Rozhovor: Do kosmu s Davidem Černým a jeho chlupatým robotem

Projekt Cyberdog, resp. robotickou vinárnu jsem měla v hledáčku nějakou dobu, takže mě nesmírně potěšila šance strávit zde večer s jedním z tvůrců tohoto ďábelského díla. Žíznivá a hladová jsem se přesunula z centra města do Nových Butovic, v duchu přemítajíc, zda barman či someliér robot vůbec může mít pochopení pro běžné lidské potřeby, nebo jestli se třeba neporouchá a já pak stejně hladová a žíznivá pojedu zpět do centra města…

Vinárna, přesněji řečeno technologicko-​informační centrum s roboticky obsluhovanou vinárnou, je nepřehlédnutelné. Těžko identifikovatelná stavba připomíná skutečně něco, co sem mohlo doputovat z vesmíru. Nechá-li se člověk tou podívanou a představami unést,může získat pocit skutečné výsady, zhmotněné do účasti na kosmickém letu. Má-li v tom zároveň prsty David Černý, bude to nepochybně velmi seriózní let uvnitř precizně zpracované paluby – ovšem jen na první pohled. Jakmile druhý pohled zachytí nad hlavami cestujících kmitající „cosi“, resp. velmi věrně vymodelované chlupaté části mužských primárních pohlavních znaků, pocit přehnané serióznosti je tentam. Ocitla jsem se v baru, jehož leitmotivem není zručnost barmana, nýbrž svéhlavý, místy vlastně velmi ladný pohyb robota. Robota v kleci.

Nebylo mi zprvu úplně jasné, zda účelem oné klece je ochrana robota před návštěvníky, nebo návštěvníků před robotem. Tak či tak, na klec v baru většinou nenarazíte už jen proto, že většina hostí kvituje možnost rozběhnout se tváří v tvář barmanovi a nechat si namíchat drink. V mžiku jsem pochopila, že tohoto barmana a someliéra budu ráda pozorovat z bezpečné vzdálenosti. Vzbuzoval ve mně respekt. Byl chladný, a ačkoli tančil, přála jsem si, aby tančil v bezpečné vzdálenosti. Na roboty v této polidštěné podobě zkrátka nejsem zvyklá.

Vinárna, přesněji řečeno technologicko-​informační centrum s roboticky obsluhovanou vinárnou, je nepřehlédnutelné.

Poté, co mi tohle všechno proběhlo hlavou, jsem zpočátku nevěřícně, potom v údivu, a nakonec s nadšením podobným tomu dětskému, pozorovala úchvatný pohyb robotické ruky, ať už při servírování jídla nebo v mezičase při jeho taneční performanci. Od vypracované, naprogramované a trochu chlupaté paže nemůžete odtrhnout pohled. Tenhle chladný barman vám za celou dobu neřekne vůbec nic a předpokládám – nebo doufám? – , že nikdy z vlastní vůle snad ani nic neřekne. Probrala jsem se teprve ve chvíli, kdy mě David Černý vybídl, abych si zkusila vytvořit objednávku (to pravděpodobně můj úporně kručící žaludek). Ani proces objednávek tu překvapivě není zcela standardní. Host je nucen objednávat z menu přes aplikaci tak, aby robot dostal pokyn k přípravě a doručení objednávky na místo.

FOTO JIŘÍ HURT

Davide, mohl bys mi něco doporučit?

Víno. Ve vinárně. Máme tu moravský víno z vinařství Dog in Dock. Kvalita.

Ty si nedáš?

Dám si mošt. Alkohol nepiju už víc než rok.

To je v naší značně proalkoholní společnosti dost nezvyk. A v případě umělce trochu jako fata morgana – jak jsi k tomu dospěl?

Ačkoli, když v roce 2017 vyšla monografie od J. H. Vitvara s názvem David Černý – FiftyLicks, titulek jedné z recenzí zněl: David Černý. Inženýr a alkoholický pankáč v jednom. Ty dvě polohy se k sobě vlastně moc nehodí, umím si představit inženýra, který je duchem zároveň pankáč. Neumím si ale představit inženýra, který je alkoholický pankáč. Je tohle jedním z důvodů, proč nepít?

Nutnost bezpodmínečně čisté hlavy, abys mohl dělat to, co děláš?

Hodně lítám. Lítat se dá jen s čistou hlavou. S čistou hlavou se o dost líp přemejšlí. A nakonec je to zábava. Pozoruješ lidi, kterak zakouší rána, kterých by se rádi vzdali. Tak já se jich dobrovolně vzdal.

Když se tak na tebe koukám, stíháš, Davide, jíst?

Jím rád, takže taky vařím. Nejlepší věci mají ale u moře. Není nad čerstvou rybu, místní ovoce. Nejím maso a cukr. Pominu-li cukr v ovoci. V místních podmínkách jsme se už naučili dělat i dobrý a čerstvý sushi.

Masa ses vzdal z ekologických pohnutek, nebo ti vadí způsob pěstování a zpracování masa?

Maso nepotřebuju k životu. Chutná mi spousta jinejch věcí, nemůžu sníst všechno.

Co vlastně ty a ekologie?

Cože??

Ekologie, myslíš na to někdy?

E k ol o g i e … Myslíš, jako když třeba letím vrtulníkem, že dělám dost velkou karbonovou stopu?

Třeba.

To je pravda, proto taky radši lítám tím menším, dvojmístným (smích).

Pak se ti líp spí, viď.

Jo. Taky jezdím na dvojkolce po městě. Když nemusím autem. Už je spravená, potom, co jsem se na ní rozflákal. Byla víc rozbitá než já. Vlastně jsem se vyboural proto, že byla rozbitá.

Dvanáctimetrový „Trifot“, jehož autorem je D. Černý, je zhotovený z nerezu v různých variantách povrchové úpravy a znázorňuje podobu oživlého kráčejícího monstra, jehož hlavu tvoří soubor fotoaparátů (reálných značek a typů) a nohy stativy. ARCHIV TRIGEMA

Umělec s hlavou v oblacích

Zmínil jsi létání. V jednom z tvých rozhovorů jsem se dočetla, že máš licenci snad na všechno, co má křídla. Mluvil jsi dokonce o nějaké vlastní vizi komerčního létání. K tomu, s ohledem na tvůj beznadějně nabitý pracovní program hádám zatím nedošlo. Co je pro tebe na létání tak přitažlivé? (Pozn.: dohodnout si s Davidem Černým termín rozhovoru a focení, tzn. najít v jeho kalendáři jedno volné místečko, připomínalo příběh o vzrušujících dobrodružstvích Indiana Jonese.)

Lítat jsem chtěl odmalička. Chtěl jsem se stát stíhacím pilotem, nicméně, vládla tady v tý době komunistická garnitura a já měl k bolševikům vždycky hodně blízko. A do dneška mám. Takže z toho nakonec nic nebylo. Potom jsem si ale udělal postupně papíry na různý typy letadel a každý mi přináší jinej druh potěšení. Poletovat sám s větroňem bez telefonu je pro mě forma relaxace, kterou se mi zatím nepovedlo ničím nahradit. Vlastně jediná účinná forma relaxace. Vrtulník je pro mě dopravním prostředkem. Přeskočit D1 a ušetřit hodiny času – to dává smysl ne?

Těsně před svými padesátými narozeninami jsi v rozhovoru pro Český rozhlas Dvojka odpověděl na otázku o nesplněném snu v tom smyslu, že bys rád pilotoval malé letadlo v teplém kraji (třeba místní vzdušnou sanitku), ve kterém ti pobyt mohou zpříjemnit místní milé, sympatické a přítulné slečny. Jak moc se za tu dobu proměnila tahle verze nesplněného snu?

To jsem řek? Teplý kraje tu máme teď všude, takže by to chtělo někam hooodně na jih, Francouzská Polynesie, tam by mohly bejt slečny, co by jim nevadilo, že mi je sto. Mohl bych s nima lítat pro utopený turisty.

Robotizace tady je a bude se rozvíjet. My jsme to tady udělali i proto, aby o tom lidi měli možnost přemejšlet autenticky. Třeba nad sklenicí vína.

O věcech vesmírných na zemi

Tak pojďme zpátky na zem. I když… Davide, Cyberdog je úplně první zcela originální a velmi odvážný projekt z dílny architektonického studia Black n‘ Arch. Robotická vinárna zatím nikde ve světě není. Jaké byly reakce širší a té odborné veřejnosti?

Veskrze kladné.

Máš za sebou celou řadu vlastních projektů a můžeš tedy srovnávat, přestože chápu, že architektura se od vymýšlení a realizace soch (ač technicky neméně náročných) liší. Přesto, kam bys usadil Cyberdoga na stupnici jedna až deset, když číslo deset značí extrémní náročnost?

Nevim. Na Entropu to fakt zdaleka nemělo. (Pozn.: Entropa je satirická plastika Davida Černého z roku 2009, vytvořená k příležitosti předsednictví České republiky v Radě Evropské Unie). V podstatě to nikdo nechtěl dělat, protože to není ani barák, ani dopravní prostředek, je to relativně malý, to znamená, že pro velký firmy nezajímavý, takže se to všechno vymýšlelo tady u nás, dá se říct na koleni. To na tom bylo asi to nejnáročnější.

Hodně mě zaujal interiér, strohost, moderní prvky…

Ten jsme taky navrhovali s Tomášem. (Pozn.: Tomáš Císař je hlavním architektem studia Black n’ Arch, spadajícího pod společnost Trigema a.s., která je velkým developerským hráčem na trhu.)

Kde jste se inspirovali?

Inspirovali? Vymysleli jsme si to. Všichni jsme viděli Vesmírnou odyseu nebo třeba Blade Runner. Interiér vinárny má evokovat interiér vesmírný lodi. Při výběru vybavení jsme pak spolupracovali se společností Konsepti.

Jaké plány máte s Cyberdogem do budoucna? Jaká je vize?

Vize je taková, že nějakou dobu pojede testovací provoz. Jakmile bude všechno klapat, je potřeba spustit marketing. Chceme, aby se projekt dostal do povědomí nejen milovníků vína, ale i lidí, kteří mají zájem o robotiku. Třeba taky do škol. Cyberdog nicméně zůstane i v budoucnu tam, kde je. Je sice mobilní, ale přesouvat ho není žádná legrace. Další verze 2,0 či 3,0 by měly bejt jinde, jestli k nim dojde. Třeba na Náplavce. Nebo na náplavce v Paříži.

Máš nějakou vtipnou historku z natáčení?

Tak teď už to vlastně vtipný je. Bylo toho dost, víceméně všechno spojený s uvedením toho psa do ostrýho provozu. Pár dní před otevřením jsme se moc nesmáli, když jsme pochopili, že jsme se nepochopili s dodavatelem a sháněli jsme s Tomášem světelný kabely v Sapě. Před Vánocema. Víš, jak to vypadá před Vánocema kdekoli, kde se dá něco koupit. Takže jsme mezi vánočníma stromečkama a světýlkama hledali, až jsme k našemu údivu našli ten kabel, kterej jsme potřebovali. Byl tam ale drobnej trabl. Kabel probíjel takovým způsobem, že to vždycky sundalo úplně celýho Cyberdoga. Díky tomu jsme mimochodem zjistili, že v Sapě se dá sehnat opravdu úplně všechno.

Pojďme ještě na chvíli k těm interiérům. Co já vím, navrhuješ hlavně stavby, zaznamenala jsem nicméně, že studio Black n’Arch nedávno vyhrálo v soutěži o nejlepší kancelář roku v ČR v kategorii „zasedačka roku“, shodou okolností se jednalo o vaši vlastní zasedací místnost.

Smích. Jo, my vlastně vyhráli zasedačku roku. Počkej, ale my jsme nevyhráli zasedačku roku, byly tam nějaký podkategorie, něco jako velká zasedačka, malá zasedačka, dokonce i vstupní dveře. Na to konto jsem navrhl na příští rok podkategorii držák na hajzlpapír a subkategorii držák na hajzlštětku.

Hm… Takže interiéry budeš, resp. budete navrhovat taky?

My už to děláme. Zatím v rámci projektů Trigemy. Když to bude o nějakým spojení socha, netradiční architektura a scénografie, tak se tomu nebráním, to by mohlo bejt zajímavý.
Architektura ve tvém podání, resp. v podání studia, které vedeš, je stejně náročná a jedinečná, jako tvoje sochy. Tvůrčí činnost v architektuře se bude podle mého v mnohém lišit od návrhů soch.

Proč to děláš? Co tě na tom baví?

Co? Asi že jsou to takový větší sochy. Velká nevýhoda architektury spočívá hlavně v byrokracii. To u soch není.

Tomáš Císař (* 28. ledna 1983, Praha, foto na protější straně) je architekt a urbanista, který se podílel na řadě mezinárodních projektů. Jako hlavní architekt vedl mimo jiné projekty hotelového resortu Zuri na Zanzibaru a rezidence Aura Statenice. Vystudoval Fakultu umění a architektury TUL v Liberci, kde dále působil jako externí konzultant v ateliéru architektonické tvorby. Tomáš Císař je spoluautorem technologicko-informačního centra a robotické vinárny Cyberdog. www.blacknarch.cz ARCHIV TRIGEMA

Robot v hlavní roli

To, že ses pustil do projektu robotické vinárny, asi nebude náhoda. Ví se o tobě, že technika ti imponuje. Před námi ale pracuje robot, který reálně nahrazuje lidský prvek na místě, které je s lidmi bytostně spojené – „dělá za barem“. Co ti vlastně běží hlavou, když tu chlupatou potvoru pozoruješ při práci?

Že se nám to povedlo. Nemám v hlavě žádný apokalyptický vize. Všechno má dvě strany mince. Robotizace tady ale je a bude se rozvíjet. My jsme to tady udělali i proto, aby o tom lidi měli možnost přemejšlet autenticky. Třeba nad sklenicí vína.

Tenhle robot se dokáže pohybovat extrémně rychle. Říkal sis někdy, že by se mohlo něco pokazit a ruka robota provede něco nepředvídatelného?

(za hlasitého smíchu) Jako že by se vymkl kontrole? To by někomu mohl pěkně nabančit …

V souvislosti s tím mě napadá… jsou roboti bezchybní?

Stejně jako jsou bezchybný vesmírný rakety, stejně jako jsou bezchybný Formule 1 a stejně jako je všechno ostatní bezchybný, stejně jako některý lidi jsou víc chybující a některý míň chybující, tak stejně tak jsou bezchybní roboti.

Ty sám umíš tohoto robota – someliéra programovat?

Robota, kterej dělá pro mě, toho asi jo. Tohodle programovat neumím. Dělají to inženýři z JHV.

Zmiňoval jsi, že jste v testovacím období. Kolik lidí aktuálně zaměstnává tenhle robot?

Teď jsou na něj vzdáleně připojení inženýři z JHV, robotáři. Ti ladí software na základě zpětný vazby od lidskýho personálu, bez kterýho se to ještě neobejde. Do budoucna by se návštěvník s člověkem neměl vůbec potkat. Když něco nefunguje, tak optimalizujou. Má to i permanentní podporu, kterou dělá a bude dělat jeden člověk.

To znamená, že robot se bez člověka neobejde vlastně ani ve chvíli, kdy je naprogramovaný. Roboti tedy člověka evidentně nikdy zcela nenahradí, už jen proto, že jsou rovněž chybující. Je tedy možné uvažovat i tak, že nejlepším vkladem do vzdělání budoucích generací je vzdělání v oblasti IT, potažmo techniky?

Já myslím, že by tak půlka lidí mohla bejt normální. Samej ajťák, to by byla nuda, navrch by se jedly jen amarouny. Nebo co to občas na nás z talíře vykoukne.

Kancelář architektonického studia Black n’ Arch byla vybrána odbornou porotou v čle s Evou Jiřičnou jako vítězná v soutěži Zasedačka roku v kategorii Malá kancelář. ARCHIV TRIGEMA

Kosmická bramboračka

Nad následujícími otázkami Davide, pokud možno, dlouze nepřemýšlej. Jsi spontánní člověk?

Ne. Kdo je úplně spontánní člověk. Blázen?

Domov.

Doma.

Cestování.

Nesnáším přesuny.

Dokonalý den.

Třeba dneska je tak krásně! Ráno jsem přelítnul vrtulník, zaplaval jsem si, vzal jsem si nějaký skripta na jachtu…

Budeš dělat papíry i na jachtu?

Já už je mám, ale ty papíry, co mám, jsou kvůli pojišťovně špatný.

Kde jsi naposledy plul?

Naposledy v bahně. V Praze.

Co jsi naposledy četl?

Rozhovor s Kollerem.

Ten náš? Fajn. Měla jsem na mysli knihu.

Zas nějaký skripta…

Co ti v těchto dnech nedá spát?

Záda.

Kdo tě inspiruje v architektuře?

Já vykrádám svoje sochy…

Jsi především sochař, na čem teď pracuješ?

Dělám sochu do Kataru, mám zakázku v Americe, v Austrálii se připravuje výstava. Něco připravuju i tady v Čechách. Nenudím se. Mohl bych pracovat 24/7.

Děkuju, Davide, za rozhovor a v neposlední řadě za bezvadný zážitek opepřený nukleární panna cottou a skvělým vínem.

Text: Anna Dolejská

Foto: Jiří Hurt a archiv Trigema