Podhorská romance

Reklama

Pěkná zahrada může vzniknout všelijak. Pan inženýr Pavel Kuneš tu svou v Lichkově v podhůří Orlických hor vybudoval na skládce odpadků a výsypce suti, což paradoxně dalo základ zajímavému víceúrovňovému terénu. Je stejně členitá jako hory opodál.

Zahrada byla založena před třemi roky a je stále ještě ve výstavbě. Její zrod nebyl úplně jednoduchý, zvláště proto, že se na něm podílel jenom jeden muž. Nicméně se mu podařilo vybudovat její základ v „rustikálně romantickém stylu s japonskými prvky“, jak své dílo sám nazval. Sousedí s řekou s vodním kolem, které čerpá vodu do soustavy potůčků a jezírek. Obsahuje i několik ucelenějších sbírek – netřesky, lomikameny, bohyšky, hebé, čilimníky…

Naproti domu přes silnici byla dřevařská fabrika, kde se vyráběla dřívka na nanuky, doktorské špachtličky, košíčky na jahody pletené z loubků a podobně. „ Asi v roce 1985 část fabriky vyhořela. Chalupa sama byla dlouho opuštěná, v roce 1982 ji odkoupila fabrika, ovšem to už byla někdy od 80. roku zchátralá. Koupili ji s tím, že ji zbourají a udělají tam parkoviště pro náklaďáky. Pak jim v roce 1984 shořela část fabriky, a protože kolem chalupy byl jejich pozemek, nahrnuli na něj všechno, co po požáru zůstalo. Všechny zbytky, sutě, kusy okapů a já nevím co ještě. Díky tomu vlastně vznikl tenhle zajímavý terén. Také tam měla být čistička. Jenže nakonec se to všechno vyvrbilo úplně jinak. Celé to chátralo, a jelikož tam byla cedule, že to chtějí odprodat, rozhodl jsem se, že to koupím,“ říká inženýr Pavel Kuneš, který se posléze ujal nadlidského úkolu celý zanedbaný pozemek zkulturnit.

Všude byly kopřivy a dveře do chalupy byly zarostlé jasanem. „Shodou okolností tam zrovna probíhala oprava silnice, čistili i příkopy, a tak jsem si sem nechal navozit asi pět náklaďáků hlíny. Tím jsem vlastně začal. Různě jsem to rozhraboval krumpáčem a lopatou a snažil jsem se zasypat nepořádek. V rozporu se všemi pravidly uváděnými v literatuře jsem neměl absolutně žádnou představu. Rozhodoval jsem se na základě okamžitého nápadu. Byly tu staré vrby jívy a u nich lehká prohlubeň. Řekl jsem si: Tady bude rybník. Tak tam ten rybník je.“ Ručně vykopal devět kubíků hlíny. Opodál našel další prohlubeň – vzniklo z toho druhé jezírko. „Za ním byla další propadlina. Do elipsy jsem ji olemoval keři a vysadil jsem tu živý plot. Mám rád elipsy. Odebírám různé katalogy, zkoumám rostliny, ale kolikrát nevím, kam je zasadím. Vždycky držím květináček a chodím křížem krážem po zahradě, třeba i hodinu, než najdu nějaké místo. Někdy dokonce jdu s tím květináčkem zpátky, když nenajdu nic příhodného, a chodím znova druhý den. Také se mi stalo, že jsem chodil tak dlouho, až mi keříky uschly. Dneska už si říkám, že je lepší kytku zasadit na místo, které se mi sice úplně nelíbí, a časem ji dát jinam. Je to pro ni menší zlo. Základní kostra zahrady už je hotová, ještě to tak došolíchávám, sem tam nějaký kámen. Začal jsem stavět altánek, také skleník mám nedodělaný, ale už mám na něj plošinku. Jenže jak začne vegetační doba, nemám na nic čas. Musím počkat, až přijdou nějaké deště.“

Pozoruhodnou rostlinou na zahradě je blahočet chilský, který pan inženýr, jako ostatně mnoho jiných rostlin, podrobuje experimentu přežití v našich podmínkách. Je to subtropický strom původem z Chile, dokonce už roste někde na Olomoucku. „Mám všelijaké rarity, ale některé jenom na sezonu – tady je třeba nitkokvět, mám sbírku česneků, mučenek, bambusů a bohyšek. Naprosto tady improvizuju. Chodím, najednou uvidím nějakou nerovnost, koukám na to a pak dostanu nápad, že tam udělám zídku. Hned jdu, tamhle mám spoustu kamene, a začnu stavět. Nebo kolem nějakého místa chodím nespočetně dnů, ale nevím, co s tím. A pak přijde nápad. Přírodu mám rád odjakživa, navíc mám výtvarné vzdělání, dělal jsem totiž výtvarnou fotografii, a tak mám nějakou představu o kompozici a o opakování prvků. Fotografovat skutečnost je jedna věc, ale tohle je už vyšší sféra – přetvářím. To asi přijde s věkem. Hormony už jsou utlumenější, člověk už není tak divoký. Začíná mě to tady dobíjet. Počítám s tím, že tady asi zůstanu na stará kolena.“

V zahradě jsou většinou okrasné rostliny. Také jsou tam lesní borůvky, pár jahod a maliny. „Jo, a tamhle mám takový malý ovocný sad. Jabloň jarní, jabloň zimní, hrušeň, švestku, třešeň a taky zkouším nektarinku. Ale tady na to není podnebí. Pokoušel jsem se naroubovat jeřáb – něco se mi tam malinko chytlo. Dal jsem tam kus červeného a černého. Ten černý je hodně zdravý. I vrby jsem si zkoušel naroubovat. U rybníčku mám takový odkládací záhon: co nevím, kam dát, dám sem. Potom to ale přemístím. Mám velkou úctu ke stromům. Jakmile někde nějaký vyroste, nemůžu ho porazit. Já si ty stromečky hýčkám. Mám tu třeba olši, kterou vždycky ji zastřihnu, a tak si s ní hraju. Jinak jsem takový kamenožrout, mám tady všude balvany. Navozili mi je zemědělci, když jim vadily na mezích.“

V jezírku jsou v drátěném košíku lekníny. Nemusí se uklízet ani na zimu. „Je tam ďábel, který má asi 56 květů. Zkraje je růžový a potom přechází do žluta. V místě leknínů byste se vešel celý, i s hlavou, taková je tam hloubka. Mám ale problém s rybičkami. Vrby shodí listí, to napadá do rybníka a zkazí vodu. Pod ledem se hromadí metan a ryby nepřežijí. Musím je na zimu vyndávat. Tuhle břízku jsem koupil malinkou, chtěl jsem ji ale mít větší, proto jsem jednu větev vytáhl nahoru. Chtěl bych z toho udělat takový deštník. Tamhle mám rostlinu s největšími listy na světě – guneru. U nás tolik nevyroste, ale ve své domovině je obrovská. Mám tu i exotický šťovík. Mohli bychom chodit od rostliny k rostlině… Tady jsou bambusy zarostlé v trávě, dokonce přežijí zimu. Ta letošní jim ale moc nesvědčila. V Žamberku je na gymnáziu profesor, strašný bambusář. A právě od něho mám všechny bambusy.

Mám tu zajímavou rostlinu, která byla už na té původní zahradě. Dlouho jsem nevěděl, co to je, vypadá to jako černý bez, ale na zimu vždycky uschne. Pak jsem zjistil, že to je bezchedbí. Je to léčivka, dokonce i květy má jako bez. A tohle je domácí kosatec. Tenhle zlatobýl tu také byl, to je původní rostlina. Bylo to tady přede mnou, takže aspoň kousek z toho zbyl. Tady mám zase mišpuli japonskou, vršek mi sice uschnul, ale odspodu už zase raší. Je to rostlina, která v místních podmínkách běžně nepřežije. A co je tohle, to nikdo neuhádne, když se ptám. Je to zvláštní druh břízy. Už ani nevím, jak jsem k ní přišel. Spoustu věcí už si nepamatuju. A tohle je speciální japonský javor – oranžový, žlutý a tamhle karmínový. Tady mám jezírko, ale začalo mi prosakovat. Asi budu muset vyměnit fólii. A tady roste vrbička. I tu jsem chtěl větší, tak ji trochu trápím. Vytáhl jsem větev, je dokonce podpořená drátem. Tuhle kytku jsem si přinesl v květináči s nějakou jinou rostlinou. Nejspíš tam byla omylem. Nechal jsem ji růst a ona se začala krásně plazit po kamenech. Snažil jsem se zjistit, jak se jmenuje, ale v atlasech jsem nic nenašel. Nafotil jsem ji a poslal do botanické zahrady v Praze, kde ji identifikovali, jmenuje se svěšinec zední. Přišel k nám snad z Řecka. Má pěkné fialové kvítky.“

Chodníček opodál má také zvláštní historii. Je z kusů asfaltu. Skoro to není poznat. Přivezli toho sem fůru, a tak z toho pan Kuneš udělal takovou zvláštní mozaiku. „Já mám mimořádnou schopnost – všechno, co někde překáží, co kde vyhrabu ze země, na něco časem použiju. Tady a na tom záhonu zase zkouším všechno, co se chytne: bohyně, čilimníky, jalovce. Mám také pravděpodobně největší sbírku netřesků ve východních Čechách. Nevím o nikom, kdo by jich měl tolik. Sháním je různě, přes inzeráty i po zahradnictvích. Mám i raritu. Jmenuje se hebea a pochází z Nového Zélandu. Je to něco jako vřes a dělá takové zvláštní chomáčky. Mám jí asi dvanáct druhů. Většinou u nás nepřežívá. Tady se jí kupodivu daří. Nevím, jestli tu řeka nedělá zvláštní mikroklima… Když si koupím dvě rostlinky od stejného druhu, už se pídím, jestli existují ještě nějaké další, třeba jiné barvy, a postupně vytvořím sbírku. Mám tady čilimníky všech možných barev – fialové, červené, bílé, žluté, karmínové. Jeden druh je domácí, ten žlutý, česky se tomu říká janovec, janovec metlatý. Tady je zase třeba brčálník. Většina lidí ho zná jenom v modré barvě, já ho mám fialový, bílý, bleděmodrý a tmavomodrý. Některý má dokonce panašované listy.“

Pavel Kuneš objíždí zahradnictví a rozhlíží se, kde co najde. Vůbec ne nějak cíleně. „Dneska už v každém běžném květinářství objevíte všelijaké rarity. U nás je květinářství, kam dovážejí rostliny z Polska. Tam je už nějaké jiné klima, středokontinentální, a oni vozí rostliny, které u nás dřív nepřežívaly. Změnou klimatu ale ledacos přežije už i tady.“

Pan Kuneš hodně sleduje časopisy a katalogy. „Od stolu nebo od počítače si to dneska objednáte přes internet. Přijde vám balíček – a je to. Mám obří přesličku, dorůstá až do tří metrů, ale kde jsem ji získal, už si nepamatuju. Tady je zase kus starého betonu. Lidi ho nemají rádi, ale mně nevadí. Obroste mechem a vůbec není tak špatný. Udělal jsem si tu i meditační koutek, stranou od případného hluku, doufám, že zaroste mechem a kapradím. Nedaleko je ohniště. Tahle jabloň je spíš ležatá než stojatá. Ale jak už jsem říkal, stromy mám rád, takže je nechávám, jak narostly. Dokonce sem chodila na jablka ondatra, měla tu vyšlapanou cestičku. Tady mám australskou stromovou kapraď – má kmínek a vypadá trochu jako palmička. Zasadil jsem ji a ona přežila. Zimu dokonce přežilo i granátové jablko, to mi nikdo nebude věřit. Tamhle je divizna.

Rybník vznikl z prohlubně ve stínu starých vrb. Sousedí s řekou s vodním kolem, které čerpá vodu do soustavy potůčků a jezírek. Obsahuje i několik ucelenějších sbírek – netřesky, lomikameny, bohyšky, hebé, čilimníky… Chodníček má také zvláštní historii. Je z kusů asfaltu. Skoro to není poznat. Přivezli toho sem fůru, tak z toho pan Kuneš udělal takovou zvláštní mozaiku.

Jsou rostliny, které se tu samy vysemení – a já je zkrátka nechám růst. Tady chci udělat takový lesíček, do kterého budu chodit na houby. Začíná břízami a pak co dům dal. Jak jsem našel nějaký semenáček, hned jsem ho sem zasadil. Mám také voňavé byliny, tohle je třeba meduňka, mám ji moc rád. Roste tu také cesmína, kterou jsem si přivezl z Chorvatska. Vidíte, i ona přežila. A tady je kapradí z Albánie, kde jsem byl loni. Jmenuje se kyvor. Dokonce se snad dřív vyskytovalo i u nás. Krásně se chytlo. Mám také dva jinany, jeden se žlutými a jeden se zelenými listy. Tohle je ruj vlasatá, dost choulostivá záležitost – v Praze by rostla normálně, ale  v místních horských podmínkách se jí moc nedaří. Také tu mám jedlý kaštan. A tadyhle je zase živý plot ze švestek. Všechno využiju… Tady jsem založil skalku na lomikameny, ale zjistil jsem, že nemají rády takový úpal, takže to asi budu muset změnit. Některé kvetou růžově, jiné žlutě či bíle. Přikoupil jsem si ještě loučku, abych se dostal k vodě. Jsem vyučený zámečník, takže jsem si vyrobil čerpadlo poháněné říčním proudem, které mě zásobuje vodou do rybníčků.“

TEXT: Jakub Drda
FOTO: Dano Veselský

Článek byl uveřejněn v časopise HOME.

Reklama
Reklama

Komentovat