Starý dům z roku 1924 nezbourali. Proměnili ho v domov, který roste s rodinou

V montrealské čtvrti Villeray stojí dům, který byste na první pohled možná přešli bez povšimnutí. Úzký městský dům z roku 1924, sevřený mezi okolní zástavbou, původně rozdělený na dvě samostatné bytové jednotky.

Právě tady ale vznikl projekt, který ukazuje, že skutečně kvalitní bydlení nemusí být synonymem novostavby, ale může vyrůstat z respektu k tomu, co už existuje.

Dům dnes nese název Lilac House – Šeříkový dům. Odkazuje na vzrostlý šeřík v zahradě, který se stal přirozeným středobodem celého domu i metaforou jeho proměny.

Stejně jako strom, který roste pomalu a s každým rokem sílí, i tento dům vznikal s důrazem na čas, kontinuitu a dlouhodobé uvažování.

Původní cihlová fasáda z roku 1924 zůstala zachována a doplněna o citlivě navržený vstup, který respektuje charakter montrealské čtvrti. Zdroj: Maxime Brouillet

Nejdřív bydlet, potom navrhovat

Architektka Claudia Campeau se s rodinou do domu nastěhovala ještě před samotnou rekonstrukcí. Téměř tři roky v něm žili tak, jak byl – se všemi nedostatky, ale i překvapivými kvalitami. Právě toto období se ukázalo jako klíčové. Dům nebyl jen projektem na papíře, ale každodenní zkušeností.

Postupně se ukázalo, kde chybí denní světlo, kde se přirozeně setkávají členové rodiny, kudy dům funguje intuitivně a kde naopak naráží. Cílem nebylo navrhnout ideální bydlení pro jednu konkrétní fázi života, ale vytvořit prostor, který se dokáže přizpůsobovat.

Děti porostou, potřeby se budou měnit – a dům by na to měl reagovat bez nutnosti dalších zásadních zásahů. I proto byly místnosti navrženy s flexibilitou, která umožňuje jejich proměnu v čase.

Úzký dům, který se otevřel světlu

Původní stavba měla šířku necelých sedm metrů a byla napojená na sousední domy z obou stran. Dispozice byla roztříštěná, světla málo a technický stav nevyhovující. Místo radikálního bourání zvolila architektka cestu přesných, promyšlených zásahů, které dům otevřely a propojily.

Přízemí dnes tvoří plynulá sekvence tří zón. U vstupu vznikla klidná a funkční část s pracovnou a malou koupelnou. Střed domu patří kuchyni – jednoduché, světlé, pojaté jako neutrální pozadí pro každodenní život.

Výrazný ostrůvek a schodiště z bílého dubu se stávají přirozenými orientačními body. Zadní část domu se pak otevírá do obytného prostoru, který díky velkému prosklení plynule navazuje na zahradu.

Zahrada se vzrostlým šeříkem se stala srdcem domu – místem každodenních rituálů i tichých rodinných chvil. Zdroj: Maxime Brouillet

Zahrada se šeříkem

Zahrada orientovaná na jihozápad byla od začátku jedním z nejsilnějších prvků domu. Dominuje jí starý šeřík, podle kterého dům dostal jméno.

Nová terasa s lehkou pergolou reaguje na charakter okolní čtvrti, kde jsou podobné konstrukce běžné. Popínavé rostliny v létě vytvářejí přirozený stín, zatímco v zimě umožňují slunci pronikat hluboko do interiéru.

Dům a zahrada dnes fungují jako jeden celek. Pohled do zeleně se stává součástí každodenních rituálů – při vaření, stolování i chvílích odpočinku.

Když technika neruší prostor

Velká pozornost byla věnována technickému řešení, které zůstává na první pohled skryté. Rozvody vzduchotechniky i kuchyňská digestoř jsou integrovány do konstrukce stropu tak, aby nenarušovaly jeho výšku ani čistotu prostoru.

Ocelové nosné prvky přebírají statickou funkci a umožňují otevřít dispozici bez zbytečných překážek. Výsledkem je interiér, který působí lehce, klidně a přirozeně.

Velkorysý kuchyňský pult se stává centrem rodinného dění, kde se vaří, povídá i tráví obyčejné všední chvíle. Zdroj: Maxime Brouillet

Schodiště jako světelná osa domu

Srdcem domu je schodiště, nad kterým se nachází světlík s jemně zakřiveným tvarem. Přivádí denní světlo do všech podlaží, včetně spodních částí domu.

Díky tomu mají přirozené světlo i místa, která by ho běžně postrádala – například malá koupelna v přízemí, osvětlovaná přes mléčné sklo orientované ke schodišti.

Podobný motiv se opakuje i v koupelně v patře, kde světlík vytváří měkké, rozptýlené světlo a posiluje pocit klidu a intimity.

Udržitelnost bez velkých gest

Šeříkový dům ukazuje, že udržitelnost nemusí být okázalá ani prvoplánová. Cihly ze zadní části domu byly pečlivě rozebrány, očištěny a znovu použity.

Původní dřevěné trámy našly nové uplatnění v podobě polic v pracovně. Jediné dochované původní interiérové dveře byly přesunuty do dětského pokoje jako nenápadná připomínka historie domu.

Nové podlahy, schodiště i vestavěný nábytek vznikly z místních materiálů a ve spolupráci s regionálními řemeslníky. Každé rozhodnutí směřovalo k dlouhé životnosti, opravitelnosti a smysluplnému využívání zdrojů – nikoli k rychlému efektu.

Lilac House je dům, který vypráví příběh o čase, rodině a pozornosti k detailu. O architektuře jako klidném rámci pro život, který se přirozeně vyvíjí – podobně jako šeřík na zahradě, jenž se každé jaro znovu nadechne a rozkvete.

Galerie:

Foto: Maxime Brouillet