Bobkovišně uspějí v hlavní i vedlejší roli

Až teprve nyní je oceníte, jak se patří. Bobkovišně totiž umí vytvořit báječnou neutrální kulisu pro všechny odstíny, do kterých se podoba zahrady mění až koncem roku.

Purpurová, zlatá, žlutá, karmínová… barvy jedna krásnější než druhá, ale nejlépe vyniknou na neutrálním pozadí. O to se často postarají jehličnaté dřeviny, ale lépe je zastoupí skupiny bobkovišní. I jehličnany se totiž od sebe vzájemně liší různými odstíny a strukturami – jinou zeleň nabízejí tisy, jinou třeba túje nebo jalovce. Skupiny bobkovišní ale bývají vzácně stejné. Skvělé pozadí ostatně poskytnou nejen barevným dřevinám, ale i travinám.

Foto: Shutterstock

Bobkovišeň, střemcha, nebo vavřínovec?

Bobkovišně (Laurocerasus officinalis, také Prunus laurocerasus) patří botanicky k růžovitým, třebaže nás název vede spíš pomologickým směrem – k peckovinám, o čemž svědčí i jejich velmi trefné české jméno. Mají i jiné, možná půvabnější – střemcha vavřínolistá. Kdo se trochu vyzná v botanice, dá nám za pravdu, že se střemše bobkovišeň podobá hlavně květy a plody (a aby toho nebylo málo – podle posledních pokynů zní jediný správný název vavřínovec lékařský). Od užitkových peckovin se liší především stálezelenými listy. Ty si přinesly ze své teplé domoviny v Malé Asii a Kavkaze, lépe tak řeší problém hospodaření s vodou. Ve středomořské oblasti dorůstají až do pěti, šesti metrů, u nás maximálně do dvou. Co si ale nezískají na výšce, nahradí košatostí a bohatstvím olistění.

Foto: Shutterstock

Jedovaté, či poživatelné?

Jednotlivé listy mohou na délku měřit až 15 centimetrů, pevné lesklé kožovité čepele najdou uplatnění nejen na zahradě, ale i v podzimních kyticích a vánočních vazbách. Třebaže se zdůrazňuje hlavně olistění, stranou nezůstávají ani květy. Většina odrůd kvete bílými vonnými květy seskupenými do delších hroznů. Ty se objevují ve vrcholném jaru, v květnu. Někdy se můžete setkat s tím, že vykvetou ještě na podzim – to se nejčastěji stane, pokud je v červnu sestřihnete. Z květů se vyvinou nejprve červené, následně skoro černé peckovice. Pozor, ať se jimi neotrávíte – pecky obsahují amygdalin, který se v trávicím traktu mění na jedovatý kyanovodík. Poslední výzkumy ale ukazují, že jedovaté jsou zejména listy a jádra uvnitř pecek, plody jako takové ne, dají se prý bez problémů jíst (u švestek také nejíte pecky).

Foto: Shutterstock

Kde pěkně porostou?

Bobkovišně nejsou příliš náročné, ale nejspokojenější budou v hlinité humózní půdě s mírně kyselou nebo kyselou reakcí (pH 6,5 až 5), za předpokladu dostatečného zásobení vodou. Bobkovišním nesedne těžká jílovitá půda ani kamenité suché stanoviště. Preferují polostín, jako jednu z mála dřevin je lze vysazovat dokonce na stinné stanoviště – spousta listů je zásobí asimiláty i v předjaří nebo na podzim, kdy tradiční listnáče zůstávají holé. Nejčastěji se vysazují po několika, aby vytvořily zelenou stěnu, dobře ale obstojí i jako součást volně rostoucího živého plotu. Vzdálenost mezi mladými sazenicemi má měřit asi 75 centimetrů až metr. Rostou poměrně rychle, výšky postavy dosáhnou po třech letech.

Úskalí potřebné péče

I když se bobkovišně považují hlavně za dřevinu, která se vysazuje jako kulisa či živý plot, nikdy ji nestříhejte plotostřihem. Poškodíte totiž to nejhezčí, a sice listy. Vždy si dejte práci a tvar udržujte pomocí zahradnických nůžek. Jinak vás tyto dřeviny moc nezatíží, nenapadají je ve velké míře škůdci a vystačí si s pravidelným přihnojením na jaře a na podzim. Nezapomínejte na ně ale v suchém období – místo, kdy rostou, by mělo být stále mírně vlhké. Může se zdát, že hustý růst, bohaté atraktivní olistění a kompaktní tvar některých moderních kultivarů předurčuje bobkovišně také k využití na terasách. Pokud tam ale celý den pálí slunce, jako stínomilné dřeviny by zde trpěly. Velké listy poničí sluneční paprsky i nízká vlhkost vzduchu, jenž vysušuje v létě rozpálená dlažba.

Foto: Shutterstock

Panašovaná rarita i zakrslá verze

Bobkovišně se liší velikostí, tvarem listů a také celkovou vzrůstností. I když mají okrasné listy, málokdy se setkáte s panašováním. Tím se jako jediná může pochlubit odrůda ‚Marbled White‘ (na fotce dole), výjimečnost je ale vykoupena tím, že kultivar nekvete. Atraktivní mramorované listy navíc vyniknou jen v polostínu, na slunci blednou. Za pozornost určitě stojí také zakrslá odrůda ‚Zsófi‘, která stěží doroste do metru. Připomíná spíš cesmínu, její úzké listy lemují jemné zoubky, zaujme i světlá žilka uprostřed listu. I když pochází od šlechtitelů z Maďarska, mrazu odolá spolehlivě.

Foto: Profimedia

Zelenolisté, či proměnlivé?

Mezi klasickými odrůdami v nabídce jistě narazíte na velmi odolný kultivar ‚Otto Luyken‘, který se pěstuje jako nízký strom (kmínek dorůstá asi do jednoho metru). Má hned tři bonusy: hustý habitus, pomalý růst a bílé květy vonící po šeříku. K pěkným a spolehlivým patří rozhodně i vzrůstnější ‚Novita‘ (na výšku nepřesáhne tři metry, širší listy zakončuje výraznější špička) nebo ‚Renault Ace‘ (roste vzpřímeně a jeho listy na větvičkách také směřují vzhůru). Více do šířky naopak roste kuželovitá odrůda ‚Herbergii‘ s úhlednými užšími listy. Pozornost zajisté přitáhnou i odrůdy, jejichž nové přírůstky se vybarvují do bronzové, či dokonce oranžové barvy, aby se později během léta změnily na smaragdově zelenou. Tímto efektem se vyznačuje ‚Etna‘, ‚Kleopatra‘ či ‚Bonaparte‘. Ve srovnání s tradičním sortimentem zelenolistých bobkovišní navíc mnohem lépe snášejí zimní ostré slunce. Tyto zajímavé kultivary se více využívají jako solitéry – potom se často pěstují ve formě stromku s nižším kmínkem.

Text: Dagmar Cvrčková, foto: Profimedia, Shutterstock