Příběh citrusů

Rozříznout si sladký pomeranč nebo si v studeném dni udělat citrónový čaj člověk vnímá jako úplnou samozřejmost. Ovšem už při podrobnějším nahlížení do regálu s ovocem zjistí, že dostupných druhů a odrůd citrusového ovoce je docela hodně. Víte, odkud a jak se sem dostaly?

Během staletí nebo dokonce tisíciletí se některé kulturní rostliny tak adaptovaly na místní prostředí, že působí dojmem původnosti. Pátrání po opravdových kořenech bývá často mnohem komplikovanější. Historie pěstování citrusů a jejich cesty napříč kontinenty, kulturami a náboženstvími jsou nejednoznačné a staré jako lidstvo samo. Víte, odkud pochází citrón nebo pomeranč: Jak dlouho se pěstují mandarinky? A kde se zrodil grapefruit?

Několik faktů

• Některé informace se vědí o citrusech poměrně přesně.

• Patří do čeledě Rutaceae – neboli routovité, stejně jako známá bylinka routa nebo půvabná trvalka třemdava, a také samozřejmě rod Citrus.

• Až na vzácné výjimky jde o stálezelené dřeviny, které tvoří jak velké keře, tak menší stromky.

• Květy se obvykle vyznačují silnou vůní.

• Plodem je charakteristická bobule, která pro všechny druhy nese společné pojmenování – hesperidium.

• Počet známých druhů těchto rostlin už není tak jednoznačný, botanici na to mají mnoho nejednotných názorů.

Spočítat je nelze

Přesný počet citrusových plodů je téměř nezjistitelný. V botanickém názvosloví a systému vládnou různé názorové proudy a zatímco někteří botanici považují jednotlivé odchylky od základního druhu za nevýznamné, jiní naopak za zcela zásadní. To platí i pro citrusy, kdy se uvádí, že existuje 30 až 160 jednotlivých druhů těchto dřevin. Je to způsobeno i existencí mnoha kříženců nejasného původu nebo velmi požehnaného věku.

Podobná rozmanitost názorů panuje i ohledně historie citrusových plodů, kdy některé informace nejsou ověřitelné. Většina zdrojů se ale shoduje v tom, že citrusy pocházejí z Asie. Kolem podrobnějšího popisu místa původu už najdete mnoho nejasností. Opravdu důvěryhodné informace třeba o pěstování citrusů v dnešní Itálii pocházejí pravděpodobně až ze čtvrtého století našeho letopočtu. Najít však lze zprávy, že pomeranče i citrusy se na území Itálie pěstovaly už před výbuchem Vesuvu a tragickým koncem města Pompejí v roce 79. Jiná – mimochodem často opakovaná – informace ovšem tvrdí, že sladký pomerančovník pro Evropu objevili teprve Portugalci, kteří první strom pomerančový dovezli do Lisabonu roku 1548 z Číny. Jinde však najdete zmínku o tom, že v omezené míře se tytéž pomerančovníky pěstovaly už před rokem 1525 ve Španělsku.

Co napoví jméno?

Zajímavé souvislosti lze najít i skrz jména rostliny v různých jazycích. Ještě koncem devatenáctého století se pomerančům říkalo pomoranč. Ze slova pomoranč lze vycítit fonetickou podobnost s anglickým orange. Ve Španělsku se pomerančům říká naranja, což je je název převzatý od Arabů, kde se toto ovoce jmenuje naraf. Peršané zase používají slovo nerang, které má prý původ v sanskrtu, starém indickém jazyku, kde je pomeranč nagrungo. Ze jmen lze možná odvozovat i dějinnou cestu pomeranče během staletí. Možná putoval z daleké Indie, přes Irán, Arábií, Španělsko, Itálii až k nám. Anebo také ne.

Podobné nejasnosti se týkají i dalších druhů citrusů. Známý grapefruit zatím pravděpodobně nikdy nebyl nalezen ve volné přírodě. Některé skupiny vědců udávají, že jeho domovina leží někde ve Střední Americe, některé stopy však vedou do Polynézie, jiné až do Austrálie.

Citrusy – chcete je také pěstovat?

Citrusy mohou prospívat i v bytě, ovšem musíte při péči o ně dodržovat několik zásad. Jestliže se rozhodnete pro pěstování ze semen, získáte generativně množené rostliny, tedy z hlediska ovocnáře jde o semenáče. Tento typ většinou velmi dobře a bohatě roste, má také pěkné silné kořeny, ale doba nástupu do plodnosti – tedy založení květů a nasazení plodů – trvá řadu let. Navíc je třeba rostliny naroubovat ušlechtilým roubem, což je věc, která se dělá prakticky u všech ovocných dřevin, citrusy nejsou výjimkou. Vysetá rostlinka potom funguje jako podnož.

Proč roubovat?

Pokud se vám líbí košaté stromky s lesklými listy vzešlé ze semen a netoužíte po doma vypěstovaných jedlých plodech, roubování není samozřejmě nutné. V opačném to bez něj nejde. Při tomto procesu nejenže výrazně přiblížíte dobu plodnosti, kdy se na první citrusy můžete těšit už zhruba po čtyřech letech, ale také budete mít zaručenou jakost úrody. Zajímavé je, že u těchto dřevin nemusíte takzvaně držet druh, tedy není vůbec nutné roubovat třeba citroník na citroník, ale můžete zvolit třeba semenáček pomerančovníku. S ním mají pěstitelé nejlepší zkušenosti, naopak nejméně vhodné jsou podle nich podnože mandarinky.

Termín a způsob

Doba roubování, případně očkování, se logicky shoduje s dobou rašení citrusů. Připadá na jaro a časné léto, ideální jsou tedy měsíce březen až červen. Optimální síla kmínku podnože je kolem tři až čtyři milimetry. Máte-li výrazně silnější kmínek, raději použijte očkování, kdy se přenáší jen kulturní očko, nikoli kousek letorostu s několika očky, jako je to v případě roubování. Nejčastěji se roubuje „do rozštěpu“.

Příprava podnože a roubu

Roub se seřízne do klínku dvěma protistojnými řezy. U podnože se vodorovným řezem odstraní korunka ve výšce asi čtyř oček a do kmínku se udělá kolmý zářez. Do něj se vloží roub zbavený listových čepelí – délka řezných ploch obou částí by měla být přibližně stejná, aby pletiva mohla srůst. Jako u každého roubování je třeba spojené části fixovat pružnou páskou z polyethylénu, aby se jednak zamezilo riziko posunu a také místo chránilo před vodou, vzduchem a infekcemi. K tomu přispěje i přetření spoje štěpařským voskem. Přes místo ještě navlékněte sáček, abyste docílili teplé a vlhké prostředí, které napomáhá ke srůstu tkání. K tomu by mělo dojít za dva až tři týdny. Známkou úspěšné práce je rašení očka na novém letorostu, případně odpadnutí starých zbytků řapíků.

Foto autor a Profimedia.cz