Botanická vzácnost: modrá barva hořců
Drobné horské rostliny, pro něž se vžilo všeobecné označení skalničky, se vyznačují poměrně krátkou dobou květu. Aby zvýšily svou šanci na opylení a tedy přežití druhu i v budoucnosti, lákají své opylovače velkým množstvím květů, […]
Drobné horské rostliny, pro něž se vžilo všeobecné označení skalničky, se vyznačují poměrně krátkou dobou květu. Aby zvýšily svou šanci na opylení a tedy přežití druhu i v budoucnosti, lákají své opylovače velkým množstvím květů, výraznou vůní a také intenzivní barvou. Do té poslední skupiny patří hořce. Jejich výrazný odstín modré je i ve světě botaniky vzácností.
Klasické
Nejčastěji pěstovaný hořec jarní a hořec bezlodyžný jsou nevysoké rostliny, měří jen kolem deseti centimetrů. Oba druhy lze nalézt i ve volné přírodě, ovšem jsou velmi vzácné a také přísně chráněné. Sazenice koupíte v zásilkových obchodech s trvalkami, často se nabízejí i na různých skalničkářských výstavách a dobře se pěstují také ze semen. Jde už ale o zahradní hybridy, které bývají odolnější, méně náročné na péči a většinou i déle kvetou než původní horský druh. Tyto hořce dobře rostou na plném slunci, v půdě s mírně kyselým pH. Takové ideální prostředí pro ně vytvoříte, jestliže skalku postavíte ze žuly, břidlice či pískovec, nehodí se mezi vápence. K nim vysaďte druhy jako hořec brvitý a hořec křížatý. Ty se ale pěstují málo a na rozdíl od kyselomilných hořců kvetou až ve druhé polovině léta a na podzim.
Netradiční
Pěstovat však můžete i druhy, které neodpovídají tradiční představě nízkých modře kvetoucích skalniček. Patří mezi ně hořec tolitovitý – půl metru vysoká trvalka, jejíž zvonkovité květy jsou přisedlé v úžlabí listů. Jednotlivé lodyhy přepadávají z trsů do stran. Vysazuje se na okraje volných ploch či trvalkových záhonů, hodí se i pod listnaté stromy nebo k velkým kamenům či zídkám. Potřebuje vlhčí místo v polostínu, lehčí a humózní půdu. Další překvapivou variantou je hořec žlutý, a to nejen díky barvě, ale i charakterem růstu. Robustní vysoké a pevné stonky zdobí květy spíše hvězdicovitého tvaru bez typického jícnu, které jsou umístěné v několika patrech nad sebou, podobně jako u hluchavek. Tento druh pochází z alpských luk bohatých na živiny, hodí se na slunečná místa s mírně vlhkou půdou. Je vhodný spíš na větší plochy, protože se hodně rozrůstá.
Foto profimedia.cz, Shutterstock
Více informací se nachází v dubnovém vydání z roku 2016, které si můžete zakoupit za zvýhodněnou cenu zde.
.
