výkon a za odměnu motivují vlákna některých druhů hub ke spolupráci, která může trvat po celý život stromu. Na podzim pár lístečků břízy opadá a v mezerách kamenů vytvoří svůj vlastní první humus, který využije k dalšímu růstu i samotný strom.

V následujícím roce opět trošku poporoste, nové listy přinesou i trochu nového stínu, třeba k tomu, aby se zde usadily první mechy, později nejskromnější byliny. Mezitím břízka narůstá – vytváří větší stín a zásobuje půdu pod sebou novými, opadanými listy – v haldě bez života vznikají první podmínky pro existenci dalších, nových organismů, které doteď neměly šanci přežít. V blízkosti mladé břízy už ji mají. Bříza nadále narůstá a nabírá dech k dalšímu rozvoji, z opuštěného a nevlídného prostoru postupně vzniká opravdový biotop – a spirála života se pomalu roztáčí…

Foto: Pavel Chlouba

Význam bříz u přírodních národů

Kdo má možnost koupit si vše, co potřebuje, často ztrácí pojem o důležitosti některých druhů rostlin, které byly pro přírodní národy často otázkou života či smrti. Bříza k těmto pomocníkům přežití určitě patří. Její kůra měla skoro univerzální využití – původní obyvatelé Severní Ameriky z březové kůry vyráběli čluny i střešní krytinu – aby do žádného z těchto výtvorů nezatékalo, spoje mezi kůrou se vymazávaly dehtem, získávaným suchou destilací březové kůry. Tato zvláštní surovina se využívala ke zpracování kůží, jako desinfekční prostředek pak v léčitelství.

Na Dálném východě, ale i ve Skandinávii se prý místy využívá tento dehet jako účinný repelentní prostředek proti plžům i slimákům. Mladá kůra břízy sloužila při ošetřování jednoduchých zlomenin, podobně jako sádra k zafixování končetiny. Sloupla se z větví či kmene a ještě začerstva se jako pružná přiložila ke zraněné končetině. Jak zasychala, tvrdla a pomáhala znehybňovat končetinu v zabezpečené poloze.

Výčet užitečných vlastností by snad ani neměl konce, vzpomenu alespoň známou březovou vodu, což je míza stromu hojně proudící kmenem v období předjaří, nebo listy a vnitřní kůru – obojí se zejména v období hladu dá zpracovat při zahušťování vařených jídel jako levná alternativa k těžko dostupným potravinám. O psaní či zanechávání vzkazů na březovou kůru už se asi není nutné zmiňovat podrobněji.

Foto: Pavel Chlouba

Alergeny – odvrácená strana bříz

Břízy patří mezi takzvaně větrosnubné rostliny, o jejich opylení se stará vítr. Břízy musí tvořit obrovské množství pylu, který je drobný, a navíc velmi lehký. Je přizpůsoben k cestování na „dlouhé tratě“. Nejednou se přihodí, že se dostane velmi daleko od mateřské rostliny. Pro břízy dobře, ale člověk alergický na pyl už z tohoto efektu takovou radost nemá.

Bránit se mu ale bývá dost těžké. V městech a obcích obyvatelé proto často volají po kácení bříz vysazených na veřejných prostranstvích. Obvykle by se tím problém vyřešil jen částečně, neboť lehký pyl dolétne do obydlí i z velkých vzdáleností. Řešení se možná najde úplně jinde. Nadějí pro snížení alergických reakcí na pyl (obecně) je výzkum a pozorování změn zdravotního stavu v souvislosti s vitamínem D. Zdá se, že tento vitamín má schopnost zvyšovat imunitu vůči těžkým alergickým reakcím.

Foto: Pavel Chlouba

Bříza s nejbělejší kůrou

Bílá kůra, nebo správněji borka, je typickým znakem břízy. Zdaleka ne každý druh se může bílou borkou doopravdy pochlubit. Existují břízy, které mají kůru bílé barvy v mládí, ale později zcela ztmavne. Jiné druhy mají v mladém věku kůru poměrně hezky barevnou – od růžových odstínů, přes kovově měděné, až po zajímavé hnědé tóny. Naše původní bříza bělokorá – Betula pendula – má sice borku bílé barvy po celý život, ale jak stárne, tvoří černé jizvy, kontrastující se zbytkem bílých kmenů.

Existuje ovšem ještě jeden, nebo možná dva druhy, které tyto černé jizvy dlouhou dobu netvoří, objevují se až na úplně starých stromech a v zanedbatelném množství. Myslím, že nebudu daleko od pravdy tvrzením, že se jedná v současnosti o břízu u nás úplně nejpopulárnější. S jejím jménem mám ovšem trošku problém, proto připouštím, že se možná jedná o jeden druh, nebo také o dva typy. Sami zahradníci a ani botanikové se v tom neumí přesně shodnout. Jedná se o břízu užitečnou (někdy se uvádí jméno bříza himálajská), která se označuje jako Betula utilis var. jacquemontii. Jiné zdroje používají označeni Betula utilis ‚Doorenbos‘. Některé odborné knihy či katalogy školkařů tvrdí, že se jedná o dva velmi podobné typy, jiní kolegové se přiklánějí k názoru, že jediný druh nese dvě odlišná jména.

Pokud se vskutku jedná o dva samostatné typy, tak nutno dodat, že jejich podobnost je obrovská. V zahradách se často pěstují ve formě vícekmenných stromů – což vypadá velmi elegantně, a hlavně i moderně. Vzhledem k tomu, že jde o rychle rostoucí dřeviny, které často dorůstají až do výšky 15 metrů, nejsou vždy na malých zahradách použité příliš šťastně. Dlouho jsem nemohl přijít na to, proč mám pocit, že nejkrásnější břízy potkávám ve Velké Británii – a v ostatních zemích tak hezky nevypadají. Důvod jsem pochopil až ve chvíli, kdy jsem viděl anglického zahradníka s kbelíkem, jak čistí kmen břízy vlažnou vodou od nánosu zelených řas. Ano, někdy i zdánlivě bláznivé krůčky vedou k zahradnické kráse a dokonalosti.

Foto: Pavel Chlouba

Břízy v krajině i zahradě

Břízy řadíme k rychle narůstajícím dřevinám a kromě toho, že patří k pionýrským druhům, mají nenahraditelný krajinářský význam. Ovlivňují její vzhled, dávají krajině svěží barvy i tvary a zdobí ji ve všech ročních obdobích. Břízy patří ke krátkověkým dřevinám, zejména v dobrých podmínkách a v teplejších lokalitách rychle stárnou, ale také se snadno obnovují. Jediný dospělý strom může za rok vyprodukovat až 13 milionů drobných semínek.

Břízy mají velmi skromné nároky, dovedou vegetovat v půdách různých typů i kvalit, jsou ovšem extrémně světlomilné. Zahradníci, krajinářští architekti i majitelé zahrad mají k dispozici řadu různých druhů a typů bříz. Některé jsou úzkého až sloupovitého růstu, jiné převislé a hodně široké. Do této kategorie patří převislé odrůdy (‚Youngii‘, ‚Long Trunk‘), které zaujmou zejména širokou, ale nepříliš vysokou korunou. Dávají nám šanci sázet stromy v situacích, kde není žádoucí vertikální efekt.

Některé odrůdy mají dokonce lehce zkroucené větvičky nebo barevně odlišné listy – zejména v purpurových či zlatavých odstínech. Při výběru extravagantních odrůd se přimlouvám za opatrnější, konzervativnější rozhodování. Ačkoliv v obchodních katalozích vypadá červenolistá bříza přitažlivě a exoticky, v realitě není vždy úplně jednoduché zakomponovat ji do zahrady tak, aby působila patřičně.

Text a foto: Pavel Chlouba