Skalničky rozmanitých barev a tvarů

Skalničky mají pro mnoho zahrádkářů doposud trochu tajemný nádech. Mohou za to i sami skalničkáři, kteří rádi zasvěceně rozprávějí o obtížně pěstovatelných a těžko dostupných raritách. Je ale třeba se pěstování skalniček opravdu bát?

Pravda je docela prostá. Skalničky jsou vlastně obyčejné trvalky, které jsou svým původem a teritoriem výskytu vázány na specifické prostředí, nejčastěji vysokohorské. V něm rostou a množí se naprosto bez problémů. Raritou se stávají až v prostředí, kde pro ně nejsou vhodné klimatické podmínky. Problém tedy není v rostlinách, ale v místě, kde se pěstují. Vlhkomilná vachta či pomněnka budou také na suché stepi raritami, které tu bude možné pěstovat jen v případě, podaří-li se trvale změnit podmínky vybraného stanoviště. A právě to je princip skalek a pěstování skalniček.Jednoduchá pravidlaCílem skalky je tedy upravit stanoviště tak, aby se podobalo původnímu teritoriu skalniček. Nejčastěji se jedná o odvodnění místa, aby rostliny v létě ani v zimě netrpěly zatékající vodou. Zvláště zimní vláha bývá často příčinou špatného prospívání skalniček. Dalším předpokladem je dostatečné oslunění – málokterá skalnička potřebuje trvalý stín. Důležitá je také chemická reakce půdy a na ni vázaný výběr vhodných rostlin. Reakce závisí na druhu kamene, ze kterého jsou skalka, zídka, suťové pole či koryto vybudovány. Druhy kamenů by se neměly míchat, v přírodě k tomu také nedochází, jen tak se povede vytvořit trvale prosperující a kvetoucí skalku. Zásaditou reakcí se vyznačují vápenec, tuf a opuka, kyselou reakcí pískovec, žula a zejména břidlice, ze které se staví moderní spárové skalky.Řešení z nouze?Skalka může vzniknout i na stavební navážce nebo třeba na úlomcích betonu či cihel. Ač to tak na první pohled nevypadá, jde o docela šikovné a ekologické řešení. Beton časem zvětrá, na povrch vystoupí kamínky a materiál získá strukturu a patinu. Totéž platí i o cihlách. Pokud vyberete dostatečně vitální rostliny, za dvě tři sezony můžete mít místo odkladiště stavebního rumu krásnou celoročně kvetoucí skalku.

Prvosenka lysá (Primula auricula) Prvosenka lysá (Primula auricula)Jde o druh, který je mezi šlechtiteli velice oblíbený, a proto se na trhu můžete setkat s řadou krásných a barevně zajímavých odrůd. Základní druh má ale květy zlatožluté, uvnitř jakoby pomoučněné a nahloučené v řídkých okolících na vyšším stonku. Listy jsou u této prvosenky stálezelené. Prvosenka lysá se hodí nejen na skalky, ale povede se jí i ve škvírách na vápencových zídkách nebo v korytech. Potřebuje slunce a mírně vlhkou půdu, kterou si sama zastíní silnými dužnatými listy. Její květy dlouho vydrží ve váze.	Trávnička přímořská (Armeria maritima) Trávnička přímořská (Armeria maritima)Úhledné pichlavé bochánky s lesem růžových pravidelných hlaviček padnou do oka každému. Trávničky jsou ty pravé rostliny pro suťová políčka, dobře obstojí u okrajů cest, zídek a rozzáří i střešní zahrady. Jsou nenáročné, na rozdíl od jiných polštářových skalniček se ale nešíří postupným zakořeňováním výhonů, mají jediný kůlový kořen. Nespoléhejte proto na to, že se na stanovišti samy rozrostou. Pokud se to přece jen stane, jde o semenáčky. Trávničky snesou i zasolenou půdu, a hodí se tak do exponovaných předzahrádek u silnic.	Huseník kavkazský (Arabis caucasica) Huseník kavkazský (Arabis caucasica)Rostlina sama tvoří ploché, do stran se rozrůstající polštáře. Její největší ozdobou jsou květy sestavené do bohatých hroznů. Květy bývají nejčastěji čistě bílé (zahradní odrůdy ‘Snowdrop‘, ‘Flore Pleno‘), mohou ale být i růžové (‘Pink Pearl‘, ‘Rosea‘, ‘Rosabella‘). Tato nenáročná skalnička se hodí na skalky, terásky a může růst i jako lemová rostlina. V tom případě je ale třeba ji vysadit od cest trochu dál, protože se poměrně rychle rozrůstá. Vždy potřebuje dost slunce a propustnou půdu. Po odkvětu ji lze ostříhat, udrží si tak pěkný tvar.
Ramondie pyrenejská (Ramonda myconi) Ramondie pyrenejská (Ramonda myconi)I když je podle druhového názvu ramondie nefalšovaná horalka, její pěstování se od běžných skalniček výrazně odlišuje. Prospívá totiž lépe na stinných a vlhkých místech, slunná stanoviště na úpalu pro ni nejsou. Nejlépe je jí v rozměrných vápencových skalkách, které jí vyhovují proměnlivým stínem během dne. Ramondie mají velké nápadné květy modré nebo růžové barvy, na trhu jsou i překrásné čistě bílé kultivary, nejvíc jim ale sluší typicky světle modrá. Listy jsou dost rozměrné, s výraznou strukturou. Množí se dělením nebo řízkováním, množení semenem není snadné, semenáčky se hodně pomalu vyvíjejí.	Lewisie (Lewisia cotyledon) Lewisie (Lewisia cotyledon)Ještě před několika desetiletími patřily tyto nápadné skalničky s typickými přízemními listovými růžicemi k těm, které se považovaly v běžných podmínkách za těžko pěstovatelné. Tyto rostliny původem ze Severní Ameriky totiž nesnášely zimní vláhu a musely se chránit tabulkou skla či kamennými převisy. Šlechtitelé ale vypěstovali méně choulostivé kultivary, proto se dnes lewisie pěstují v daleko větší míře než dříve. Stále ale nesnášejí přebytek vody, a to i v letním období. Potřebují místo s dobře propustným substrátem, výborné jsou například hluboké spáry, spárové skalky nebo kamenná koryta. Květy mají jasné zářivé barvy – růžovou, oranžovou, korálovou, často i s podélným proužkem.	Vítod (Polygala calcarea) Vítod (Polygala calcarea)Rod vítodů má zastoupení i v české přírodě, jde ale o vyšší rostliny podobné třeba šalvěji. Vítod, který se pěstuje jako skalnička, je nizoučký keřík, který zaujme sytě modrou barvou květů. Tento odstín je totiž v přírodě dost vzácný. Potřebuje propustnou půdu s kyselou reakcí, není možné ho tedy použít na vápencové skalky, kde vám lépe poslouží třeba koniklece nebo zvonky. Zahradní odrůdy (‘Lillet‘) jsou kompaktní a trsy ani po několika letech pěstování nepřesáhnou v průměru 30 centimetrů. Kromě druhu P. calcarea se na zahradách pěstuje také druh P. chamaebuxus, což je výběžkatý stálezelený keřík s většími dvoubarevnými květy.
Pryšec myrtovitý (Euphorbia myrsinites) Pryšec myrtovitý (Euphorbia myrsinites)Tato po vizuální stránce velice zajímavá rostlina vytváří poměrně dlouhé nevětvené výhony, které pokrývají šupinovitě poskládané ostré tuhé listy. Výhonky jsou stálezelené a vypadají trochu jako had nebo nekonečná šiška. Celá rostlina je dost robustní, dorůstá do výšky asi 30 centimetrů, plošně zaujme i metr čtvereční. Na koncích jednotlivých výhonů se v pozdním jaru objevují typické žlutozelené květy s chromově žlutými listeny. Pryšec myrtovitý pochází ze Středomoří a hodí se na teplá výslunná místa, vápencová suťoviště i extenzivní zelené střechy.	Tařička (Aubrieta sp.) Tařička (Aubrieta sp.)Patří k nejoblíbenějším a k nejsnáze pěstovatelným skalničkám. Pokud si ji vysadíte na zahradu, rozkvete vám v květnu doslova polštáři květů. Ty mohou být v nejrůznějších odstínech fialové, ale i růžové či bílé. Tařičkám se bude dařit v každé propustné půdě, jsou nepostradatelné do větších zídek, na okraje teras i na výslunné svahy. Ale pozor, hodně se rozrůstají, proto se nesmíte bát vzít nůžky do ruky a trochu je přistřihnout. Pokud to neuděláte, polštáře začnou od středu řídnout. Tařička patří k brukvovitým rostlinám, proto její květy rádi navštěvují motýli.	Plamenka (Phlox subulata, P. bifida, P. douglasii) Plamenka (Phlox subulata, P. bifida, P. douglasii)Nizoučké plamenky jsou ve skalkách naprosto nepostradatelné. Jsou to odolné vysokohorské skalničky pocházející ze Severní Ameriky, díky jejich přizpůsobivosti je ale možné je pěstovat bez problémů i na běžných zahradách. Dobře porostou na každém slunném místě s propustnou půdou, nevadí jim ani chudé kamenité půdy. Jejich zářivé květy přitahují do zahrady hmyz, zejména motýly. Některé druhy jsou subtilní a nízké, s drobnými květy, jiné dorůstají do výšky 40 centimetrů. Květy připomínají spíš hvozdíky (P. douglasii). Zahradní kultivary mohou mít květy i poměrně nezvyklých barev, třeba červené, často i s drobným očkem.
Sivutka velkokvětá (Aentionema grandiflorum) Sivutka velkokvětá (Aentionema grandiflorum)Odolná a půvabná sivutka pochází z Turecka a západní Asie, jde o rostlinu skalnatých stanovišť. Tam rostou sivutky jako trvalky nebo jako stálezelené keře. U nás se pěstují na zásaditých půdách, tedy nejčastěji na vápencích. Obstojí i ve skalních spárách a výborné jsou do kamenných koryt. Tuhé listy zůstávají na rostlinách částečně i přes zimu. Sivutky kvetou bohatými hrozny květů, po odkvětu je dobré je sestřihnout až k listům. Rostliny lze pěstovat jak ze semen, která se vysévají na konci zimy, tak i ze silných řízků, které se odebírají v létě.	Hvozdík (Dianthus sp.) Hvozdík (Dianthus sp.)Rod hvozdíků je hodně obsáhlý a na skalkách se pěstuje hned několik druhů, například hvozdík sivý (D. gratianopolitanus), hvozdík kropenatý (D. deltoides) či hvozdík pichlavý (D. erinaceus). Všechny uvedené druhy mají charakteristické šedavé zabarvené listů i typická kolénka na květních stvolech. Vždy potřebují slunce a propustný kyselý substrát, kamenité plochy jim nevadí. Tvoří pěkné úhledné polštářky nebo husté koberce, které si drží celoročně svoji šedavou barvu. Vyšší druhy (hvozdík sivý) mají vonné květy, které dlouho vydrží ve váze. Typické pro květy hvozdíků je barevně odlišné očko, častý je i třepenitý okraj.	Hořec (Gentiana sp.) Hořec (Gentiana sp.)Sytá barva hořců je magnetem pro každého návštěvníka zahrady. Hořce mají řadu druhů, některé kvetou na jaře, jiné v létě či na podzim. Najdete mezi nimi půlmetrové statné rostliny, ale i drobečky dorůstající jen pár centimetrů. Nejznámější je druh rostoucí v Alpách, hořec bezlodyžný (G. acaulis). Na dobrém stanovišti vytváří husté, k zemi přitisklé koberce, které rozkvétají v květnu až osmicentimetrovými květy. Tento druh hořce potřebuje kyselou půdu a propustné místo na plném slunci, ve volné přírodě roste na horských loukách. Často se pěstuje i menší hořec jarní (G. verna). Hořce nejsou nijak dlouhověké, ale snadno se množí semeny i řízky.

FOTO: SHUTTERSTOCK A PROFIMEDIA.CZ

Skalničky rozmanitých barev a tvarů