Barvíme (se) rostlinami

Řada barvířských rostlin sice postupem let upadla v zapomnění, i dnes se ale dají využít pro domácí barvení vlny, lnu, kůže i dřeva. Třebaže se intenzita vybarvení nedá se syntetickými barvivy srovnat, v souladu s návratem k přírodě promineme organickým pigmentům méně syté odstíny i jejich barevnou nestálost. V každém případě se hodí pouze pro barvení přírodních vláken, která mají jinou strukturu než vlákna umělá.

foto Shutterstock

Pozor na jedovaté druhy

Pokud se chystáte pustit do kutilského barvení, měli byste jednotlivé rostliny nejprve důkladně poznat a pečlivě mezi nimi rozlišovat. I v tomto případě totiž platí poučka, že ne všechno, co pochází z přírody, je zároveň i jedlé. Celá řada rostlin, které nesou označení „barvířské“, naopak spadá mezi rostliny jedovaté, které se nesmí zaměnit s potravinářskými barvivy, poněvadž jsou určené výhradně k barvení látek. I zde ale najdete výjimky, mezi které patří třeba světlice.

Barvířské rostliny na zahradě?

Spoustu barvířských rostlin můžete pěstovat i v domácích podmínkách, ale jde spíš o raritu. Spíš, než vytvořit monotématický koutek doporučujeme barvířské rostliny porůznu rozmístit do stávající výsadby – většinou jde o poměrně nevýrazné druhy, takže by ve skupině vypadaly chudě. K barvení ale můžete použít i řadu okrasných letniček, trvalek a dřevin – některé už dost možná pěstujete a budete touto jejich vlastností mile překvapeni.

foto Shutterstock

Jídlo, a zároveň barvivo?

Potravinářské barvy nejčastěji pocházejí z různých jedlých rostlin – za zmínku stojí červená řepa, špenát, cibule, borůvky či višně. Nejčastěji se jimi barví právě potraviny, velikonoční vajíčka, látky, ale třeba i vlasy. Dříve se na domácí vlasové proměny používaly cibulové slupky či odvary z heřmánku. Rostlinným původem se může pochlubit i známá hena nebo ibišek, který se v sušené a drcené podobě používá na zvýraznění zrzavých vlasů. U látek můžete narazit na potíže s ustálením barvy, které stále trochu pouští – což vás u potravin pravděpodobně trápit nebude. Přírodní barvy se typicky ustalují octem, který pomůže s vazbou na vlákno a ukončí tak proces barvení.

Tradiční barvířské rostliny

Světlice barvířská (Carthamus tinctorus)

foto Shutterstock

Vzrůstná letnička se vysévá přímo na místo, používá se i do floristických nebo suchých vazeb. Zralá semena se využívají pro výrobu takzvaného bodlákového oleje. Pro barvení se sbírá oranžové okvětí, které se suší – obsahuje červeně barvící karthamin a saflorovou žluť. Světlice pochází z Orientu a barvilo se s ní především hedvábí.

Boryt barvířský (Isatis tinctoria)

foto Shutterstock

Využíval se k obarvování látek na modro (kdysi se jím barvil i modrotisk). Sloužily k tomu fermentované listy obsahující indoxyl, tedy meziprodukt syntézy indiga. Posléze byl nahrazen trvanlivějším barvivem z indigovníku pravého. Teplomilný boryt najdete v oblasti Pálavy, řadí se do čeledi brukvovitých. Kromě modré umí v kombinaci s kamencem obarvit látky také na růžovo.

Rmen barvířský (Anthemis tinctoria)

foto Shutterstock

Zlatě žluté květy byly oblíbeným barvivem, nasekaná kvetoucí nať s výraznou silicí se ale používala i jako prostředek proti hmyzu. Tato trvalka se vysazuje jako okrasná i na dnešních zahradách.

Kručinka barvířská (Genista tinctoria)

foto Shutterstock

V minulosti se sbíraly kvetoucí konce větviček, v kombinaci s kamencem vytvářely krásně sytě žlutou. Kručinka se pěstuje jako nižší keřík se zelenými pruty a velmi drobnými listy. Daří se jí na výsluní i v chudé kamenité půdě. Jen pozor, tato barva spadá mezi jedovaté!

Mořena barvířská (Rubia tinctorum)

foto Shutterstock

Nejznámější a nejstarší barvířská rostlina se využívala už od starověku v mnoha oblastech – od Evropy, přes Střední východ až po Indii. K barvení sloužily kořeny, jejichž látky alizarin a purpurin dávaly barvu sytou, velmi stálou barvu. Takzvaná turecká červeň se využívala nejen pro barvení látek, ale i výrobu olejových či akvarelových barev. Mořenu můžeme popsat jako statnou a otužilou rostlina, se kterou setkáte i v přírodě. Jedná se nicméně o neofyt, tedy zavlečený druh, který zplaněl z původních průmyslových políček. Podle toho, které látky přidáte do barvící lázně, získáte i jiné barvy – pomocí mořeny tedy můžete vykouzlit červenou (kamenec), žlutohnědou (měďnatá sůl), fialovou (železnatá sůl) a růžovou (sůl cínu). S objevem syntetických intenzivních barev význam této (kdysi klíčové) rostliny poklesl na nulu.

Mařinka barvířská (Asperula tinctoria)

foto Shutterstock

Patří do čeledi mořenovitých, stejně jako její příbuzná mořena. Tenké oranžové oddenky mařinky se sbíraly na podzim a následně sloužily k barvení vlny do růžovohnědého odstínu. Vyznačoval se velkou trvanlivostí, pouze bylo nutné zkombinovat odvar s kamencem. Zmíněné oddenky obsahují barviva alizarin, purpurin a pseudopurpurin. Mařinku najdete růst v teplých listnatých lesích, nejčastěji po okrajích či světlinách. Volně se vyskytuje i u nás, narazíte na ni v Českém středohoří, Českém krasu či Bílých Karpatech.

Řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica)

foto Shutterstock

Domácí dřevina roste v teplejších oblastech na světlých místech. Má význam rovněž jako léčivka, nejsilnější účinek se přisuzuje jeho kůra, vždy se ale využíval i pro barvení. Odvar řešetlákových plodů s kamencem a vinným kamenem dává látkám sytou a velmi trvanlivou zeleň. Dá se z ní ale vyrobit i zelený inkoust a malířské barvy.

Ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare)

foto Shutterstock

Tento poloopadavý keř dává základ hned několika barvám – v barvení na růžovo se využívají plody povařené se solí a kamencem. Z čerstvé kůry (s kamencem a octem) zase získáte ostře žlutou, a pokud kůru vyměníte za listy, dostanete zelenou.

Které další rostliny umožňují barvení?

Žlutá:
aksamitník (květy), astra (květy), janovec (květy), javor (listy), janovec (květy), jitrocel (celá rostlina), kontryhel (celá rostlina), mahonie (kořeny), třapatka (květy), vratič (celá rostlina

Růžová:
medvědice (listy), meruzalka (květ), růžový řebříček (květy)

Fialová:
červená cibule (slupky), mateřídouška (celá rostlina), náprstník (květy i celá rostlina), popenec (celá rostlina)

Modrá:
ostrožka (květ)

Červená:
škumpa (plody, listy)

Bílá:
bez (listy, nezralé bobule), břečťan (bobule), dřišťál (kořen), jabloň (list, lýko), ostružiník (mladé výhony), svída (kořeny), střemcha (kůra), tužebník (listy)

Hnědá:
dub (kůra), ořešák (zralé oplodí ořechů)

Zelená:
dub (listy), chmel (hlávky), kopřiva (vrcholky), olše (kůra), ořešák (listy), vrba (listy), zlatobýl (celá rostlina)

Co je to kamenec?

Jde o nerost, konkrétně o podvojnou sůl kyseliny sírové. Nejznámější je krystalický síran hlinitodraselný, ale může mít i jiné složení. Vždy se každopádně pojí s kovy jednomocnými (čili alkalickými – draslík, lithium, sodík) nebo trojmocnými (železo, chrom, hliník). Některé druhy tohoto nerostu se používaly i k činění kůží. Ten nejběžnější se dá koupit v drogerii, používá se jako prostředek pro zastavení krácení. Kamenec umožňuje barvit látky organickými barvivy, která by jinak na vláknech nedržela a vymyla by se. Podobně, tedy jako ustalovač, funguje i ocet, sůl, nebo moč.

Česká (rostlinná) rarita

Víte, kam se na barvířské rostliny zajít podívat? Botanická zahrada při SZeŠ a VOŠ v Táboře jako jediná třídí rostliny podle takzvaného hospodářského systému, tedy podle klíče zemědělské a hospodářské využitelnosti, a právě proto disponuje velkou kolekcí technických rostlin. Tento systém profesora Františka Bubáka byl zaveden v roce 1903 a významně přispěl ke vzdělávání v oblasti zemědělství i navazujících technických oborů. Všechny ostatní botanické zahrady totiž třídí rostliny na základě příbuznosti a podobnosti určitých znaků. Jednotlivé druhy tak můžete možné najít mezi více skupinami – například jetel spadá mezi pícniny i rostliny medonosné, jitrocel zase chápeme jako léčivku i plevel.

Dagmar Cvrčková

foto Shutterstock