Zastávka Nižbor

Ale mohlo by následovat ještě jedno doporučení: Nechte se sem dovézt motoráčkem. Cestou nasajete tu správnou drážní atmosféru, zpomalíte a rozjasníte všechny smysly. Budou zapotřebí. V lokálu je co obdivovat, co odhalovat a čemu naslouchat. Byť je to třeba jen zapraskání prkenné podlahy, jemné zavrzání dveří nebo šelest listí, které sem zavál podzim.

Ale vraťme se ještě zpátky do vlaku, blíží se železniční stanice. Vystupte si přímo ve stanici Nižbor a nikam se nevzdalujte. Jste totiž na místě. Obec Nižbor leží na železniční trati 174 z Berouna do Rakovníka. Je to jednokolejná celostátní trať, na které byla zahájena doprava 30. dubna 1876. A z téhož roku pocházel i zchátralý dřevěný železniční sklad, který si získal srdce slavného „Nižboráka“. Tohle místo, odkazující na slavnou éru rakousko-uherské železnice, si přeci takový osud nezaslouží. Po velké administrativní bitvě se podařilo odkoupit nádražní budovu do soukromého vlastnictví.

Foto: Bramac

Následný boj o záchranu budovy ale nebyl o nic jednodušší. Tomáš Hanák si k ruce přizval místního řemeslníka Jana Janovského, k projektu studio Break Point. Během rekonstrukce museli všichni vynaložit kromě svých schopností i notnou dávku vynalézavosti a dalo by se říci i „loveckého instinktu“. Po šrotištích, ve zdevastovaných drážních objektech nebo v zanikajících továrních budovách lovili poklady, které vdechly nižborské nádražce nový život.

Kouzlo starých časů, zvláštní směs romantiky a nostalgie

Atmosféra místa je doslova filmová. Dokonalé kulisy tvoří tři vyřazené železniční vagóny, které se Tomášovi Hanákovi podařilo získat po neuvěřitelných peripetiích. V pečlivě zrestaurovaném služebním oddílu vagonu ČSD z roku 1948 se dnes nachází stylové ubytování a salónek s kapacitou pro 20 osob. Další vagóny se zatím využívají jako zázemí pro restauraci, sklady a provozní kancelář, plánovány jsou ale další ubytovací kapacity pro rodiče s dětmi. Všechny vagóny stojí na slepých kolejích a celek dokresluje semafor u vstupu na letní zahrádku.

Foto: Ivan Vokurka

Centrální budovou v malém železničním skanzenu zůstává osvěžovna. Tento přízemní celodřevěný objekt na vysoké kamenné podezdívce byl původně bez oken, s bočními posuvnými dveřmi. Objekt byl bez vody, kanalizace, elektřina proudila starými ztrouchnivělými dráty. „Musel jsem přemluvit sousedku, aby mi dovolila podkopat se pod jejich zahradou a ohrozit tak její rajčata a lilky,“ vzpomíná Tomáš Hanák na jednu z největších komplikací přestavby.

Foto: Ivan Vokurka

Přirozené světlo do objektu přivádí citlivě repasovaná litinová okna se segmentovým obloukem. V exteriéru i interiéru stavby byly v maximální možné míře zachovány původní prkna z laťování, standardně ošetřované dehtovým nátěrem. Investor nemusel měnit ani původní dřevěné podlahy, ukázalo se, že i přes stoletou historii jsou v bezvadném stavu.

Foto: Ivan Vokurka

Autentický ráz si objekt zachoval i díky dodržení stávající výšky hřebene a sklonu střechy. Původní pálenou krytinu nahradila betonová taška Bramac Reviva v odstínu památkově červená. „Jsem staromilec a rád se dívám na věci, které takříkajíc prověřil čas. Na druhou stranu, někdy není nazbyt a musí se vyměnit za nové. Raději investuji do těch kvalitních, od kterých se dá očekávat to stejné. Tedy, že zde další generace pobudou,“ zdůvodňuje Tomáš Hanák, proč vybíral zrovna betonovou krytinu, která je pověstná velmi dlouhou životností. Model Reviva navíc kloubí tradiční vzhled s moderními technologickými přednostmi. Má klasický tvar dvojité bobrovky a vyrábí se mimo jiné v odstínu památkově červená, což ji předurčuje k rekonstrukci domů s historickou hodnotou. Na rozdíl od bobrovky jde ale o velkoformátovou tašku, tak že spotřeba krytiny a její váha na 1m² jsou nižší.  Díky modernímu tvaru s drážkou a pokládce tašek na vazbu poskytuje Reviva i další výhody: rychlejší pokládku a tím pádem mnohem nižší náklady za realizaci. „Náklady na rekonstrukci jsem nesl sám a šetřilo se, kde se dalo. Naštěstí mi všechny dodavatelské firmy vycházely neuvěřitelně vstříc, včetně Bramacu. Skvěle fungoval jejich technický servis a poradenství a přivítal jsem samozřejmě i velmi dobrou cenovou nabídku,“ dodává investor.

Objekt nádražní restaurace nabízí hned několik možností posezení – v lokále, na nákladových rampách, na perónu před jedním ze tří starých vagonů či v salónku vagónu, který málem skončil na demolici. Odevšad je možné obdivovat panorama protějšího nižborského zámku, anebo ostře sledovat motoráky od Berouna či Rakovníka. Pozornost hostů ale bude jistojistě přitahovat hlavně interiér. Každý kus nábytku má svou historii, opodstatnění, svůj příběh. Většinu z nich se podařilo zachránit z bouraček či ze šroťáků, pro některé si majitel neváhal dojet na druhý konec republiky, některé donesli sami „ajznboňáci“.

Foto: Ivan Vokurka

Tomáš Hanák sám přikládal ruku k dílu a na repasování nábytku a stavebních pracích se podílel. „Užil jsem si spoustu kutilské práce. Radost ze záchrany už mizejících věcí,“ prozradil herec, který se podle svých slov občas těšil do práce víc než na natáčení a montérky oblékal raději než filmové kostýmy. Za své největší úlovky pokládá dřevěné lavice z vojenských vagónů z jižních Čech, které získaly nové polstrování z koženky.  A dále také výčepní pult, který vznikl z ocelových částí demontované budky pro vážení vagónů. Nýtovaný, hodně prorezlý a oprýskaný výčep spoluutváří genius loci nižborské Zastávky.

Foto: Ivan Vokurka

Železniční skanzen se i nadále rozvíjí a poslední novinkou je opodál stojící (menší) dřevěný sklad z r. 1899, zachráněný před demolicí ve stanici Vráž u Berouna.  Po kompletním rozebrání byl převezen o 12km, důkladně očištěn a ošetřen a následně znovu vztyčen podle originálního projektu, nalezeného v Národním archivu ČR.

Foto: Ivan Vokurka

Oceněním dlouholetého snažení je fakt, že Obec architektů ČR zařadila Zastávku mezi následováníhodné příklady využití vysloužilých drážních budov. Zastávka se koncem října na půl roku pro veřejnost uzavřela a další sezónu zahájí v květnu. Je otázkou, zda to bude ještě pod taktovkou současného majitele, neboť herec se netají záměrem, nalézt pro svůj srdeční projekt vhodného kupce. Důvod? „Chtěl jsem ospalou hospodu. Teď sem chodí příliš mnoho lidí a se svým obličejem si někdy připadám jako dvojhlavé tele.“

Zdroj: Zastávka Nižbor

Foto:  Ivan Vokurka