Na záhadném ostrově Severní Sentinel žijí lidé, který neumí ani založit oheň. Co o nich vlastně víme?
V našem magazínu Home Bydlení se občas vydáváme na návštěvy za hranice naší vlasti, abychom přinesli inspirace o jiných stylech života. Tentokrát nebudeme předstírat, že jsme na námi vybrané destinaci fyzicky byli. Budeme totiž mluvit o ostrovu Severní Sentinel. A na úvod si vypůjčíme větu z laciných dobrodružných románů - kdo na tento ostrov jednou vkročí, ten už pravděpodobně nikdy nespatří svůj domov a svou zem.
Nežertujeme. V posledním století se našlo jen pár opovážlivců, kteří se rozhodli tento kraj navštívit. Kdo se o to pokoušel, ten v první řadě narazil u indické vlády, která vstup na tento ostrov přísně zakazuje.
Ale pár lidí se našlo. V roce 2006 to byla dvojice nešťastných rybářů, jmenovali se Sunder Raj a Pandit Tiwari. Rozbouřené vlny nasměrovaly jejich loď právě k Severnímu Sentinelu. V roce 2018 k témuž ostrovu zamířil Američan John Allen Chau, který si vymyslel šílený misionářský projekt. Na ostrov si dovezl Bibli, chtěl zde vyučovat křesťanství.
Všichni tři zmínění byli surově zavražděni.
Obyvatelé ostrova neznají kolo ani oheň
Severní Sentinel, malý ostrov, který je součástí Andamanského souostroví v Bengálském zálivu, je totiž domovem zvláštní skupiny lidí. Sentinelci odmítají jakýkoli kontakt s civilizací. Žijí zde úplně stejně, jako žili naši předci před 60 tisíci lety – neznají písmo, neznají kolo, neznají dokonce ani oheň. Pro antropology naprosto fascinující materiál pro výzkum, ale i oni, stejně jako misionáři, biologové a dobrodruzi všeho druhu mají smůlu – nesmějí na ostrov vstoupit. Indická vláda se rozhodla už dávno, že bude tuto skupinu divochů tolerovat. Toto je váš ostrov, platí zde vaše zákony. Za vraždy výše uvedených mužů nikdo nestanul před soudem.
Přibližná podoba lidí žijících na ostrově Severní Sentinel. Zdroj: Openverse
Jak takoví lidé žijí, jak vypadá jejich každodenní život?
Nějaké informace máme – můžeme usuzovat ze satelitních snímků, historických záznamů a svědectví indického vědce Triloknatha Pandita, který je jedním z mála žijících lidí, kteří se Sentinelci mluvil.
Sentinelci jsou poměrně malí lidé – muži dorůstají výšky 160 cm, ženy jsou o 10 cm nižší. Pro svůj život jsou odkázáni na zdroje, které jim poskytuje jejich ostrůvek, který má tvar přibližně čtverce o hraně 7,5 km. Je zde hustá džungle a v ní je dostatek divokých prasat. Vitamíny Sentinelci doplňují ovocem, ořechy a kořenovou zeleninou. V moři si dokáží nachytat spoustu ryb.
Z větví stromů a listů si dokáží postavit primitivní chatrče. Nemají sice dlouhou životnost, ale dočasně střechu nad hlavou poskytnou. Z nástrojů umí používat luky a šípy, oštěpy a nože.
Jak těžký život má někdo, kdo si musí každý den obstarat jídlo a vodu, aby přežil? Připadá vám, že mají tito lidé nešťastný život naplněný permanentním strachem, že zítra nebo za týden nebude lov úspěšný?
Možná se mýlíte.
Poloha ostrova Severní Sentinel. Zdroj: google maps
Jejich “pracovní doba” je kratší proti té naší
O tomto tématu zajímavě promluvil Yuval Noah Harari ve své knize Sapiens: „Obecně můžeme tvrdit, že pravěcí lidé měli pohodlnější a spokojenější život než většina zemědělců, pastevců, dělníků a kancelářských úředníků, kteří přišli po nich.
V dnešní vyspělé společnosti pracují lidé v průměru 40 až 45 hodin týdně a v rozvojovém světě dokonce 60 až 80 hodin. Naproti tomu i současní lovci a sběrači, kteří žijí ve velmi náročných přírodních podmínkách (…) pracují v průměru jen 35 až 45 hodin týdně. Loví přibližně každý třetí den, sběrem tráví 3 až 6 hodin denně, a pokud se nestane nic mimořádného, stačí to k obživě celé skupiny.“
V této chvíli přitom Harari mluví o lovcích a sběračích v Kalahari. Je jasné, že na úrodném Severním Sentinelu lidem k obstarání potravy a surovin stačí méně času. „Mají mnohem méně domácích prací, nemusejí mýt nádobí, luxovat koberce, leštit podlahy, měnit plenky ani platit účty.“
Harari říká, že průměrná lovkyně a sběračka má „napracováno“ už do oběda. Odpoledne se vrací do tábora a po přípravě pokrmu může věnovat zbytek dne hraní s dětmi, odpočinku a povídání s rodinou nebo kamarádkami.
Mají dobré důvody se nám vyhýbat
Největší hrozbou pro tyto lidi tedy není šelma ukrytá v džungli a ani přírodní katastrofy, i když i ty se občas objeví (v roce 2004 se oblastí prohnalo ničivé tsunami). Jsme to my, civilizovaní lidé. Jednak kvůli chorobám, na kterou těla Sentinelců nemají vybudovanou imunitu. A potom kvůli přesvědčení mnoha jedinců (k nimž se řadil i zmíněný misionář), že si Sentinelci žijí nespokojeně a že přece nutně potřebují vymoženosti civilizace, které využíváme my všichni ostatní.
Text: Marek Konvalinka
Foto: Shutterstock
Zdroj: časopis HOME
