Japonská klasika v moderním rámu

T-Residence je pohodlný dům v Japonsku, který obývá čtyřčlenná rodina. Pro výhled z něj se těžko hledá výstižnější charakteristika než skvostný. Nám v optice minimalistické estetiky a vlivné tvorby plejády japonské moderny možná vlastně ani nepřipadá exotický. A přitom v něm v mixu tradičních a moderních prvků převažují právě ty první, tradiční.

Dům utkví v paměti díky výrazně přečnívajícím plochám mezi poschodími. Jeho autor, tokijský architekt Hirotaka Kidosaki, je vysvětluje jako prvky, které chrání obyvatele před větrem, deštěm a sluncem. Počasí v těchto končinách není tak mírné, na jaké jsme zvyklí ve střední Evropě, a střechy s markantním přesahem jsou v tamní staré i nové architektuře běžné. Jejich okraje bývají zvýrazněny zdobením, na což navazuje také T-Residence znásobením prvků – výrazný profil je především mezi prvním a druhým poschodím.

Hned za bránou, už při prvních krocích k domu, v žabí perspektivě na poměrně strmé příjezdové cestě je zřejmé, že navzdory nesporné praktičnosti ochrany proti nečasu či sluneční záplavě jsou plošiny i výtvarným prvkem. Nad zadním traktem jsou prodlouženy tak, aby vytvářely malebný hřeben lomených tvarů, který připomene siluetu Opery v Sydney, hlavně od záhybu promenády na Bennelong Point.

Stabilní i dynamický
Při pohledu na průčelí domu z předního dvora se ukazuje, že na terasy, které by na přečnívajících plošinách praktický Evropan očekával, je využit jen jejich zlomek a u severního nároží, kde by terasa zvýšila komfort pracovny, chybí. Z Kidosakiho poznámky, že vodorovné prvky vytvářejí „rámy pohledů na krajinu“ – což je charakteristický výrok vycházející z kultury uctívající přírodu – se dá usuzovat, že při projektování předpokládal spíše permanentní kontakt s věčně proměnlivou scenérií při procházení po domě a její obdivování z různých míst při pásu vysokých oken v obývací zóně, než vnímání pobřežní krajiny, mořské hladiny a oblohy z terasy ve chvílích odpočinku.

Komponované pohledy zevnitř směrem ven patří k japonskému architektonickému dědictví. Dobrým příkladem v domě je i pohledová osa napříč obývacím pokojem a jídelnou a dále až přes kuchyňské okno do koruny stromu ve vnitřním dvoře.

Vodorovné plochy přispívají k horizontalitě domu, a tím i k dojmu stability a jistoty. Najdeme zde i potřebnou dávku dynamiky. Rozvíjí ji rozmístění oken na fasádě v duchu ideji přírodní krásy, kde harmonie nevzniká abstraktní symetrií, a přispívají k ní i obklady v dolním podlaží, které stavbu s masivními plošinami opticky nadlehčují, až se zdá, že se vznáší.

Od rustikálního k ušlechtilému
Vedle tohoto domu si jednoduše není možné představit obligátní asfaltovou příjezdovou cestu. Pěkně zbarvené tmavé dláždění je součástí trojitého akordu, v němž druhý stupeň vytváří štípaný kámen na zídkách a který vyznívá ve zmíněných obkladech na fasádě přízemí se strukturou připomínající rohože.

U tohoto odstupňovaní přichází na mysl našinské, kontinentální přirovnání k antické superpozici pořádků (rustikální toskánský – strohý dórský – elegantní iónský). Možná ani není od věci vzhledem k tomu, že všeobecně, stejně jako japonský dům, vyjadřuje určitou hierarchii. Na jeho „vrstvách“ zdůrazněných různými druhy kamene se potom vypínají poschodí obložená ušlechtilým červeným cedrem.

Dům zabírá jen o něco více než pětinu parcely. Volná plocha je rozdělena na přední a vnitřní dvůr, k vnitřnímu dvoru na úrovni prvního poschodí se z předního vystupuje schody. Z obou dvorů, jak káže tradice, vede vstup do domu – jeden oficiální, druhý soukromý. Na předním je střídmá zahradní úprava s prvky karesansui, suché zahrady, kterou tvoří dlouhé pásy s bílými kamínky naznačujícími potoky a dvě řady na ně kolmých dlaždic. Vnitřní se od tradičnější verze liší tím, že nenavazuje přímo na hlavní obytný prostor, ale ústí do něj jen okno na jižní stěně kuchyně.

Zout se, nebo ne?
Před vstupem do T-Residence není tradiční japonský schůdek oddělující venkovní a soukromou zónu, na který si vcházející sedne a vyzuje se. Naznačuje ho jen tmavá dlážděná plocha. Protože ne všude v Japonsku tento zvyk dodržují, odlišená plocha je signál, že zde zvyk platí.

V T-Residence však nechybí tradiční vstupní místnost zvaná genkan, průchod z „nečistého venkovního světa“. V tomto formálním vstupu pokračuje dlažba, sice už ze světlého mramoru, avšak lišící se od všech ostatních podlah v domě, které jsou jednotné, dřevěné – i na schodištích a chodbách. Vedle vchodových dveří je neodmyslitelná skříňka na obuv, která má podle obyčeje sloužit přímo domácím, pro hosty jen tehdy, má-li návštěvník v domě přenocovat. Zde je na fotografiích horní deska skříňky nezvykle prázdná, ačkoli jinak se považuje za mimořádně exponované místo, kde obvykle domácí kladou cenný „ukázkový“ předmět, ikebanu či bonsaj.

Moderní interiér prozrazuje „japonskost“ především jednoduchými tvary a střídmou barevností, které neodpoutávají pozornost od přírodního materiálu a výhledu.

TEXT: Karol Klanic
FOTO: 45g Photography Junji Kojima
ZDROJ: HOME