Jak postavit pařeniště?

Pařeniště se vyplatí zvláště v chladnějších oblastech, kde jaro přichází později. Díky němu můžete dříve začít s pěstováním i sklízet úrodu. Oproti vytápěnému skleníku je méně náročné na provoz.

foto Shutterstock

Pařeniště pracuje pouze s teplem, které vzniká v přírodě, tedy rozkladem organických látek, nejčastěji hnoje od hospodářských zvířat. Musíte ho proto každým rokem založit znovu, neboť rozklad trvá jen několik málo týdnů. Později na jaře se okna sejmou a místo využijete jako klasický záhon. Dostatek organické hmoty ve spodní vrstvě a ochrana z boků vyhovují třeba teplomilným okurkám, paprikám nebo melounům.

Co potřebujete?

• Rám – staví se z širších prken s hranoly v rozích, který bude zasahovat asi patnáct centimetrů do půdy. Použít můžete například vysloužilá špaletová okna, náročnější, ala trvalejší je pevně vyzděná konstrukce. Pozor, abyste dopředu vybrali nejlepší místo pro pařeniště, nelze ho už změnit.
• Okna – jde o nejdůležitější součást pařeniště, musejí být přesně usazená do rámu. Nesmí chybět ani držadlo na ovládání. Okna zamezují ztrátě tepla pronikajícího odspodu rozkladem hnoje v době, kdy ještě mrzne. Během slunečných dnů násobí sílu slunečních paprsků a pomáhají vyhřívat pařeniště i shora. Vlastnost, která je zpočátku vítána, může být později na obtíž. Pak musíte přes den okna otevírat a odpoledne včas zavřít, abyste v pařeništi udržovali tu správnou teplotu. Přednostně se používá sklo, které má nejlepší prostupnost světla, okna se vyrábějí i z polykarbonátu, ta jsou lehčí, odolnější a nepraskají.
• Zdroj tepla – nejlepší je slamnatý koňský nebo hovězí hnůj, poslouží ale i podestýlka od slepic či králíků. Lze použít i jiný organický materiál, například listí, ale není tak účinné, protože obsahuje méně vody i potřebných mikroorganismů a kvůli tomu rozklad a vznik tepla probíhají pomalu. Suchého materiálu potřebujete velké množství, na jediné pařeniště třeba listí o objemu několika velkoobjemových pytlů.

foto Shutterstock

Postup:

1. Půdorys rámu si vyznačte kolíky a do hloubky zhruba čtyřicet centimetrů vykopejte jámu s rovnými boky. Získanou hlínu dejte stranou.
2. Do budoucího pařeniště vyskládejte asi dvaceticentimetrovou vrstvu hnoje. Postupně ji v holínkách ušlapávejte, aby v ní nebyly dutiny. Spotřeba mrvy je dost vysoká, na metr čtvereční počítejte minimálně čtyři kolečka. Můžete si vypomoci i listím, slámou nebo napůl rozloženým kompostem.
3. Srovnanou vrstvu prolijte mírným proudem vody, pokud je třeba, ještě ji sešlápněte nebo posekejte rýčem, abyste ji promíchali. Víc vláhy potřebuje sláma a listí, méně hnůj. Nasaďte rám a palicí jej přiklepněte do výkopu tak, aby byl rovně – pomozte si vodováhou.
4. Na tuto vrstvu nasypte asi deset až patnáct centimetrů prosáté půdy ze záhonu.
5. Navrch dejte pět až deset centimetrů jemné zahradní půdy s kompostem, do níž se přepichují sazenice. Nesejte sem nic, co je třeba ještě přesazovat, rostliny by se díky velkému množství živin rychle vytáhly. Výjimkou jsou ředkvičky či karotka, které se nepřesazují. Anebo tady můžete předpěstovávat sazenice v truhlíku.
6. Na rám postavte okna, nezapomeňte mít poblíž špalíky nebo vyšší hranoly se zářezy pro budoucí větrání. Musí být dost silné, aby bezpečně udržely váhu okna.
7. Rozklad organického materiálu začne asi za tři dny, teplota půdy se znatelně zvýší po týdnu a vydrží asi dva měsíce. Tedy pokud si pařeniště vybudujete na přelomu února a března, vydržíte až do takzvaných zmrzlých mužů, po nichž už můžete pěstovat zeleninu na klasických záhonech.

foto Shutterstock

Dvě jsou lepší než jedno

Protože je mnohým zahradníkům líto po prvním roce kvalitní půdu z pařeniště vyhodit (a bez toho nové nezaloží), pořizují si dvě. První využívá teplo z rozkládajícího se hnoje k rychlení kedluben, salátů, ředkviček a podobně. Druhé, založené o rok dříve, vyhřívá jen slunce a slouží k předpěstování sadby. Ta se sem dává až koncem března. Podobně pak slouží přenosné kryty, které mnozí pěstitelé volí jako levnější alternativu pařeniště. Hodí se hlavně do malých zahrad, protože mají rozebíratelnou konstrukci a není pro ně třeba hledat místo na uskladnění jako pro pařeništní okna, která jsou po většinu sezony nevyužita.

foto Shutterstock

Další varianta

V chladnějších oblastech najdou uplatnění i další jednoduché varianty. Oblíbené jsou rozebíratelné zídky z cihel, přes které se položí jednoduchý rám z latí s vypnutou průhlednou fólií. I takový kryt rostlinám významně pomůže. Urychlí například kvetení a dozrávání jahodníků, které by ve vyšších podhorských oblastech začaly plodit třeba až o prázdninách. Nejjednodušší řešení, které se hodí i pro papriky a další vyšší rostliny, je tunel z obloukových trubek, přes které se natáhne netkaná textilie. Tento typ ochrany se častěji využívá na podzim, kdy chráníte úrodu před mrazíky.

foto Shutterstock

Dagmar Cvrčková, foto Shutterstock