Fámy a pravda o podlahovém vytápění

Úsporný dům musí fungovat jako logický systém, v němž všechno se vším souvisí. Nestačí zateplit zdi a vybrat kvalitní okna. Důležitá je i moderní vytápěcí soustava, která vyrobí teplo efektivně a dodá ho do domu právě tolik, kolik je potřeba. Například prostřednictvím progresivního kondenzačního kotle s moderní regulací. Kondenzační kotel však pracuje nejúčinněji, a to znamená nejúsporněji, v nízkoteplotním režimu – když do vytápěcí soustavy dodává vodu teplou asi jen 40 °C. Přesně to jsou podmínky ideální pro podlahové vytápění. Jenže právě k podlahovému vytápění má hodně lidí mnoho výhrad. Co se vlastně o podlahovém vytápění traduje a co z toho je pravda? Máme pro vás vysvětlení k pěti nejčastějším nepravdám a polopravdám.

Není to pravda, respektive je to tvrzení neúplné a velmi nepřesné. Dostatečně velká plocha podlahy s nízkou teplotou dokáže dodat do interiéru stejné množství tepla jako radiátory s podstatně vyšší teplotou, ale zato menší plochou. To, zda plocha podlahy s teplotou povrchu kolem 25 až 30 °C stačí na to, aby vytopila konkrétní místnost v konkrétním domě, je otázka pro projektanta vytápění – odpověď může dát jen konkrétní výpočet. Zkušenosti z moderních, dobře tepelně izolovaných domů jsou však takové, že nízkoteplotní podlahové vytápění bohatě pokryje tepelné ztráty, a tedy potřebu tepla v domě. Navíc u sálavého vytápění se dosáhne pocitu příjemné teploty, tedy tepelné pohody, při teplotě vzduchu o 2 až 3 °C nižší než u vytápění radiátory. Důvodem je sálání tepla, tedy podobný pocit, jako když vás hřeje slunce (třeba i v chladný den) či otevřený oheň. Důsledkem je nižší potřeba tepla a další úspory způsobené tím, že s menším rozdílem teplot mezi interiérem a exteriérem se snižuje prostup tepla, a tepelné ztráty jsou tedy menší. (Spotřeba energie se může snížit o 10 až 15 % oproti konvekčnímu vytápění.)

„Problém je i v tom, že ne všechny projekty vytápění uvádějí správné údaje,“ upozorňuje Marek Bočinec ze společnosti Duratherm. „Například u katalogových domů může být celý projekt, a tedy i projekt topení, několik let starý. Není přitom problém použít větší tloušťku tepelné izolace či modernější materiály na obvodové zdivo a pořídit kvalitnější okna tak, aby dům dosáhl moderních parametrů v tepelných ztrátách. Projekt vytápění se však obvykle nemění – i u kvalitně zatepleného domu zůstane kotel s výkonem 24 až 28 kW, ačkoli tepelná ztráta a z toho vyplývající potřeba tepla je jen 12 kW. Navíc se technika v této oblasti rozvíjí opravdu rychle. Staré projekty nemohly zohlednit dnešní možnosti, moderní kotle a vytápěcí systémy. Nepočítalo se například s progresivními kondenzačními kotli, které jsou vysoce účinné a dosahují zároveň nejvyšší úspory plynu. Proto je potřeba ověřit, zda je projekt vytápění aktuální, a případně si nechat udělat nový přepočet a návrh vytápěcího systému. Takového, který umí dům vytopit, ale nebude zbytečně předimenzovaný.“

Není to pravda, je to přesně naopak. U podlahového vytápění se teplo šíří z podlahy, avšak jiným způsobem než u topení radiátory. Zatímco u radiátorů se většina tepla přenese konvekcí, tedy prouděním vzduchu, u podlahového vytápění se na odevzdávání tepla do místnosti nejvýznamnější měrou podílí sálání. Od podlahy sálajícím teplem se později ohřejí všechny pevné předměty v místnosti a od nich se postupně prohřívá vzduch. K přenosu tepla tedy není třeba proudícího vzduchu, proudění vzduchu je naopak u podlahového vytápění mnohem menší než u použití radiátorů, proto se u něj i méně víří prach.

Ani toto není pravda. Logickým požadavkem na nášlapnou vrstvu na podlahovém vytápění je, že by neměla být tepelným izolantem. Čím menší je tepelný odpor vrchních vrstev podlahy, tím lépe. Z tohoto hlediska je nejvhodnější keramická dlažba, která dobře vede teplo, špatnou volbou jsou silné koberce – ty by vás před teplem z podlahy ochránily víc, než by vám bylo milé. Do interiérů s podlahovým vytápěním lze uložit i laminátové parkety, ne však každé – doporučují se podlahy s přímou laminací (tzv. melaminové). S dřevěnými podlahami byl zpočátku problém nejen proto, že dřevo je poměrně dobrý izolant (i když s malou tloušťkou není tento účinek podstatný), ale především pro přirozenou reakci dřeva na změny teploty a s ní spojené změny vlhkosti vzduchu – dřevo má tendenci se při nižší relativní vlhkosti vzduchu smršťovat, při vyšší se zase roztáhne. Proto mohly dřevěné parkety s běžnou konstrukcí na podlahovém vytápění popraskat.

Dnes jsou však v nabídkách velkoplošné parkety se speciální konstrukcí a nášlapnou vrstvou z tvrdých a málo roztažných dřevin, určené právě pro podlahové vytápění. Dřevěné parkety tedy můžete mít i při podlahovém vytápění, pokud dodržíte několik pravidel: základem je vybrat parkety určené pro podlahové vytápění – mají například stabilní základní vrstvu, která zvyšuje jejich rozměrovou stálost, a také nízký odpor prostupu tepla.

Jak dále uvedla Petra Duricová ze společnosti Finewood, stejně důležité je i profesionální uložení podlahy, při němž se dodrží podmínky stanovené výrobcem podlahy i konkrétního typu podlahového vytápění: „Zásadní význam má dostatečně silná, správně vyhotovená a dostatečně suchá akumulační a roznášecí vrstva, která překrývá vytápěcí trubky. Před položením dřevěné podlahy je nutné zkontrolovat její vlhkost CM přístrojem: u betonu nesmí být vlhkost běžně vyšší než 2,3 %, u podlahového topení nesmí přesáhnout 1,5 %; vlhkost anhydridového podkladu musí být nižší než 0,5 %, u podlahového topení nesmí být nad 0,3 %. Před položením parket je třeba, aby bylo podlahové vytápění v provozu minimálně 14 dní v předepsaném teplotním režimu. Dalším důležitým pravidlem je použití kvalitního lepidla a spojovacích materiálů, vyvinutých pro podlahové vytápění. Z fyziologického hlediska nesmí teplota nášlapné vrstvy parkety přesáhnout 26 °C, a aby se předešlo nežádoucím změnám dřeva, jako je stahování či vydouvání, je důležité udržovat v místnosti relativní vlhkost 55 až 65 %. Taková vlhkost vzduchu je přitom příznivá i pro zdraví obyvatel domu.“

Není to úplná pravda. „Podlahové vytápění má jistou dobu náběhu, s čímž měli lidé špatné zkušenosti,“ vysvětluje zástupce společnosti Duratherm. „Hlavně u starších systémů totiž trvalo poměrně dlouho, než se celý objem podlahy roztopil. S radiátory bylo teplo v domě za hodinku, s podlahovkou až za deset hodin. Tento problém je však u nových systémů podstatně menší – zatímco předtím byly vytápěcí trubky zality ve vrstvě betonu silné 6,5 až 9 cm, dnes postačí na systémovou desku nanést 3 cm anhydridového potěru. To znamená menší akumulační hmotu a z toho vyplývající pružnější reagování nových podlahových systémů. Stačí jim totiž rozehřát jen asi třetinový objem.“

Podlahové vytápění je spojeno s jistým objemem materiálu, který dokáže teplo akumulovat a poté sálat, a akumulační jádro znamená větší setrvačnost celku – méně pružně reaguje na změny teploty. Pomaleji se sice roztopí, pomaleji však i vychladne. Vrstva potěru dokáže akumulované teplo delší dobu uchovat, a tak kotel už nemusí pracovat na tak vysoký výkon. Jde tedy o věčný problém volby mezi pružným systémem bez těžkých akumulačních materiálů, který se sice rychle rozehřeje, ale také stejně rychle vychladne, nebo konstrukcí z těžkých materiálů s větší setrvačností, která se sice pomalu roztápí, ale zato dlouho drží teplo. Optimální se, jako obvykle, jeví střední cesta – přiměřený objem tepelně-akumulačních materiálů v domě znamená systém, který na změnu venkovní teploty nereaguje ani příliš těžkopádně, ani se v něm teplota nemění extrémně rychle.

„U systémů s velkým akumulačním jádrem – silnou vrstvou potěru – vznikají problémy jak u prudkého ochlazení, kdy podlahovka nestíhá přitápět, tak i u prudkého oteplení,“ upozorňuje Marek Bočinec. „Venku najednou není –10 °C jako den předtím, ale kolem nuly; a podlaha pořád sálá akumulované teplo. Já tomu říkám, že podlahovka stále dobíhá venkovní teplotu. Do jisté míry se to dá řešit ekvitermickou regulací kotle, která zohledňuje nejen nastavenou teplotu v interiéru, ale i průběh teplot v exteriéru. Kotel potom lépe rozhoduje o teplotě vytápěcí vody. Ve velké míře však tento problém řeší i moderní podlahové systémy s nižší akumulační vrstvou. Tenčí akumulační vrstva přirozeně znamená pružněji reagující systém.“

… a proto se nedá použít tam, kde se vyžadují suché způsoby výstavby – například při rekonstrukci podkroví nebo v dřevěném domě. Není to pravda. Z hlediska konstrukce existují totiž v zásadě dva systémy podlahového vytápění: u staršího, takzvaného mokrého systému, se trubky vytápění upevní na kari rohož a zalijí se betonem. Trubky jsou tedy obklopeny betonem a jsou součástí akumulační vrstvy. U novějších typů podlahového vytápění, takzvaných suchých systémů (tedy systémů se systémovými deskami) je akumulační vrstva od trubek oddělena. Vytápěcí trubky jsou zafixovány v systémové desce a akumulační vrstva je až nad nimi. Akumulační (a zároveň roznášecí) vrstvu přitom může tvořit nejen mokrý potěr, ale i suchá podlaha – například ze sádrovláknitých desek. Tyto dokonale suché systémy jsou vhodné i do domů postavených na bázi dřeva.

TEXT: Erika Kuhnová

FOTO: archiv firem

Odborná spolupráce: Marek Bočinec, Duratherm, s. r. o.