Polykulturní nebo monokulturní pěstování zeleniny?

Monokulturní pěstování, které je pro většinu zahrad typické, totiž není jedinou možností, jak si i na malém pozemku zajistit bohatou sklizeň. Na přírodních a permakulturních zahradách se můžete setkat i s polykulturním pěstováním, které má své kouzlo a hlavně význam.

Nelze jednoznačně jeden či druhý způsob vyzdvihnout nebo naopak odsoudit. Oba směry či metody pěstování mají své výhody i jisté nedostatky. Dlouhodobě jsme zvyklí na pěstování zeleniny v jednodruhových záhonech, ale to neznamená, že si nemůžete třeba i jen na několika málo metrech čtverečních vyzkoušet smíšenou kulturu, kde vedle sebe porostou různé druhy zeleniny, bylinek a užitečných druhů květin, které svou vůní nebo kořenovými výměšky odpuzují hmyzí škůdce. Pojďme se společně podívat na to, jaká metoda pěstování zeleniny by vás mohla oslovit a jaké jsou její výhody.

Každý způsob pěstování má své výhody i negativa. foto: Lucie Peukertová

Pěstování v monokultuře

Tato metoda se také nazývá pěstování jednodruhové nebo pěstování jedné plodiny zeleniny na větší ploše půdy. Ať tuto pěstitelskou metodu nazveme jakkoli, její podstatou je přehledná a snadno skliditelná výsadba. Je oblíbená zřejmě i kvůli tomu, že jsme odjakživa pořádkumilovní, velký lán jedné plodiny působí „uklizeně“ a hlavně máme dojem, že nad ním máme jistou kontrolu.

Permakulturní zahradníci by ale tak úplně nesouhlasili, protože právě kontrola se často snadno a rychle u monokultury vymkne z rukou. Velké plochy jediného druhu jsou totiž lákavé nejen pro naše oko, ale hlavně pro trávicí ústrojí škůdců, kteří se v těchto podmínkách šíří rychle. I během několika dní z ní dokáží spořádat poměrně dost hmoty, takže mnohdy jedinou možností, jak zachránit, co se ještě dá, je postřik syntetickým insekticidem.

Další nevýhodou je nadměrná zátěž půdy, která může při nesprávném hospodaření časem i částečně degradovat, takže bude nejlepším řešením ji nechat několik let ladem. Stejné druhy rostlin svými kořeny absorbují stejné živiny a jsou stejně náročné na vodu. Dokonce i kořeny zasahují do přibližně stejné hloubky, takže dochází k únavě půdy. Ta je pak náročná na hnojení. Určitě není dobré spoléhat pouze na syntetická hnojiva, jimi byste zkázu rychle dovršili, spíše do půdy kromě minerálů dodejte i organickou hmotu, která je důležitá pro půdní život.

Různé druhy zeleniny rostoucí vedle sebe půdu příliš nezatěžují. foto: Lucie Peukertová

Kdo a kdy se rozhodne pro monokulturu

Jak si v následujícím textu ukážeme, ne všechny plodiny se dají ve smíšené kultuře snadno pěstovat. Dobrým příkladem jsou brambory. U některých druhů zeleniny se monokultury zřejmě jen tak nevzdáme, proto bude důležité do velké míry upravit metody hospodaření. Pro monokulturní pěstování se rozhodnou většinou ti zahrádkáři, kteří se snaží být v některých plodinách samostatní a při sklizni se spoléhají na techniku. Monokultura se dá snadno zakládat i sklízet technikou, což v případě polykultury nepřipadá v úvahu už jen kvůli její podstatě.

Monokulturní pěstování je vhodné hlavně pro ty plodiny, které se do polykultury nehodí nebo jich potřebujete větší množství. foto: Lucie Peukertová

Pěstování v polykultuře

S čím dál tím více oblíbenou metodou hospodaření se setkáváme hlavně na zahradách permakulturních, kde se snažíme hospodařit ekologicky a naším cílem je trvale udržitelná kvalita půdy nebo dokonce i její zlepšování. Smíšená kultura bude zajímavá i pro malé děti nebo ji vyzkoušejte jako malý experiment, můžete klidně pracovat i s jediným metrem čtverečním. Pokud se vám pěstování osvědčí, můžete příští rok plochu zvětšit.

Polykulturní pěstování by se také dalo nazvat jako metoda pro líné zahradníky, kteří nechtějí plít a ani příliš zalévat. Jedná se o vysoce ekologickou metodu, při které nedochází k únavě půdy. Ta je kyprá a stále i po sklizni plodin plná živin, takže ji mnohdy není nutné každý rok hnojit kompostem nebo hnojem. Zakládá se buď výsevem či výsadbou předpěstované sadby, ale nic vám nebrání spojit výsev i výsadbu sadby na jediné ploše. Pěstování v polykultuře vyžaduje již určité zkušenosti, protože vedle sebe nelez pěstovat úplně všechny druhy plodin, některé si konkurují, jiné se zase nesnesou kvůli vzájemným interakcím.

Dobrým sousedem budou různé druhy přibližně stejně velké listové či kořenové zeleniny. Brambory bývají natolik bujné a rozkladité, že menší druhy zcela zakryjí a zahubí. S méně vzrůstnou zeleninou si příliš nesedne ani rajče nebo příliš dominantní dýně. Může se také stát, že prvních několik let budete prostě jen experimentovat bez větších výsledků, ale časem si na tu správnou metodu a správné sousedství mezi rostlinami přijdete.

Zeleninu lze pěstovat i v plošně malé monokultuře, zátěž půdy není pak tak výrazná. foto: Lucie Peukertová

Výhody polykultury

Smíšená kultura vás bude bavit, díky vysokému stupni zapojení stíní svými listy plodiny půdu, takže nedochází k tak intenzivnímu odpařování vody. Zaplevelení záleží právě na stupni zapojení, pokud na sebe zelenina těsně navazuje, nemá téměř žádný plevel šanci. Bujné a vzrůstné plevele ovšem snadno vytáhnete i s kořeny. Různé plodiny rostoucí vedle sebe tolik neunavují půdu, ta se pak nemusí tolik hnojit.

Problémem ovšem bývá potřeba výhradně ruční práce. S výsadbou ani se sklizní vám žádná technika nepomůže, musíte se spoléhat čistě na své ruce. Je to dáno hlavně tím, že polykulturu zakládáme většinou na menší ploše a sklizeň bude postupná, protože různé druhy zeleniny dozrávají v odlišnou dobu, navíc mají zcela odlišný charakter. Žádný stroj nedokáže sklidit listovou, košťálovou i kořenovou zeleninu zároveň.

Text a foto: Lucie Peukertová