Moravské rendez-vous s Chantal Poullain

Když Chantal vstoupila do skvěle zařízeného bistra, říkala jsme si, kde se vzalo tolik přirozeného šarmu, laskavé velkorysosti a jiskřivé pozitivity v tak drobné ženě. Během rozhovoru jsem pochopila, že je to nastavením a životními zkušenostmi.

Čejkovické vinařství Škrobák není jen rodinný podnik vyrábějící výborné víno, ale také místo, odkud se vám nebude chtít odjíždět. K výrobě vína totiž původně vystudovaná ekonomka a dnes motor celého podniku Laďka Škrobáková přidala kouzelné bistro s nedosažitelně dobrou kuchyní, ve které jsou základem ty nejkvalitnější suroviny, láska k vaření a touha, aby hosté odcházeli maximálně spokojení. Přestavba vinařství i stavba bistra probíhaly podle návrhů architektky Ivany Dombkové ze studia ID Arch. Místo neuniklo ani pozornosti křehké Francouzsky s výrazným hlasem.

Chantal, čím vás bistro přitahuje? Proč se vám líbí?

Je to pozitivní prostor, kde se člověk cítí dobře, všude kolem krásná krajina, ale co mě přitahuje nejvíc, je to, že interiér navrhla Ivana Dombková. Mně se její práce ohromně líbí, i když se přikláním k stylu jižní Francie, té barevnosti… Ivka je ale jediný architekt, kterého bych si byla ochotná přizvat k navržení nového interiéru. Vždycky jsem si svoje bydlení zařizovala sama, ale ona má takový čistý, elegantní styl, že bych jí svůj byt byla ochotná svěřit. Cítí to jako já, má stejně jako já ráda dřevo, kov, kámen. Ona je navíc úžasný člověk. Poznala jsem ji, když se otvíral bar Bílkova 13. Byla jsem prostorem okouzlená a hned mě zajímalo, kdo je autorem návrhu. Řekli mi, že autorka interiéru přijde a byla to právě Ivka. Zůstaly jsme v kontaktu, s mojí nadací jsme tam pak měli i křest kalendáře, staly se z nás přítelkyně. Víte, já věřím, že se s vámi vždycky spojí osudoví lidé, kteří mají do vašeho života určitě patřit.

Domácí kuchyně je ve Wine bistru Škrobák neodolatelná. Vše se peče a vaří z pečlivě vybraných surovin. FOTO IVETA KOPICOVÁ

O osudových okamžicích

Když mluvíme o osudu, vám vlastně vstoupil do cesty v podobě Bolka Polívky, když jste se kvůli němu přestěhovala do tehdejšího totalitního Československa. Musel to být pro vás, Francouzsku ze svobodné země, která studovala v Anglii a měla namířeno za prací do Ameriky, kulturní šok. Jak jste snášela tu šeď, nesvobodu, prázdné obchody…?

Nezapomeňte, že já jsem byla tak zamilovaná, že jsem na začátku viděla všechno růžově. Mně to bylo jedno, kde jsem. I kdyby mi tehdy Bolek řekl, že se stěhujem do gulagu, bylo by mi to jedno a šla bych za ním. Ale musím říct, že co se týče materiálních věcí, nikdy to nebyl můj velký problém. Vždycky jsem byla člověk, který se adaptuje na všechny situace. A kultura tady byla úžasná – divadlo, sochaři, umělci, co tady nemohli vystavovat a my jsme k nim chodili do ateliérů, každé pondělí jsme byli U Zábranských – to mi dávalo sílu. A vlastně děkuju tam nahoru, že jsem neodjela do Ameriky, ale šla jsem sem, to byla nejlepší škola. Uvědomila jsem si spoustu věcí, na které bych v Americe nepřišla. Tam je ten takzvaný star systém, kdežto tady to bylo opravdu o něčem jiném. Samozřejmě na začátku jsem si myslela, že skončím s kariérou, že přece nebudu moct hrát v češtině. Ale pak Bolek napsal představení Šašek a královna, které jsme hráli po celém světě, od Číny po Venezuelu, Chile, no všude. V Americe jsem pochopila, jak moc jsem ráda, že jsem tam tehdy neodjela.

Že by vám ten životní styl nevyhovoval…

Ne, život v Americe mi připadá takový umělý. Pro mě přestěhování do tehdejšího Československa byla velká zkušenost. Samozřejmě to někdy bylo těžké, ale stačilo, že jsem se podívala na Bolka. Ale byly samozřejmě momenty, kdy jsem si říkala, jak to jen zvládnu. Ale cítila jsem, že se něco stane, říkala jsem si, že to není možné, že lidé už takhle nemůžou žít. No a pak to začalo v Německu. My jsme byli s Bolkem v Itálii a okamžitě jsme se vrátili. Prožívali jsme v divadlech, i s Vladimírkem v kočárku, tu euforii společně s ostatními herci.

Brala jste to jako odměnu, že jste to tady těch jedenáct let vydržela?

Ne, ne, to ne. Já jsem byla šťastná za Čechoslováky. Musíte si uvědomit, že jsem měla francouzský pas, takže jsem mohla volně cestovat. Ale byla jsem šťastná za ty lidi, i když ne všichni toužili po svobodě a dodnes některým chybí bývalé časy. Ale já jsem byla šťastná. Chtěla jsem vždycky chránit ty, které miluji, a měla jsem tehdy velký problém s tím, že by tady můj syn začal se školní docházkou. Věděla jsem, že ho nemůžu poslat do té komunistické školy, že s tím nebudu srovnaná. Ale když šel do školy, už se i školství trošku změnilo. Vladimír se narodil 5. 7. 1989 a přesně rok poté byl Václav Havel zvolen podruhé prezidentem. Tak jsem si říkala, že to je zajímavé, že to je krásná náhoda a osud.

Ať vyberete z denní nabídky cokoli, nikdy se nespletete. Vše, co jsme ochutnali, mělo vyváženou lahodnou chuť a majitelé poradili s výběrem skvělého vína. FOTO IVETA KOPICOVÁ

O kosmopolitní rodině

Myslíte, že jste tak kosmopolitní proto, že jste už jako mladá studovala v zahraničí, cestovala, a to vás ovlivnilo, nebo je to tak, že to má člověk v sobě už od malička?

Od malička – to je moje povaha. Moje maminka byla taky velká cestovatelka. Je umělkyně – malířka. Otec byl sochař a vynálezce. Sestra je sochařka. Já jsem nikdy umění dělat nechtěla, myslela jsem na chirurgii, ale zajímala mě kamera a fotografie. Miluju zachycovat okamžiky, miluju focení. Ale náhodou jsem šla do televize a nějaký režisér řekl: „To je ona.“ Odpověděla jsem, že nejsem herečka, ale do té práce jsem se zamilovala. S divadlem jsem se setkala ve škole. Nazkoušeli jsme Špinavé ruce od Sartra a měli jsme velký úspěch. Pořád jsem si sice říkala, že žádná herečka nebudu, ale myslím, že naše životy jsou tak trochu předem napsané. Věřím, že jsou určité osudové okamžiky, kdy se člověk musí nechat vést a být připraven. Já jsem připravená na cokoliv.

Myslím, že to je jediný způsob, jak být šťastným, na ničem nelpět a být vděčný za to, co je…

Ano, svojí budoucnosti nechávám volný průběh, ale když jde o moje blízké, jsem starostlivá. Vladimír už je dospělý muž a je úžasně svůj a vím, že všechno zvládne. Ale vždycky zůstanu jeho máma se vším, co k tomu patří. To se nikdy nezmění.

Působíte křehce a velmi žensky, jen hlas máte silný, mocný…

Hlas mám po mamince. Jako mladé mi to nevyhovovalo, nikde takový hlas nechtěli. Musíš mluvit trošku výš, radili mi. Tak jsem říkala, na to zapomeňte, budu mluvit, jak mluvím. Princezny jsem nehrála, ale to mě stejně nebavilo.

Vinařství Škrobák získalo od Svazu vinařů ČR prestižní ocenění Vinařství roku 2018. FOTO IVETA KOPICOVÁ

O rolích nejen divadelních

Jak se učíte role?

Pracuju s francouzskou verzí, a když není, tak si text do francouzštiny přepíšu. Je to výborná příprava na roli. Představení není nikdy stejné. Divadlo je živý organismus, každé představení vyžaduje dávku improvizace, ale hrát v cizím jazyce, a někdy i improvizovat, je velice těžké. Takže musím říct stop, já nevím, kde jsem. Publikum by přetvářku stejně poznalo.

V Klicperově divadle v Hradci jste hrála v Romeovi a Julii, a to je ve verších. To muselo být obzvlášť náročné…

Byla to velká výzva a velmi tězký úkol. V režisérském záměru byla chůva Francouzska. Julii hrála Pavla Tomicová, taková trošku atypická Julie. My jsme si hodně padly do oka a pak jsme spolu ještě udělaly představení Antilopa, kde hraju její despotickou matku, a Mistra a Markétku. Tam jsem hrála Volanda, ďábla, kterého hrála poprvé žena. To bylo hodně těžké, ale všechno krásně klaplo – můj hlas, čeština. V hradeckém divadle už jsem dlouho nebyla, ale mám zkušenost, že tam byli velice otevření, byla tam úžasná atmosféra, chovali se ke mně moc dobře. Není tak obvyklé, že hostujete v hlavní roli. Byla to pro mě důležitá křižovatka.

Teď hrajete v Rebelkách. Jak se vám hraje?

To je produkce Divadla Bolka Polívky. Hraje se v Brně a hostujeme v Praze ve studiu DVA na malé scéně na Petříně, a i v dalších městech po republice. Rebelky jsou humorné a zároveň je tam hluboké téma. Dvě ženy utíkají ze svých nalinkovaných životů, protože nad nimi zase chtějí mít kontrolu. Režíroval to Antonín Procházka, hra má veliký úspěch, ale ještě si potřebuji odehrát víc představení, abych se cítila v roli úplně volná. Ale když se stane něco nepředvídatelného, je pro mě lepší přiznat chybu než předstírat. Mám to tak v životě i na jeviště.

Když jsme u té upřímnosti, prý vám Vladimír vaši chválu komentuje slovy: „Mami, ty ale musíš, jsi moje matka.“

Neee, on neříká ty musíš, on říká: „Ale maminko, samozřejmě, že se ti to líbí, když mě miluješ a nechceš mi říct, že je to špatně.“ Naopak, právě proto, že ho miluju, řeknu mu pravdu, neříkám, že je něco skvělé, když je to na houby. Láska je právě o tom, říct pravdu, a tím tomu člověku pomoct.
Obdivovat, milovat, ano, ale vždycky jsem mu říkala pravdu. Jsem jeho máma, ale zároveň jeho nejlepší přítelkyně. Vždycky za mnou může přijít, vedeme diskusi, dialog.

Život na laně
Za knihou Život na laně stojí dvě ženy: Chantal Poullain a Michaela Zindelová. Nevytvořily pouze životopis slavné herečky, ale příběh plný pocitů. Kniha se čte jedním dechem, na jehož konci utíráte slzy, smějete se a máte toho spoustu na přemýšlení. Knihu vydalo v roce 2012 nakladatelství XYZ a v roce 2015 se dočkala své audioverze.

O laskavosti

Myslíte si, že je ve výchově nejdůležitější láska, pochopení?

Ano, láska, respekt a úcta. Mám pocit, že zapomínáme na respekt, který máme mít my k dětem, nejenom ony k nám. Respektovat jejich rytmus, to, jaké jsou, jejich charakter. A vždy s nimi vést dialog. Já vždycky říkám: „Musíte jim nejprve na vlastním příkladu ukázat, jak chcete, aby se vaše děti chovaly k vám. Když je budete respektovat, ony budou respektovat vás.“ Láska je nesmírně důležitá. A obzvlášťě když se to týká lásky k dětem. My jsme jim dali život, my tu pro ně pořád musíme být. Stále opakuji: „I když už jsi dospělý, i když budu jinde, tak mě zavoláš a druhý den jsem u tebe.“ Tohle stejné jsem řekla Bolkovi.

Jste tak láskyplná bytost, ale v kalendáři Proměny 2019 jste nafocená jako Cruela. Jak se to stalo?

Z toho jsem nebyla úplně šťastná, ale šla jsem do toho. Tento rok jsem hlavní postava z filmu Avatar. To je můj sen, abych žila v takovém světě. Ve skutečnost to nejde, tak aspoň na fotce. Ten film jsem viděla tolikrát.

Výtěžek z prodeje kalendářů jde do nadace Archa: Chantal. Jak jste se dostala k charitě? Prý to začalo kvůli Vladimírovi.

Já jsem chtěla vždycky pomáhat, ale nevěděla jsem jak. Za komunismu jsem pašovala literaturu, léky, filmy a po revoluci jsem přemýšlela, jak můžu být užitečná. Ale pak jsme byli kvůli něčemu s Vladimírem v brněnské nemocnici na dětském oddělení. On měl do té doby zážitky jen ze zahraničí, a tak se hned ptal: „Mami, proč je to tady tak smutný? A kde jsou hračky? Slíbila jsem mu, že udělám všechno pro to, aby to bylo jiný. A když něco slíbím synovi… A tak to začalo, a musím říct, že to mému životu dává smysl. Je to jako všechno, co dělám, když píšu knížku, hraju v divadle nebo mám koncert – to neděláte pro sebe, ale myslíte na lidi, aby jim to něco dalo. Na koncertě nikdy jenom nezpívám, ale mluvím s lidmi, dávám do toho obsah, dělím se o to, co se pojí s mým životem, o názory. Já to takhle potřebuju.

Vinařství Škrobák získalo od Svazu vinařů ČR prestižní ocenění Vinařství roku 2018. FOTO IVETA KOPICOVÁ

Co přesně děláte v nadaci Archa Chantal?

Pracujeme s dětskou psychikou. Vymyslíme svět, který by se dětem líbil, ať je to zoo, cirkus, podmořský svět, nebo něco fantazijního, a vytvoří se takové oddělení. Tvoříme svět, který by dětem dovolil alespoň na chvíli zapomenout, že jsou v nemocnici. Lékaři říkají, že to na jejich psychiku působí velmi pozitivně a hodně pomáhá v léčbě.

Píšete druhou knihu, ta první se jmenuje Život na laně…

Ano, ale je to složité. Za prvé najít ten čas, abych měla energii a chuť, za druhé, abych měla téma, aby to mělo smysl. Aby nevznikla jenom druhá kniha, protože první byla úspěšná. Musíme to zvládnout během letošního roku, nakladatelství už se nemůže dočkat. Ale vždycky se mi do obsahu něco přidá – díky práci, kterou dělám, díky osudu…

Chantal Poullain se narodila v Marseille, ale od roku 1978 žije v Praze. Divadelní a filmová herečka a šansoniérka byla nezapomenutelná ve hře Šašek a královna. Je zakladatelkou a prezidentkou nadace Archa.

Moc děkuju za krásné povídání a přeju za všech okolností hodně lásky, respektu a přízně osudu.

TEXT: ANNA DOLEJSKÁ
FOTO: JIŘÍ HURT,  IVETA KOPICOVÁ
ZDROJ: časopis HOME