Vypěstujte si houby v kuchyni i na zahradě

V posledních letech se houby nejen hledají, ale také záměrně pěstují. Sice se připravíte o lesní dobrodružství, které k toulkám s proutěným košíkem neodmyslitelně patří, ale zase máte zaručenou stabilní úrodu i její kvalitu. Co tedy potřebujete, aby se z vás stali úspěšní pěstitelé hřibů, hlívy nebo asijských shii-take?

Než se pustíte do houbaření na vlastním pozemku, měli byste si vyčlenit místo, kde se do sadby pustíte: nejčastěji poslouží chodba nebo komora, některé druhy hub ale ochotně využijí i skleník v posezonním období. Jediná nevýhoda pěstování hub spočívá v jednodruhovosti: každý se obvykle zaměří jen na jeden, dva druhy, které mu takzvaně „jdou“, ale i v tomto bodě bychom jistě mezi zahrádkáři našli světlé výjimky. Pokud vám tedy doma nebo na zahradě zbývá trocha volného prostoru, určitě stojí za to vyzkoušet, která houba se stane právě vaší pěstitelskou doménou.

Polnička topolová pochází z Itálie a patří mezi velmi přizpůsobivé houby. Dá se pěstovat uvnitř na pilinách i venku na pokácených špalcích a silných větvích. foto Shutterstock

Co druh, to odlišné nároky…

Pro záměrné pěstování hub se používá speciální substrát, přičemž výběr toho správného většinou odpovídá konkrétnímu druhu– substráty se bohužel nedají volně zaměňovat, každá houba vyžaduje něco trochu jiného. Rozhoduje přírodní původ hub: lesní druhy, žampiony a čirůvky potřebují kypré prostředí podobné kvalitnímu kompostu, zatímco dřevokazné druhy naopak ocení zdroj celulózy, tedy piliny, hobliny, drcená kukuřičná vřetena nebo i klády. Lesní druhy (tj. hřiby, klouzky, bedly) se dají pěstovat pouze venku, jiné houby (penízovka, límcovka) můžeme označit za univerzální, protože máte na výběr, zda je chcete pěstovat venku nebo vevnitř. Oblíbená hlíva už patří mezí náročnější kandidátky na pěstování – vyžaduje totiž speciální substrát.

Penízovka sametonohá roste i v naší přírodě, ta cíleně pěstovaná má ale světlejší odstín. Sbírají se totiž velmi mladé plodnice, které se ještě nevybarvily. foto Shutterstock

Znáte interiérové houby?

Sadbu hub si bez potíží koupíte v každém větším zahradnictví, často ale na pěstitele hub myslí i různé zemědělské podniky, které zasílají sadby poštou, a na trhu pochopitelně existují i specializované firmy. Zárodky podhoubí, že kterých se vyvine plnohodnotné, plodné mycelium, se dodávají nejčastěji buď naočkované na obilí (říká se mu i zrnitá sadba), nebo na speciálních kolíčkách, které se využívají pro pěstování na kládách. Vedle hlívy a žampionů si můžete obstarat nejen asijské druhy, které si lidé vysoce cení pro jejich léčebné vlastnosti (shii-take, reishi), ale také české lesní houby v mixu, jež obsahuje i hřiby, kozáky nebo ryzce či klouzky. Tyto druhy však už vyžadují pěstování na zahradě, mimo sezonu se tedy spíše zaměřujeme na takzvané interiérové druhy. Budete pro ně potřebovat vhodný prostor, třeba komoru nebo teplejší chodbu. Sklepy už se za vhodné prostředí tolik nepovažují, a to především kvůli tmě – většina druhů hub totiž potřebuje přímé světlo, i když se tento požadavek týká až fáze zakládání plodnic. Navíc ve sklepních prostorách bývá i chladno, a houbám pro navození plodnosti alespoň zpočátku svědčí vyšší teplota. Výjimky v těchto nárocích představují žampiony, které přímé sluneční světlo nepotřebují.

Pěstování hub ve velkém se považuje za náročné: nejen kvůli potřebnému prostoru, ale především kvůli substrátu, který se používá jednorázově. foto Shutterstock

Láká vás spíše pěstování venku?

Zahrada dává možnost pěstovat celou řadu hub, ať už na kompostu, na speciální zahrádce nebo pod stromy. Využít můžete i pěstování na suchých kládách, kdy se do navrtaných otvorů vkládá kolíčková sadba. S vytvářením houbového ráje v exteriéru ale musíte počkat, až přijde sezona a venku se oteplí.

Houby vás zabaví mimo sezonu

Jestli chcete vyzkoušet vlastní produkci hub, začněte s pěstebními bloky, kterým se říká zahrádka – koupit si můžete zahrádku hlívovou, shi-take, žampionovou… Bloky se aktivují při vyšší teplotě a ušetří vám nejen práci s mícháním a očkováním, a hlavně se nemusíte zabývat sterilizací substrátu. Pokud se vám pěstování hub zalíbí, můžete pokročit na další stupeň, kdy si substrát sami upravujete. Na této pěstitelské úrovni už máte mnohem širší výběr: vhodných interiérových druhů najdete celou řadu, a to asijské i domácí provenience. Pro pěstování v domácích podmínkách se hodí dřevokazné houby, těm totiž můžete připravit substrát z pilin, hoblin či slámy. Zde už se ale neobejdete bez dezinfekce připraveného materiálu. Doma se můžete pustit buď do pěstování na pilinách (stačí vám menší prostor, dá se připravit i v kuchyni), nebo na slámě (nejčastěji pro pěstování hlívy). Pro následující postup už ale potřebujete garáž, dílnu a dvorek.

Zdroj celulózy pro dřevokazné houby tvoří piliny nebo sláma, pro ostatní se využívá kompost s fermentovaným hnojem. foto Shutterstock

Jak se vaří piliny?

Jako substrát pro houby vám nejlépe poslouží směs jemných a hrubších pilin, klidně i s přídavkem hoblin. Pilinový substrát se navlhčí a potom se nasype do pevného rukávu na výrobu tlačenky (stačí, když rukáv naplníte do dvou třetin objemu). Naplněný rukáv na koncích pevně zavážete a necháte ho hodinu povařit ve velkém hrnci. Dejte si záležet, aby byl úvazek opravdu pevný, voda z hrnce se nesmí dostat dovnitř! Popsaný postup vaření opakujete dva dny po sobě. A další kroky? Vychladlý pytlík rozvážete a hůlkou (vyvařenou po celé délce) vyhloubíte do materiálu tunýlek, kam se nasype zrnitá sadba. Opět rukáv zavážete, ale ne už tak pevně, a do úvazku vložíte chomáč vaty, aby mycelium větralo (pokud máte z každé strany jeden úvazek, vatu přidáte do obou). Naočkovaný váleček se nechá ležet v teple, aby se mycelium rozrostlo. Po třech týdnech se do igelitu udělají křížem dva až tři řezy, aby plodnice mohly ven – to platí pro penízovku sametonohou či opeňku měnlivou. U ostatních druhů rostoucích ve velkých trsech (shii-take, polnička topolová, šupinovka nameko, Jidášovo ucho) se postup mírně liší: odkrojíte a sloupnete horní polovina igelitu.

Nejnáročnější je pečlivé plnění pytlů kvalitním čistým substrátem. Očkování zrnitou sadbou naopak zvládnete rychle a jednoduše. foto Shutterstock

foto Shutterstock

Milujete hlívu? Připravte si slámu

Slaměný materiál se používá přednostně pro všechny druhy hlívy (ústřičná, miskovitá, růžová, citronová…). Protože se dává do větších pytlů (jejichž velikost můžeme přirovnat k pytlům od zahradnického substrátu nebo od krmné pšenice) nebo i velkých nádob, nezbyde vám než slámu nachystat zvlášť. Zatímco pro pěstování hlívy na čerstvém vzduchu můžete slámu připravit i fermentací nebo přimísením vápna, mezi čtyřmi stěnami vám pro pytle se slámou zbývá jediná možnost desinfekce, a sice ta tepelná. Provádí se následovně: Slámu namočíte do velkého nádoby, kde si měřením ověříte, že teplota vody dosáhla 80 °C – tato hodnota spolehlivě zahubí škodlivé mikroorganismy, spory hub a semena, nikoli ale bakterie, které sadbě hub pomohou s osidlováním slámy. Desinfikování by mělo trvat přibližně hodinu – průběžně tedy vodu ohřívejte nebo dolívejte vřelou. Poté slámu vyndáte (opatrně, ať se neopaříte!), necháte okapat na síti a proschnout, což vám zabere asi 24 hodin. Potom v substrátu zbude dost vody, aby v něm mohla hlíva růst. Do slámy rozdrobte zrnitou sadbu a promíchávejte zdola nahoru, jako když zaděláváte těsto. Naočkovaný materiál napěchujte do pytle nebo do nádoby – postupujte pomalu a buďte pečliví zvlášť v rozích, kde by mělo zůstat minimum vzduchu. Až budete mít hotovo, vršek nádoby zakryjte víkem, případně gumou utaženou fólií, a pytel zavažte. Prosekejte do něj nožem otvory vzdálené asi 20 centimetrů od sebe – těmi plodnice porostou ven (pokud preferujete pěstební nádoby, musíte je mít převrtané už před plněním). Poté hlívy přenesete do tepla, aby se mycelium rozrostlo – tento proces takzvané kolonizace trvá tři až deset týdnů, podle konkrétní teploty v místnosti. Po této době by se v otvorech měly objevit mladé plodničky hlívy.

Otvory se do pytlů většinou dělají až v momentu, kdy se mycelium v substrátu plně rozvinulo – tento proces trvá řádově několik týdnů. foto Shutterstock

A co žampiony?

Těší se velké oblibě u gastronomických nadšenců i kuchařů, jejich pěstování doma ale patří mezi náročné disciplány, pokud tedy nevyužijete už připravenou „zahrádku“. Žampiony totiž potřebují substrát z koňského hnoje v kombinaci s dost vysokou teplotou, na druhé straně ale mohou růst i bez přímého světla, což se dá pokládat za výhodu. Dobře se ale pěstují také na zahradě: můžete jim připravit ohrazený prostor, nebo je „přisít“ přímo do extenzivního trávníku. Na rozdíl od balíkového pěstování, kdy celý balík časem vyhodíte na kompost, se žampiony na zahradě udrží několik let po sobě. Tato vlastnost spojuje všechny venkovní druhy.

foto Shutterstock

10 praktických rad pro pěstitele hub

• Pěstební substrát a sadba se dodávají zvlášť.
• Substrát si můžete vytvořit i doma, například ze slámy, pilin listnatých stromů, drcených kukuřičných vřeten a podobně. Musíte ho ale sterilizovat a namočit.
• Sadba, tedy většinou infikovaná zrnka obilí, se do substrátu vkládá buď dutým aplikátorem nebo vydezinfikovanou ostrou hůlkou.
• Prorůstání mycelia trvá poměrně dlouho, počítejte s několika týdny (u žampionů se třemi). Během této fáze byste měli zvýšit teplotu alespoň na 20 °C
• V době prorůstání mycelia houby nepotřebují světlo, pro tvorbu už plodnic ano.
• Houbám vyhovuje rosení a vyšší vzdušná vlhkost.
• Sklízí se opakovaně v několika vlnách, přibližně s týdenním odstupem.
• Všechno dezinfikujte, jinak si substrát můžete infikovat patogenními organismy.
• Pro začátečníky se hodí balíkové polotovary.
• Vždy se řiďte podrobným návodem od dodavatele sadby. Neimprovizujte!

Nehledě na to, kde houby pěstujeme, vždy platí, že potřebují vyšší vzdušnou vlhkost. Občasné rosení zajistí jejich kvalitu, plodnice pak nebudou mít svraštělé, takzvané „krokodýlí“ klobouky. foto Shutterstock

Dagmar Cvrčková

foto Shutterstock