Galerie pod oblohou

Sochy a voda jsou důležitými prvky v této zahradě. Umělci, kteří ji navštěvovali, tady prý také slyšeli hudbu, což tvrdil třeba i Petr Hapka, častý host Nového mlýna.

Pokud půjdete krásnou krajinou v okolí hradu Okoř a podíváte se i do údolí Zákolanského potoka, pak si určitě všimnete nádherné zahrady – přírodní galerie sochařských děl. Působí, jako by tu byla odjakživa.

Manželé Sidonie a Miroslav Jiravovi tady pobývali už od sedmdesátých let. Natrvalo se tu ale usídlili o dvacet let později, kdy opustili malostranský ateliér, který akademický sochař Miroslav Jirava vlastnil. V údolí čtyři kilometry od Okoře našli to, co hledali. Dílnu a vlastně i galerii pod širým nebem s dostatkem místa pro umělcovu tvorbu. Sochař sice tvořil nejprve v prostorách původní mlýnice, ale jak mu časem místa ubývalo, přesunul se ven. Umělecká díla proto dnes najdete v různých částech zahrady. Během let příjemně splynula s okolím a celému prostoru dodávají na české poměry netradiční atmosféru. Majitelé přiznávají, že v ní často pobývali více než v samotném mlýnu.

Velké plány proměny

Rozlehlá zahrada o velikosti více než dvanáct tisíc metrů čtverečních nejen svou velikostí připomíná park, který navazuje na okolní krajinu. Vzdálené kouty se postupně navracejí k přírodnímu pojetí. Blízký viadukt celkovou atmosféru jen podtrhuje.

Jiravovi uměli nahlédnout tak trochu do budoucnosti a už dávno řešili otázky, které jsou aktuální dnes. Právě v sedmdesátých letech se totiž i přes nelibost místních obyvatel a úřadů pustili do velkých úprav, na jejichž konci vznikla kaskáda několika vodních ploch. Už tehdy chápali, jak bude nutné i do budoucna vodu v krajině zadržovat. Na rozdíl od úředníků, kteří po nich požadovali dokonce zasypání některých rybníčků. K tomu naštěstí nedošlo a dnes se tu může každý kolemjdoucí těšit ze zahrady, která svou atmosférou připomíná styl staré Anglie.

Vizionářský byl také nápad posunout o několik desítek metrů dál cestu, která původně vedla těsně u stavení mlýna. Díky tomu se zahradou a majitelce těsně pod okny netoulají turisté. A zahrada není rozdělená na dvě části.

V minulosti bylo těžké parcelu od volné krajiny odlišit, neohraničoval ji ani plot. V blízkosti dnešní brány najdete antickou lavici určenou pro poutníky, kteří si tu mohli odpočinout. Postupem času ale turisté zacházeli příliš často dovnitř zahrady, a tak se majitelka rozhodla pro stavbu brány. Ta svým vzhledem kopíruje barokní mřížky na oknech a zahradu tak propojuje s domem.

Začalo se od základu

Paní Sidonie začala zahradu budovat se svým prvním mužem. Dotvořila ji s druhým partnerem Petrem Kaftanem, taktéž sochařem. Původní staletá lípa vysazená ještě předchozí mlynářskou rodinou padla v roce 2002. Na pozemku převažují stromy domácího původu, které sem přirozeně zapadají. Neustále tu něco kvete a podle toho se mění i barvy zahrady. Majitelka sem vysázela kromě růží a dalších trvalek také letničky. Ačkoli při úpravě terénu hodně pomohla těžká technika, kterou před padesáti lety nebylo vůbec jednoduché sehnat a domluvit, i tak bylo třeba zahradu doupravit ručně.

Oba partneři paní Sidonie byli sochaři, cožNje v zahradě poznat.

Voda v hlavní roli

Jedním z nejdůležitějších úkolů majitelů byla obnova mlýnského náhonu, který dnes napájí soustavu rybníků různých velikostí i tvarů. Každý z nich dostal dokonce své jméno a nebyla by to zahrada umělců, aby tu všechno nemělo nějaký svůj význam. Rybník nazvaný Potopená katedrála odkazuje na reálný barokní kříž, který se tu opravdu potopil, další si vysloužil jméno Motýlek kvůli tvaru připomínajícímu jeho křídla. Ledňáček zase prozrazuje, že se paní Sidonie narodila v lednu, Malý a Velký prstýnek spojuje plastika prstenu, který propojuje vody protékající mezi rybníky. Plivník získal jméno podle své velikosti, byl totiž malý, jako když plivne. Nejmenší, Flaštičku už tu nenajdete, před lety totiž zanikl.

Doplňuje je řetězový most, který se stal spojnicí mezi částmi zahrady a umožňuje tak nejen pohodlnou procházku, ale také údržbu zahrady. Rybníky si oblíbili ryby i celá řada dalších užitečných živočichů, kteří tu našli domov.

Kouzelná zákoutí

Své názvy tady mají nejen rybníky, ale i různá zákoutí. A některé z nich jsou opravdu originální. Tak třeba posezení U prvního frťana se nachází v místě, kam dopadá první sluneční paprsek, když se slunce vyhoupne nad obzor. Právě tady jsou nejhezčí rána na snídani. Anebo u vrby Karličky, která byla vysazena po smrti českého hudebníka Karla Velebného.

Všechno v zahradě má svůj příběh i historii. Zahradní nábytek tvoří lavičky vytvořené z kovových konstrukcí ze starých šicích strojů a základ stolu tvoří odpadní trubka. Majitelé totiž rádi hledali již nepotřebné poklady na pražských trzích, aby jim mohli na své zahradě dát druhou šanci. Zřejmě nejpůsobivějším místem je ale malá Okoř. Původní stará stodola vyhořela během druhé světové války a na jejím místě do dnešních dob zůstal jen štít. Ostatní rozpadlé stěny majitelé rozebrali a kámen použili na stavbu zídek, schodišť, cestiček i dalších prvků, které do zahrady přirozeně patří. Štít pak doplnil reliéf s obloukem a upomíná na historickou památku místního kraje jen v menším měřítku.

Majitelé už před desítkami let, ještě než to začalo být moderní, vybudovali na pozemku několik rybníků a jezírek na zadržování vody.

Vítací sochy zvou k návštěvě

Na antické lavici i vstupu, kde dříve mohli posedět unavení poutníci, najdete i další skvosty, které fungují jako vítací sochy. Tento prostor je jakýsi předpokoj, který sloužil pro kolemjdoucí. Uvidíte tu například sochu, která při pohledu zepředu zobrazuje hlavu starce a z profilu tvář mladíka. Další zajímavé dílo připomíná vikinskou plachetnici, která symbolizuje život majitelů na rozbouřeném moři. V přední části je zobrazena kotva, která symbolizuje usídlení majitelů v kraji.

Zahrada se mění s každým ročním obdobím a je důkazem, že se někdy v zahradě bydlí lépe než ve vlastním domě. Je také jako stvořená pro svatby, které se tu někdy konají. Paní Sidonie tu oddala hned několik svých příbuzných a známých.

Lucie Peukertová, foto autorka