„O budoucnost českého zahrádkaření se nebojím,” má jasno Danuše Nerudová

V optimisticky laděném rozhovoru nám uznávaná ekonomka a možná budoucí prezidentka prozradila, proč na svém rekreačním sídle nesází nové stromy, jaké výpěstky z tuzemských zahrad nejvíce oceňuje a jak její akademickou dráhu ovlivnil upřímný vztah k naší půdě a krajině.

Když se řekne „zahrada”, která konkrétní se vám vybaví?

„Víte, co mě napadlo teď jako první? Jak Rudolf Hrušínský ve Vesničce mé střediskové říká: ‚To není země, to je zahrádka.’ A já to tak tedy mám, pro mě je zahrádka les, louka u potoka… Jak jsem v kampani projela doslova celou republiku, tak můžu potvrdit, že máme v Česku neuvěřitelné množství neuvěřitelně krásných míst.”

Když navštěvujete různé kouty naší země, svěřují se vám občané i s problémy, které je trápí v souvislosti se zahradničením nebo zemědělskou činností? Řeší třeba nedostatek vody, komunitních zahrad nebo volných parcel v zahrádkářských koloniích?

„Určitě, lidé vnímají, že jim mizí voda ze studní, lesy požírá kůrovec, hynou včelstva. Klima se opravdu mění a my se potřebujeme obrátit k inovacím, k podpoře rodinných farem a k produkci potravin na české půdě. Je třeba vyzdvihnout a podpořit, že rodinné farmy ctí zodpovědnost nejen ke svým ekonomickým výsledkům, ale také ke krajině a jejím zdrojům, k naší společnosti i k dalším generacím.”

„Zahrádky představují nedílnou součástí české kultury.”

Ekonomii jste vystudovala na Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě v Brně, kde jste později působila i jako rektorka. Ovlivnilo studium i akademické prostředí váš vztah k půdě, k pěstování, k přírodě?

„Myslím, že to bylo spíše naopak – díky svému vztahu k půdě a k přírodě jsem šla na Mendelku. Samozřejmě člověk začne nově nabyté znalosti promítat do svého pohledu na svět. Já díky tomu vnímám hlavně příležitost pro inovace a přirozeným změnám, které budou ohleduplné k půdě a naší krajině.”

Když se zastavíme u obecních zahrad a veřejné zeleně, zdá se vám, že jdeme ekologickému pěstování naproti dostatečně, nebo že bychom měli „přidat na tempu”?

„V tomhle ohledu nebudeme nikdy dost pokrokoví. Veřejné zeleně je velké množství a dlouhá léta šlo o úplně okrajovou záležitost. Přitom její strategické vedení a hospodaření na ní má zcela zásadní dopad na kvalitu života, alespoň té části, která je ovlivněna pobytem ve veřejném prostoru. Je prostě rozdíl, když je a když není veřejný prostor zelený.”

„V ekologii veřejné zeleně nikdy nebudeme dost pokrokoví…”

Dá se říct, že vlivem klimatických i hospodářských změn roste společenský význam soukromých zahrad?

„To hodně záleží, kdo ji vlastní. Ale určitě se o tématu začíná více mluvit a je skvělé vidět, že v některých částech měst vznikají městské včelíny a že i lidé svoje zahrady více nechávají ‚přírodě k dispozici’ a méně uměle je kultivují. To mi připadá strašně sympatické, ale nejsem si jistá, jestli tato snaha může mít nějaký celospolečenský význam. Možná spíše symbolický, což je ale neméně důležité.”

Víkendy trávíte s rodinou na Svitavsku, kde jste si k rekreačním účelům zrekonstruovali bývalou faru ze 17. století. Co vás táhlo do těchto končin?

„Vysočinu mám spojenou s dětstvím a s prarodiči. Miluju to tady, v lese a u vody. Stačí pár hodin a srším energií. A fara byla výzva. A jak jste asi poznali, my se výzev doma nebojíme.”

Měnili jste zeleň, která faru obklopuje, nebo jste spíše zachovávali její dosavadní ráz?
K celé rekonstrukci jsme přistoupili tak, aby co nejméně zasahovala do původního rázu. A tak jsme ani moc neměnili okolí fary. Samozřejmě jsme místo trošku kultivovali, ale neplánujeme ani sázet ani kácet výrazné dominanty okolí fary.”

„Když má člověk ruce od hlíny, je tak nějak čistší.”

Který venkovní kout u domu máte nejradši a proč?

„Já se přiznám, že ráda koukám z okna. Okny větráte, pouštíte do domu čerstvý vzduch a světlo. Zároveň z klidu domu můžete pozorovat okolí a přemýšlet. Pohled z okna má v sobě něco magického.”

Jak na zahradě nebo v přírodě nejraději odpočíváte?

Já moc neposedím, tak ani nemám oblíbené odpočívací místo. V přírodě se nejraději v klidu procházím, sednu si jen u rybníka na rybách. Na zahradě se nejraději rýpám v hlíně. Ne že bych toho moc sázela, ale je to skvělý relax.”

Jakými rostlinami se ráda obklopujete v interiéru – doma i na chalupě?

„Mám strašně ráda na stole velkou vázanou řezanou kytici. To a čistý ubrus je pro mě esence krásné domácnosti.”

Máte svoji oblíbenou bylinku – třeba v čaji, v jídle nebo v kosmetice?

„Asi měsíček. Ale lipový čas s medem, ten mám taky moc ráda. A mateřídoušku. Levanduli. Těžko vybrat jen jednu.”

Ví se o vás, že jste vášnivá houbařka, proto mě napadá: bylo by pro vás zajímavé pěstovat si vlastní houby, tedy vědět, kam přesně pro ně na zahradu jít? Nebo byste se nerada ochudila o dobrodružství při hledání?

„Pěstování hub vnímám spíše jako podnikatelsky výhodné, ale houbaření je o houbách až na posledním místě. Je to o procházce lesem, o jeho bedlivém pozorování. Radost z míchanice, z houbové bramboračky nebo na Vánoce z kuby se sušenými houbami, beru jako takový fajn bonus. Ale znám spoustu lidí, co houbaří a houby nejí. Stejně to má mnoho rybářů. Jde prostě o tu cestu.”

Když jsme u těch pochutin, jaké vzorky z českých zahrádek dostáváte nejraději?

„Počítá se víno? Ale vážně, nejraději asi česnek, ten, když má někdo dobrý, tak to miluji. Nebo mladý hrášek, to já nikdy nechytnu v ten správný čas, takže je buď ještě moc malý, nebo pak už vyschlý. Třešně miluju, jahody na knedlíky. Toho je!”

Jak vidíte budoucnost zahrádkaření v ČR – ve městech i na vesnicích?

„Nemám o něj strach. Je vidět, že každá generace si v zahrádkaření najde svoje. Pro generaci mých rodičů to byl zdroj potravin, přilepšení k tomu, co se dalo koupit, zdroj úspor, ale také estetiky a krásy. Pro moji generaci je to více o relaxu, pro mladé o lokální ekonomice, recyklaci, bio potravinách. Ale zahrádky vždycky byly, jsou a budou zdrojem radosti a nedílnou součástí české kultury.”

Co nejvíce baví pěstovat vás?

„Já už se tolik let chystám, že se do zahradničení pustím naplno, ale zatím vždycky přišla nějaká neuvěřitelně zajímavá výzva. Vedení univerzity, nyní prezidentská kandidatura. Ale strašně se na to těším. Ta vůně hlíny je nenapodobitelná. A i když jde člověk ze zahrady, z hub nebo z ryb, a má ruce od hlíny a bahna, je tak nějak čistší.”

Danuše Nerudová

vystudovala obor hospodářská politika a správa na Provozně ekonomické fakultě Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, kde mezi lety 2018 až 2022 působila jako historicky první rektorka. V současnosti kandiduje na post české prezidentky. Tématu daní, důchodů a celkové prosperity naší země se věnuje dlouhodobě, a to nejen z pozice vysokoškolské pedagožky: v minulosti kupříkladu předsedala Komisi pro spravedlivé důchody. Danuše Nerudová žije v Brně, kde s manželem Robertem vychovávají dva syny, víkendy však s rodinou tráví mimo město, konkrétně v obci Telecí na Vysočině, kde si společně opravili historickou faru. Klid na přemýšlení ráda hledá v přírodě, ať už s prutem na rybách nebo s košíkem na houbách.

text: Veronika Košťálková, foto: archiv Danuše Nerudové