Nejlepší čas pro stavbu chodníků

Jaro je nejlepší čas pro plánování chodníků a cest – stačí se podívat, kde máte po zimě vyšlapané stezky a tam začít stavět.

foto Shutterstock

Velikost, přesněji šířku cesty stejně jako vrchní pochozí materiál byste měli zvolit podle toho, k čemu bude pěšina sloužit. Nejširší by měl být chodník spojující vstup na pozemek a dveře do domu, aby se zde dokázali vyhnout dva lidé. Ten naplánujete alespoň metrový. Ostatní cestičky mohou být užší, doporučuje se padesát až osmdesát centimetrů. Rozvrhněte je na pozemku tak, aby spojovaly všechna místa v zahradě, k nimž chodíte, tedy i bazén, skleník, kompost, sušák na prádlo a podobně.

foto Shutterstock

Z čeho a jak stavět?

Stejně pečlivě jako plánování se věnujte volbě materiálu, z něhož zpevněné plochy postavíte. Důležité jsou nejen krása a odolnost. V místech, kde chodíte bosi, tedy například kolem bazénu či altánu, pozor na dřevo, které tvoří třísky, a také tmavé dlaždice. Letní slunce je snadno rozpálí tak, že po nich bez obuvi nelze udělat ani krok.

Beton
Mezi nejoblíbenější materiály stále patří beton, žádný jiný materiál se nedá tvarovat na tolik způsobů. Nespočetné formy, barvy a povrchové úpravy dovolují vyrábět nejen minimalistické velkoformátové šedé dlaždice, ale také téměř dokonale imitují přírodní materiály – nejen kámen, ale i dřevo. Navíc jde o dlažbu odolnou vůči zatížení, bezpečnou, trvanlivou a za přijatelnou cenu.

Při výběru betonové dlažby sledujte důležité vlastnosti: nosnost a mrazuvzdornost. Pozor! Neplatí, že čím silnější dlaždici kupujete, tím vyšší má nosnost. Tyto hodnoty jsou na sobě nezávislé. Naopak nosnost může ovlivnit tvar, což platí třeba pro zámkovou dlažbu. Díky tomu, že jsou sousedící kameny provázané zámkem, tlak na ně se rozkládá a zvyšuje se tak jejich odolnost a nosnost. Všeobecně platí, že pro pochozí plochy – tedy chodníky, pěšiny, terasy a podobně – byste měli používat materiál s tloušťkou čtyři až pět centimetrů, pro parkovací místa, vjezdy a další namáhané plochy minimálně šest centimetrů. U komerčních ploch to pak bývá ještě více.

foto Shutterstock

Kámen
Nezničitelnost a krása – to jsou dvě vlastnosti, proč mnozí preferují z přírodních materiálů kámen. K nejpoužívanějším patří hlavně žula, mramor, břidlice, pískovec nebo vápenec z domácích kamenolomů, ovšem i tento materiál lze dovážet. Kámen se nejčastěji štípe, čímž získává originální a nenapodobitelný přírodní povrch. Ten, který se nedá štípat, je nutné řezat. Podle přání dokáže firma povrch kamene i upravovat, a to pískováním, opalováním nebo způsobem antiko, což je kombinace chemického leptání a kartáčování.

Keramická dlažba
Mezi přírodní materiály lze počítat i keramickou dlažbu. K jejím přednostem patří především široká škála barev, velikostí, povrchů a dlouhá životnost. Tedy pokud si správně vyberete exteriérové dlaždice. Ale jak je poznat? Sledujete na obalech jejich nasákavost a mrazuvzdornost, odolnost proti opotřebení či protiskluznost. Nasákavost, která se udává v procentech, a mrazuvzdornost jsou dvě vlastnosti na sobě závislé. Když bude mít dlažba vysokou nasákavost, dostane se do ní voda, která v zimě venku zmrzne a podlaha popraská. Na zahradní chodníky se hodí typ s nasákavostí do půl procenta. Venkovní dlažby mívají i vysoký stupeň protiskluznosti, což oceníte hlavně po dešti. Koupíte-li dobře koupíte, nepromění se vám terasa v kluziště. Protiskluznost se udává písmenem R a číslicí, přičemž platí, že čím je číslo vyšší, tím lépe. Na terasy a jiné venkovní prostory vybírejte dlažbu z kategorie R9 nebo R10. Odolnost vůči opotřebení neboli otěruvzdornost zase ukazuje, jak dlouho vám chodníky a cesty vydrží pěkné. Tyto vlastnosti se značí písmeny PEI. Pro místa více namáhaná chůzí, kam terasy patří, se opět doporučuje volit nejvyšší čísla – tedy z kategorie PEI 4 nebo 5.

foto Shutterstock

Dřevo
Po období, kdy byly oblíbené nejen na stavbu chodníků, teras, ale i výrobu nábytku exotické dřeviny, hlavně teak a eukalyptus, se mnozí opět vracejí k domácímu dřevu. Ty exotické se sice vyznačují lepšími vlastnostmi, mají mnohem lepší tvarovou stálost, jsou tvrdší a odolávají povětrnostním vlivům i dřevokaznému hmyzu, ovšem jejich těžení a převážení přes polovinu světa není právě odpovědné vůči životnímu prostředí. Proto se opět hojně využívá hlavě dub, buk, bříza, smrk či modřín. Sice potřebují po několika letech ošetřit, ideálně oleji či vosky, ale ani exotické druhy nebyly bezúdržbové, jak občas hlásaly reklamní letáky. Pokud jste chtěli zachovat jejich zlatavou barvu a vyvarovat se šedé patině, vyžadovaly stejnou péči jako domácí druhy.

Zatravňovací dlaždice
Na trhu najdete tři základní varianty zatravňovacích dlaždic – klasické betonové, plastové, které se vyrábějí ve dvou variantách – silno- a tenkostěnné. Ty první se hodně podobají těm betonovým, ale mají mnohem nižší hmotnost. Při pokládce je potřeba plochu opatřit obrubníky, protože tyto dlaždice nemají takzvané zámky. Druhý typ nechá více vyniknout trávník, neboť nabízí větší podíl zatravněné plochy. Plast tak není v ploše skoro vůbec vidět. Tenkostěnná dlažba je opatřená zámky, což zjednodušuje její pokládku. Umělohmotné však mají oproti nim velkou výhodu – půdě neodebírají vláhu, proto tráva lépe roste. Jsou proto vhodné na velké plochy, například parkovací stání, neboť dokážou místo zároveň zpevnit a zazelenit zároveň. Jen pozor, nejde o dokonale rovnou plochu, proto se po nich špatně chodí, Určitě tak nejsou vhodné třeba na cesty.

foto Shutterstock

Správná stavba a pokládka

Postavit cesty v zahradě nemusí být nic složitého. Stačí dlaždice položit do pískového lože o hloubce čtyři až pět centimetrů a na dlaždice lehce poklepat přes dřevěný hranol. Při tomto způsobu však hrozí nebezpečí pohybu dlažby nebo sedání, proto je vhodné třeba na méně používaná místa v zahradě, třeba na pěšiny ke kompostu či sušáku na prádlo. Větší odolnost a trvanlivost nabízejí cesty stavěné na podkladní maltu. Vytvoří se z jednoho dílu cementu ke čtyřem dílům ostrého nebo betonářského písku a s minimem vody. Pod každou dlaždici se dává pět kopečků malty – do každého rohu a doprostřed, a pak se s mírným poklepem jako u pískového lože je usazuje do roviny.

Na vjezdy do garáže či parkovací plochy je ale třeba dlažbu pevnější, doporučuje se proto volit její uložení do maltového lože. K vyplnění spár se používá slabá vrstvu písku. Vytvoří se směs malty, která se klade v celistvé vrstvě silné zhruba tři centimetry a do ní se kladou dlaždice a opět se mírným poklepem usazují do roviny.

Tento způsob stavby je vhodný pro betonové a kamenné dlaždice, jiný postup vyžaduje třeba dřevoplast a především dřevo. U něj hodně záleží na přípravě místa, můžete tak jeho životnost prodloužit i několikrát. Odborníci doporučují jak klasický podklad z písku, štěrku či kamínků, tak betonovou desku. Nezapomínejte na správný sklon plochy, protože musí být zajištěný odtok vody. Samotné dřevo se potom klade na připravený rošt. V jaké vzdálenosti budou od sebe jednotlivé díly, záleží na druhu a síle dřeva. Všeobecně se doporučuje rozestup 20 až 50 centimetrů. K připevnění používejte speciální vruty, které by měly být minimálně dvakrát delší, než je tloušťka prkna, na každé straně byste měli mít vždy dva šrouby.

Magdaléna Krajmerová, foto Shutterstock