Oběd s Davidem Kollerem: S chutí o chutích a o všem

Nepřekvapuje mě ani trochu, že zrovna takové místo mé (dnes nikoli ostré) vidličce nabídl David Koller. Člověk, který v životě hraje, žije, přemýšlí… A u toho se rád dobře nají tam, kde se mu zároveň líbí.

Davide, jsi prvním hostem, který se nechal napíchnout na mou vidličku. Napadá tě při té příležitosti, co bys popřál této rubrice a jejím čtenářům?

Já jim přeju, aby jim menu, které jsi napíchla na tu vidličku – což jsem teda vlastně já, ale já spíš myslím menu, které nabízí tady ta restaurace, mně blízká (a to nejen proto, že blízko bydlím a občas sem chodím i na víno) –, chutnalo, kdyby sem někdy zavítali.

Ač se David Koller tváří vážně, je dost vtipný a celý rozhovor i focení probíhalo jak po másle. Dokladem toho je i spontaneita odpovědí, kdy tázaný odpovídal otázkou a bavil tázající. FOTO JIŘÍ HURT

S chutí o chutích

Díky, to je od tebe milé. Ocitli jsme se v restauraci ART&FOOD Had, která na první pohled zaujme. Tobě je to místo blízké, sám sis ho koneckonců pro naše setkání vybral nejen proto, že bydlíš blízko, jak jsi podotkl. Prozradíš, čím si tě získalo?

Občas se sem jdu najíst, kuchyně je jiná, není běžná. Vyhovuje mi, že mi vždycky dobře poradí. Běžně sem ale spíš chodím víc na víno. Imponuje mně, že tu většinou někdo hraje. Chodí sem muzikanti, kteří tu za pár korun vyplňují prostor hudbou. Kytaristi třeba. Dneska je tady zrovna kluk, pianista, který si evidentně hraje hity z iPadu. Co to je teďka, co to teď hraje? Coldplay. Je to tady naplněný muzikou, a jak vidíš, i výtvarnými díly Michala Singera. Dole mě třeba hodně baví to prvorepublikový sofa. Prostě mě to tady baví všeobecně. Tu restauraci znám delší čas, protože původně byli na Maltézském náměstí a pak někdy, snad v 90. letech, se přesunuli sem, a tak jsem chodil i tam i sem.

EvoLucie je ve zkratce 13 nových songů, velkolepá tour po republice, ve třech za sebou jdoucích dnech vyprodaná O2 Aréna a výborná muzika, která nezapře rukopis Lucie. Po šestnácti letech, kdy si členové Lucie odskočili k vlastním projektům, se znovu sešli v původním složení české „skupiny století” a baví sebe i posluchače.

Když tam i sem chodíš tak dlouho a pravidelně, předpokládám, že sis za tu dobu vytvořil nějaký vztah s panem majitelem?

S majitelem se samozřejmě znám. Jeho jméno se nedá zapomenout. Jmenuje se Svatý.

A je svatý?

Asi jo. Říkám si, že od Svatýho si můžu dát klidně i skleničku alkoholu.

Ještě zpátky k tomu prostoru, který je poměrně velkoryse řešen. Dokážu si představit, že by nejednoho hosta mohlo prostředí restaurace ponouknout k požitkářství. Tak mě napadá, jak jsi na tom ty se svými choutkami, čemu neodoláš?

Choutky jako…

Obecně.
Čemu neodolám? Pominu-li jídlo, možná trošku nebezpečí… Občas si říkám, jestli mě někdy nevolízla nějaká kočka a já jsem nechyt’ nějakýho parazita, že prej to má teď každej. Podle toho, jak

jezdím autem, bych řek’, že zrovna mě volízla nějaká číča.

Aha, k tomu se asi ještě dostaneme. A tady tvoje chutě uspokojí?

To jo, i když tady žádný kočky nejsou, jen lidi.

FOTO JIŘÍ HURT

Bez vinny o víně

Mají tu velký výběr vína.

To jo. Vozím sem panu Svatýmu jednou za rok svoje víno, aby to ochutnal, a on mě vždycky velmi slušně odkáže do určitých mezí. Ony totiž ty jeho vína tady jsou fakt vybíraný, vlastně po celý republice, respektive Evropě. Mám pocit, že teď jsem přišel na chuť tomu, co má asi rád i on, a to jsou bílý vína, který zrajou, lisujou se a nechávaj lehce či více kvasit na šlupkách, či dokonce se šťopkama. Tak se většinou dělají červený, že se nechají tzv. na šlupkách několik hodin a víno potom dostane červenou barvu, zato když to jen vylisuješ a na těch slupkách nenecháš, pak z toho máš víno růžový. U bílých vín se to obvykle nedělá, ale tady mají i takový vína, který se dělaj podle starých receptur. Jsou tu pochopitelně i bio vína. U nás v Mikulově se ale říká, že kdo má bio, tak chodí stříkat vinici v noci. Jinak, ač nejsem pivař, zaujala mě tady opravdu bohatá nabídka piva, tolik druhů piva jsem dlouho neviděl, snad jen v Karlíně naproti Karlínskýmu divadlu.

Všimla jsem si. Když se, Davide, koukneš kolem sebe, co tě zaujme na první pohled?

Tady? Asi ten pianista.

Živá hudba často plní prostor restaurace a umělecká díla dotvářejí skládačku vjemů a pocitů ze skvělého jídla, pečlivě vybraných vín, piva a laskavé péče personálu. Luxusní večeři s živou hudbou si tu můžete dát každý den od 19:00 do 22:00. Místní muzikanti sem chodí hrát jazz, pop, blues, swing, Psion i flamenco. FOTO JIŘÍ HURT

Letem světem o rychlosti

O tobě se ví, že jsi geniální hudebník, hudba tě živí, podle všeho ale především baví, hádám. Mě by vlastně zajímalo, co tě dokáže nadchnout mimo bicích, melodie, publika? O tom se totiž zase tak moc nemluví.

To geniální, to ti prominu. Co mě celej život fascinuje, je rychlost. Vlastně od malička, od nějakejch devíti let, jsem jezdil na motorkách. Mám to rád do dneška. Když pominu Subaru, který jsem měl ale v tý nejslabší třistakoňový verzi, tak mě nejvíc bavilo BMW M4. Já si dokonce myslím, že kdybychom všichni na světě měli M4, tak jsme všichni spokojený. Bylo by to určitě zábavný. Ještě větší adrenalin potom zažívám v helikoptéře. Tam sice nejde o rychlost, ale adrenalin si člověk užije parádně. Nadchne mě taky spolehlivě každý, kdo něco dokázal, někdo, kdo je pro mě něčím inspirativní, od koho se můžu něco naučit, dozvědět. Doktoři, umělci, dokonce i někteří politici, věřila bys?

Když jsi zmínil motorky, přihodilo se ti něco, co by tě od další jízdy odradilo?

Ne. Naštěstí se mi nic většího nikdy nestalo, jen takový ty oděrky, pár stehů… U mě zároveň platí, že čím je člověk starší, tím se bojí víc, takže i když zatím ještě vlastním jednu závodní motorku, Enduro 250, už jsem na tom pět let neseděl. Kdyby si chtěl někdo rozbít čenich, tak mu tu mašinu klidně půjčím, nebo dám.

V Art & Food Had se vaří z těch nejlepších surovin. Tomu odpovídá i způsob, jakým je jídlo na talíři prezentováno. FOTO JIŘÍ HURT

A co kdyby na tom chtěly jezdit tvoje děti?

Těm mladším bych to obecně nedoporučoval. Můj nejstarší syn má už svou vlastní motorku a vzhledem k tomu, že mu je 30, tak už mu do toho moc kecat nemůžu. Přesto, kdykoli jako teenager mluvil o tom, že si udělá papíry na motorku, snažil jsem se stočit řeč jinam nebo jsem mu nabízel auto. Zrovna včera jsem se na tohle téma bavil s kamarádem, shodou okolností taky bubeníkem, kterej miluje motorky odjakživa, ale už na tom taky pár let neseděl, i když má nejrychlejší sériově vyráběnou motorku na světě. Třikrát mi ji půjčil a třikrát jsem byl rád, že jsem byl rád. Mít tam totiž 160 za čtyři sekundy na dvojku způsobuje nepříjemný mrazení v podbřišku.

A co navodí příjemné mrazení v podbřišku?

Když z ní slezeš celá. Tak si dáme ten předkrm?

Ráda. Jídlo tu na mě působí stejným dojmem jako celý interiér. Nají se i oči a chuť je originální a podmanivá.

V Maurerově Nezávislém průvodci po nejlepších a nejzajímavějších restauracích se o Hadovi píše: „Unikátní koncept spojující vinárnu s galerií výtvarného umění. Nápaditá gastronomie vycházející z tradiční české kuchyně a kvalitní vína z celého světa. Hodně surovin, například sýry, maso či uzeniny, si zde můžete i zakoupit.“ FOTO JIŘÍ HURT

Neknižně o knihách

Po lehkém předkrmu bych, Davide, když dovolíš, začala trochu vážněji. Když jsem se na tebe chystala, napadlo mě, co a zda vůbec rád čte David Koller. Přiznám se, že si vlastně netroufám hádat.

Můžeš prozradit, které knihy aktuálně spočívají na tvém nočním stolku?

Uf, to snad ani nemůžu…Je jich tolik, už si ani nepamatuju, co jsem si tam všechno k Ježíškovi koupil. Aktuálně ale dominuje výběr z ruský klasiky. K tomu mi byla inspirací skvělá kniha „Toulky ruskou literaturou“ od docenta Honzíka, překladatele, literárního vědce a zároveň českýho rusisty.

Chystáš se na ruskou literaturu?

Chystám. Hodně knih ruských autorů nebylo v době, kdy jsem je četl já, přeloženo správně, jak píše docent Honzík v předmluvě zmíněný knihy. S ruskou literaturou jsem končil Bulgakovem někdy na začátku 80. let a od tý doby, co jsem začal hrát profesionálně, knížky kolem mě letěly pomaleji, než ta hudba, kterou jsem dělal. Ruskou klasiku přitom považuju za základ. Potřebuju si to osvěžit. A co tam ještě mám? Timothy Snyder – myslím, že to by měl mít na čtenářským stolku každej – autor z mýho pohledu dost jasně a pravdivě popisuje, jak se do našich hlav vkrádá tyran a do demokratické společnosti tyranie. Je to vlastně v opačným pojetí návod na to, jak to může dopadnout hodně rychle špatně.

Která kniha, kterou jsi četl, na tebe udělala opravdu silný dojem?

Pochopitelně Solženicyn. Když jsem to četl, vlastně jsem se fakt bál. Ale to už je dávno… Souostroví gulag. Brácha to přivezl v češtině jako samizdat odněkud z Polska. Tak třeba tahle kniha ve mně vyvolávala děs ještě minimálně rok potom, co jsem ji přečet’ a poslal dál.

A kdybys měl uvést nějakou knihu, která v tobě nevyvolává ani skepsi, ani děs?

Tak dětem jsem teď koupil nějaký verneovky.

No ale třeba takový Tajemný hrad v Karpatech je poměrně děsivé čtivo. Třeba bys sám mohl napsat nějakou neděsivou knížku?

Neděsivou? To by bylo asi zajímavý. Zajímavý za předpokladu, že bych to vyplodil samozřejmě.

A o čem by mohla být?

Možná o tom, co jsem miloval, když mi bylo 12, když jsme chodili s klukama do lesa, to je sice nudný, ale není to děsivý.

S majitelem se David dobře zná. Jmenuje se Vlastimil Svatý, a proto se od něj David nechá nalákat na nejednu sklenku vína. Jak sám říká: „Od Svatýho si můžu dát klidně i skleničku alkoholu.“ FOTO JIŘÍ HURT

Osobitě o samotě

Máš rád přírodu…

Řekl bych, že čím dál víc.

Můžeme teď sklouznout k malému klišé?

Pojďme do něj.

Kdyby ses ocitl na pustém ostrově, co by sis přečetl a co by sis poslechl?

Takže mám pustej ostrov, telefon…

Úplně pustý a vlastně není vůbec jasné, jestli se někdy vrátíš zpět.

Takže mám telefon, v něm Spotify či iTunes… A jsem tam úplně sám. Stal by se ze mě asi poustevník. Sledoval bych svůj obraz v tůni, jak mi rostou vlasy a fousy. Určitě bych si nepustil porno, abych se zbytečně neprovokoval.

Takže co by sis vlastně pustil?

Pustil bych si asi nějakou vážnou muziku. Asi bych nutně nemusel bejt na pustým ostrově IN, co se týče TOP charts.

A ta kniha?

Něco veselejšího… Richard Konkolski, Sám a sám… Ne, promiň, Sám proti moři.

David Koller připil na úspěch naší nové rubriky červeným, které vhodně doplnilo vybraný pokrm. FOTO JIŘÍ HURT

Beze strachu o strachu

Tahle otázka možná trochu souvisí…Co dokáže vyděsit Davida Kollera?

Děsivý lidi. Asi válka by mě vyděsila, kdybych musel prchnout před něčím hrozným, když po tobě třeba střílej.

Kdyby na koncert tvé kapely přišlo20 lidí, taková představa tě vyděsí?

To se nám stalo s Lucií na prvním koncertě v Plzni. Tehdy přišlo tak 17 platících. Přesto nás to nevyděsilo, posadili jsme do publika mezi lidi i naše techniky, a protože jsme měli krátkej repertoár, dali jsme to celý skoro dvakrát. Když jsme tam hráli příště, bylo tam těch lidí už stopade.

Takže vlastně naznačuješ, že se výzvám stavíš čelem?

Jo, lepší je se nebát. Čeho bych se opravdu bál, potkat jako vězeň starýho Grebeníčka ve vězení v Uherským Hradišti, protože bych věděl, že mě bude pravděpodobně mučit. Pak bych se bál dalšího setkání s ním, kdybych to první přežil.

Uvolněně o odpočinku

To úplně chápu. Navrhuji zase trochu odlehčit. Jak nejraději odpočíváš?

Vleže. Vůbec jsem letos nesportoval. Málo. Do toho zbytku času, co jsem měl mezi natáčením desky s Lucií a koncertama se svou kapelou, se mi povedlo vtěsnat akorát finální zkoušky na vrtulník.

A kdybys měl na odpočinek času dost, jak bys ho využil?

Trochu bych sportoval, kolo, turistika. Potajmu bych možná i běhal, aby mě nikdo neviděl, protože by to možná ani nevypadalo jako běh. Tak indiánskej běh. To by mě bavilo, že člověk aspoň nemusí furt běžet jako vůl.

FOTO JIŘÍ HURT

Zaujatě o zaujetí muzikou

Když už jsme naťukli ty koncerty, nevím, jestli jsi někomu dal letos možnost vydechnout. Měl jsi šňůru se svou kapelou, s Lucií, vydali jste nové album. Přesto, co plánuje David Koller dál, na co se můžeme těšit?

Teď na jaře jedem zbytek akustickýho turné s mou kapelou a letos se chceme navíc soustředit na výběr písní, které budeme dělat pod naší hlavičkou David Koller, aby
v roce 2020 mohla vyjít deska. Pevně věřím, že se dostanu zase ke spolupráci s nějakýma šikovnýma lidma z Anglie nebo z Ameriky. Přál bych si natočit nějakou pořádně vzrušující píseň. No a v létě se chystáme klasicky na festivaly. Na podzim potom pojedeme turné s Lucií po halách ve městech, kde jsme letos nebyli, a na to se těším, protože to už máme nacvičený. Taky se těším na výběr třetího singlu z desky Evolucie, zatím jsme pustily do éteru dva.

Když jsi zmínil ty festivaly, zajímalo by mě, co tě vlastně baví víc, klasický koncert nebo letní pódium pod širým nebem?

Asi celý koncerty. Festivalovej koncert je krátkej, ale zase to vidí víc lidí. Festivaly mě baví hlavně proto, že se do toho můžeme opřít opravdu naplno. Myslím, že máme navíc dobré kapely. Posouváme se kupředu.

V Art & Food Had se vaří z těch nejlepších surovin. Tomu odpovídá i způsob, jakým je jídlo na talíři prezentováno. FOTO JIŘÍ HURT

S nadějí o politických nadějích

Na závěr se zeptám, jakou největší bizarnost jsi zažil v poslední době? Kdy ses třeba zastavil, a řekl si: „Je to možný?“

Asi když byl zvolen prezidentem republiky proruský separát, agent Zeman.

Co s tím? Nebo s ním?

Co s tím? Najít vhodného nástupce. A o tom, kdo by to měl bejt, o tom se pojďme pobavit všichni. Netuším, proč volíme tak arogantní lidi, kteří mají evidentní vazby na Kreml.

Davide, děkuji ti, že jsi mi představil tuhle restauraci a kousek sebe a že sis na mě udělal čas. Ať se ti daří a bon appetit!

TEXT: ANNA DOLEJSKÁ
FOTO: JIŘÍ HURT
ZDROJ: časopis HOME