Letní dvojčíslo časopisu HOME je v prodeji
Terasy, zahrady, balkony... V nejnovějším vydání časopisu HOME jsme pro vás připravili řadu inspirací pro relax a letní pohodu.
Editoriál
O létání, fazolových luscích a modrých loktech
Vypadalo to na takové příjemné jarní odpoledne, kdyby…
Oblékám si nejzářivější mikinu na světě křiklavě růžové barvy (na obranu mého vkusu – v e-shopu vypadala jako lososová), vysedám na kolo a šinu si to dolů po ulici. V okamžiku, kdy objíždím zaparkované auto, prudce se rozletí dveře na řidičově straně a mně v setině sekundy proletí hlavou, že toto nedopadne dobře. Potom si pamatuji už jen náraz kola do dveří, přelet a dopad svého těla zády na asfaltku.
Zatímco mě muž sbírá ze silnice, řidička, která ty nešťastné dveře otevřela, aniž by se podívala do zpětného zrcadla, mě celá vystresovaná chce odvézt na pohotovost a já se snažím zjistit, zda mi všechno funguje tak, jak má. Zdá se, že funguje. Utěšuji ji, že se na ni nezlobím, a po chvilce se vracím nazpět domů. Nabíhající bouli na hlavě si chladím mraženými fazolovými lusky, muž mi odstřihává sedranou kůži na dlani a dezinfikuje rány a já se pomalu, velmi pomaličku vzpamatovávám ze šoku a utírám si slzy, které mi samy od sebe stékají ležérním proudem po tváři.
Přemýšlím, proč se mi něco takového stalo, co mi tím chce vesmír říci, a postupně mi dochází, že ta boule na hlavě je tak trochu i „mea culpa“. Neměla jsem přilbu. Vždyť jsme jeli jen na malý okruh tady po vesnici, žádné strmé sjezdy v lesích nebo frekventované cesty plné cyklistů. Nuž, tak minimálně to mi chce vesmír říci, abych přilbu nosila, ačkoli jedu jen sto metrů do nejbližšího obchodu. Protože život je už jednou takový… Nevyzpytatelný! Stát se může kdykoli cokoli.
I dveře, které vypadají pevně zavřené, se mohou kdykoli otevřít dokořán. A i přesto, že máte oblečenou nejkřiklavější barvu na světě, kterou je vidět určitě i z Marsu, můžete být v jistých okamžicích totálně neviditelní. Takže poučená jsem víc než dost. A určitě i paní z auta, která mi následující dny pravidelně volá a ptá se na můj stav. Hlava se netočí? Netočí. Zorničky stejné? Stejné. Musím ji někdy pozvat na kávu, když už jsme spolu tolik času protelefonovaly…
Z rozmražené fazole jsem druhý den uvařila super oběd a při objevování nových modřin a natírání fialových loktů jsem si definitivně uvědomila, jaké jsem vlastně mala obrovské štěstí. Že jsem nedopadla předkem. Že nemám otřes mozku. Že mám všechny zuby. Že nemám nic zlomeného. Zkrátka, že jsem měla to pověstné ŠTĚSTÍ V NEŠTĚSTÍ. Jen mi chvilku trvalo, než jsem na to přišla.
Přeji nám všem, abychom i ve zdánlivě mizerných situacích dokázali vidět alespoň malý záblesk štěstí, že nedopadly hůř. Jen tehdy budou mít naše rány i opuchliny, škrábance i modřiny, zlomené končetiny i srdce smysl…
Katarína
