Jak se tvoří cesty v ekozahradě?

Bez cest se neobejde žádná zahrada. Velká jich potřebuje víc a různého typu, malá si vystačí jen s jedinou. Vždy by ale pochozí plochy měly umožnit bezproblémový pohyb lidí a hladký transport úrody i nejrůznějších materiálů. V podání ekologů si ušetříte stavitelské a terénní práce, přesto má pokrývání cest své zákonitosti. Jak tedy nahradit dlaždice nebo nášlapné kameny slámou, štěpkou a dalšími přírodninami?

Foto: Shutterstock

Co rozhodně nedělejte

V ekologickém typu zahrady se nikdy nevytvářejí pevné okraje v podobě plastových obrubníků či železné pásoviny a nenajdete zde ani dřevěné plůtky z kulatiny. Všechna tato řešení totiž zabraňují volnému růstu kořenů a také zasakování srážkové vody.

Zatímco v běžné zahradě se cesty „staví“, v té ekologické či přírodní se spíš jen „kladou“. Je v tom velký rozdíl, neboť při tradičním způsobu zasahujete do půdního profilu, vykopáváte základ, rovnáte ho, vysypáváte kamením a pískem… A teprve potom umisťujete nášlapné kameny, dlažbu nebo betonové desky. Kořeny, na která narazíte, se odsekávají tak, aby se budoucí povrch nezvedal a zůstal ve stejné úrovni, pokud možno trvale.

V ekozahradě se terén takto nedělí. Cestičky zůstávají jen minimálně zahloubené, prioritu naopak dáváme tomu, aby kořeny rostlin zůstaly nepoškozené a cestičky (nebo lépe pochozí plochy) zůstaly nad nimi. Protože se ukrývají pod vysokou a pružnou vrstvou organického materiálu, nijak jim neublížíte, ani kdybyste tudy pravidelně vozili naložené kolečko. Pokud se využívají ploché kameny, leží vždy na organickém materiálu.

Foto: Shutterstock

Cesty ze slámy

Sláma patří mezi oblíbené a snadno dostupné materiály. A to nejen pro cestičky, ale i pro mulčování, pěstování na balících slámy nebo samozřejmě jako podestýlka pro hospodářská zvířata. Pokud tedy máte možnost ji získat, neváhejte – získáte tak univerzálního pomocníka. Jediná nevýhoda slámy spočívá v tom, že ji musíte po dvou až třech letech zase doplnit, materiál totiž rychle degraduje (dá se ale snadno zkompostovat).

Pokud pracujete s čistou a suchou slámou, nemusíte mít obavy z přenosu nějakých infekcí – ta dobře usušená neobsahuje ani choroboplodné zárodky, ani semena plevelů. Další výhodu přináší i snadná manipulace, nemusíte vlastnit štěpkovač ani žádné jiné speciální vybavení. Malé balíky můžete jednoduše převážet, stačí vám kolečko nebo kufr osobního auta. Velké kulaté balíky už tak snadno nepřestěhujete, ale často se můžete domluvit se zemědělci, kteří je prodávají, aby vám materiál na cestu přivezli až na zahradu.

Foto: Shutterstock

Cesty ze štěpky

Kvalitní štěpka, pokud ji získáte z nadrceného prořezu větví z vlastní zahrady, tedy z odpadu, také nabízí výborné řešení. Ve srovnání se slámou se vyznačuje delší trvanlivostí – nehnije a vydrží až deset let. Nekompostuje se, ale můžete ji využít i pro mulčování, hlavně u ovocných dřevin. Velmi dobře se hodí pro frekventovaná místa a také pro podmáčené partie – bahnitou vrstvu zpevní, voda ale zůstane pod ní a postupně se vsákne do okolí.

Cesty ze štěpky se dají doporučit jako dobrá volba i pro okolí výběhů zvířat, které potřebujete navštěvovat a obsluhovat za každého počasí. Vzhledem k přípravě i potřebnému vybavení ale výroba takovéto cesty patří mezi náročnější disciplíny. Pokud nevlastníte štěpkovač ani drtič větví, musíte si zahradní stroj vypůjčit, a vyhradit si dostatek času na práci. Připravit větve na drcení obvykle znamená svézt odpad z prořezu z celé zahrady, případně se poptat po sousedech a domluvit odpoledne, které zasvětíte společné práci.

Foto: Shutterstock

Cesty z kůry

V drtivé většině se na cesty používá kůra z jehličnanů, která výrazné okyseluje půdu. Její trvanlivost stojí někde uprostřed mezi slámou a štěpkou (ta se vyznačuje delší trvanlivostí, protože obsahuje i podíl ligninu za dřeva). Kůra se postupně drobí na malé částečky. Pro zahrady by se měl používat propařený materiál, jenž pak neobsahuje larvy škůdců (například lýkožrouta), které si jistě nechcete na svůj pozemek zavléct. Řešení „samodomo“, kdy se vypravíte s kárkou a pytli do lesa a tam kůru někde na pasece nahrabete, tedy rozhodně nelze považovat za vhodnou variantu, třebaže vypadá velmi ekologicky a nízkonákladově.

Cesty z pilin

Čisté piliny (ale také hobliny nebo dřevitou vlnu z frézování) získáte výhradně na pile nebo u tesařů. Tedy tam, kde se zpracovává surové dřevo. Truhlářské dílny vhodným zdrojem nejsou, poněvadž zpracovávají i jiné materiály (lamino, dřevotřísku) a dřevo mořené nebo jinak ošetřené. Potom odpad obsahuje i lepidla, umělou hmotu a další nežádoucí příměsi. Piliny se jako mulčovací materiál příliš neosvědčily, ale pro vysypání cestiček se hodí docela dobře. Jejich použití ale dává smysl jen v případě, kdy máte zdroj blízko.

Foto: Shutterstock

Jak cesty vést?

V ekozahradě se snažíme cesty a pochozí plochy minimalizovat, chceme totiž celý prostor co nejlépe využít. Jako typický příklad můžeme uvést bylinkovou spirálu, kde cestičky vůbec nenajdete, neboť je nahrazují kameny nebo zídky, nebo také záhony typu „klíčová dírka“ a „mandala“.

Oba typy představují zhruba kruhový nebo oválný záhon pro pěstování, kde cestička vede jen do středu, není průchozí. Uprostřed se ukrývá buď malá ploška, kde se můžete otočit (tzv. klíčová dírka), nebo – pro větší plochu – jakýsi pavouk či kaňka, která svými výběžky zasahuje o trochu dál. Tento přístup snižuje procento hluchých míst, na nichž nic nepěstujete, a má i další ekologické přednosti: omezuje sešlapávání plochy, zvyšuje prokořenění a také množství půdních živočichů, včetně velmi žádoucích žížal. Ty nejen rozkládají organické zbytky, ale také půdu účinně provzdušňují. 

Foto: Shutterstock

Chemické okénko

Všechny vyjmenované materiály obsahují hodně uhlíku a pro svůj rozklad potřebují dusík, který odebírají z okolí. S tímto faktorem byste měli počítat, pokud těmito „hnědými“ druhy (do „zelených“ patří posečená tráva, kuchyňská odpad, plevel…) mulčujete. V případě pokryvu cestiček se chemickými procesy tolik zabývat nemusíte.

Text: Dagmar Cvrčková, foto: Shutterstock