Tanec v prostoru

Okurková sezóna se časopisů o bydlení běžně nedotkne. Vždyť jak by mohla! Stěhování se do nového domova nebo zařizování interiéru je zvláštní fenomén – prosadí se proti větru, proti dešti i proti sluneční výhni: komu je to zkrátka souzeno a na trhu s realitami si najde své místo, tomu nuda ani náhodou nehrozí. Málokdy se stane, že všechno při koupi bytu zapadne do sebe. Pletou se do toho termíny s řemeslníky, finančních institucí a v případě našeho hostitele i denní rozvrh, který diktují zkoušky s kolegy, ověřování nových choreografií a tréninky. Čerstvý vlastník nového bytu však vzpomíná, že příležitost si ho našla sama. Pro svůj byt se rozhodoval v době, kdy v lukrativní lokalitě zůstalo už jen několik volných nabídek. Velký výběr sice nebyl, ale místo a rozloha bytu vyhovovala. Dokonce i cena byla snesitelnější v porovnání s těmi, na které si ještě pořád většina obyvatel metropole neumí zvyknout. Navzdory zaváhání, zda se smíří s bytem bez balkónu, investoval.

Průměrně vzdělanému našinci je zřejmé, že jde-li o prostor, tak jde o metry krychlové. Ti zasvěcenější se pousmějí a řeknou si, že prostor se však zvedá od podlahy, a když je málo metrů čtverečních, tak se přidá co nejvíce bílé, krémové či jiné barvy z rodu těch světlých, potom se přimíchají materiály s odlesky a hlavně se zařizuje nekomplikovaným nábytkem v rámci zřetelně vyhraněné dispozice bytu. Domácí pán patří k těm pokročilým nadšencům současného interiéru a jednoznačně i k zastáncům klidného plynutí prostoru. Má rád velké interiéry. To je i jeden z důvodů, proč když poprvé vstoupil do svého budoucího bytu, to byla láska na první pohled.

Prostor projektovaný pro obývací pokoj spojený s kuchyní připomínal spíše tančírnu než místo k bydlení. Tušil, že když ho zaplní nábytkem, postupně bude ubývat z té vysněné prostornosti. Jaroslav je tanečník a dobrý tanečník se na „místě činu“ umí orientovat. Z profesionálního zvyku ovládnout prostor s grácií se zkrátka nevymanil. Zvyk je železná košile, a tak bylo pro něj těžko představitelné, že by si svůj osobní prostor zařídil jinak než s dostatečnou volností pro volný pohyb. Tam, kde to nešlo fyzicky, řešil to optickou iluzí bílých nebo světlých ploch. Nový byt je prostředí předem dané, jemuž nemá cenu se příčit, ale spíše porozumět a přizpůsobit vlastnímu životnímu rytmu. Tuto míru někdo nachází ve spolupráci s architektem, mladý umělec se do toho pustil sám. Na pomoc si pozval lidi z kuchyňského studia, kteří se osvědčili už při úpravách ve starém bytě, obkladače, který nezklamal ani v tomto případě, a jako bonus si dopřál zařízení koupelny vyhlášené značky.

Kdo má rád tanec, ví, že první, na co si tanečník sáhne, je podlaha. Svou rozlohou, kvalitou povrchu a pocitem při dotyku je mimořádně důležitá nejen pro podání skvělého výkonu, ale je i neodmyslitelnou paletou, na níž se maluje choreografie tance. Dobře navržený interiér je jako dobře vymyšlená choreografie. V obou případech je určující plocha, na níž se bude příběh odvíjet, a komu je určen. Stejně jako s představou diváka a námětem vybraného motivu, tak i s požadavky na vysněný domov se musí autor návrhu nejprve sžít a potom je dopracovat do detailů. Podobnost čistě náhodná? Ani ne, jen někdy ti, kdo tvoří v jedné oblasti, umějí přenést do reality svůj názor s podobnou lehkostí i v jiné disciplíně. Ve svém předcházejícím bytě skromnějších rozměrů se jeho majitel držel osvědčeného pravidla a nechal si položit světlou plovoucí podlahu. Nový otevřený prostor s výrazně větší rozlohou ho však nabádal k radikální změně přístupu. Nakonec se výsledný obraz podobal negativu předešlého bytu. Místo světlé plovoucí podlahy drží plochu společenské zóny podlaha z poctivého tmavého wenge. Tak se podlaha stala v každém smyslu slova nosným nábytkovým kusem, od něhož se odrazila už v klasické sestavě bílá pohovka v komorním doprovodu konferenčního stolku.

K životu tanečníka patří i hledání inspirace. Jedním ze způsobů, jak se dostat k novým podnětům, se stalo sledování DVD nahrávek výjimečných výkonů a původních choreografií světových mistrů tanečního umění. Bez velké ploché obrazovky by to nebylo ono. Zážitek ze sledování těchto svátečních programů nechtěl rušit nábytkem v duchu složitých arabesek. Naopak: „Skříňky v obývacím pokoji jsou jednoduché, nechal jsem je vyrobit ve stejném kuchyňském studiu jako celou linku. Mám rád klidný rytmus čtverců a obdélníků, které se několikrát v interiéru opakují. Moje skříňky se svým úložným prostorem mi stačí. Navíc jsem si poskládal v rohu obývacího pokoje bílou policovou sestavu z prvků IKEA, které na stěně tvoří lehké vodorovné linky. Do nábytku jsem určitě hodně neinvestoval, většinu jsem dal na koupi bytu.“

Chtěl se zařídit tak, aby jeho domov tvořil vzájemný soulad barev a materiálů bez zbytečných excesů. Jedinou výstředností, která vybočila ze střídmé barevné škály, se stal oranžový povrch několika nábytkových kusů. V pomerančovém úsměvu se zatím vyhřívají skříňky na vnitřní stěně obývacího pokoje a velký taburet. „…ten dostane švih, teprve až přijde o nohy,“ směje se pan domácí a vede nás do svého zákulisí. Koupelna je elegantní dáma se slušnou výbavou v podobě vanové a umyvadlové baterie od Laufenu, samo umyvadlo se tvarově bratříčkuje s vanou. „Sprchový kout je fajn, ale když jsem se měl rozhodnout, zda vanu, nebo kout, tak jednoznačně jsem si řekl, že unavené tělo si lépe odpočine v koupeli. Linie vany sice mohou vyvolat zdání, že se tam tělo pořádně nevejde, ale já si nemám na co stěžovat. Moje koupelna není zosobněním minimalizmu. Jsou věci, které potřebuji mít po ruce a ani bez odkládacího prostoru ve skříňkách bych neměl úplný komfort,“ vysvětluje majitel, zatímco se suneme k ložnici a pokoji pro hosty na konci bytu.

„Na zařízení pokoje pro hosty se teprve chystám, ale případní nocležníci se mohou složit na rozkládací pohovce, která to zatím jediná jistí. Ložnici jsem samozřejmě začal řešit od postele. Přiznám se, chtěl jsem bílou pohodlnou postel, ale to, co se nabízelo ve snesitelných cenách, navlékli výrobci do kůže. V ložnici mi stačí vlastní kůže, nemusím si v ní tak vytvářet zdání luxusu. Potom bylo pro mne mnohem přijatelnější vybrat si lůžko s jednoduchým rámem ze světlého dřeva. K tomu jsem na místě uviděl příjemnou komodu, tak jsem koupil hned dvě, abych nemusel už nijak řešit odkládací prostor. V místnosti, kde spím, bych nevydržel s více kusy nábytku,“ dodal a současně se přiznal k dobrému vztahu k fotografiím pana Newtona, které zdobí většinu stěn bytu.
Výjimkou jsou vlastní motivy s písmenkovou grafikou na stěně u vstupu do společenského prostoru a suita rodinných fotografií a obrázků z památných setkání s přáteli nad vstupním schodištěm do obytné části bytu. „Nejste jediní, kdo se u nich zastavil. Když jsem je tam věšel a vymýšlel pro ně rámy, ani mě nenapadlo, že budou původcem schodištní tlačenice při návštěvách s větším počtem účastníků,“ zamyslel se.

Než jsem mu stihla navrhnout, aby si před stěnu na konci schodiště umístnil jiný „trhák“ pro návštěvy, všimla jsem si, že tam už visí pověstné reprodukce ze života – komiksy. Asi pod ně bude muset aranžovat barový stolek a potom se urychlí přesun hostů směrem k obývacímu pokoji… Jinou kuriozitou je i skutečnost, že k tanečnímu mistrovi se na návštěvu nechodí, ale schází. Hned za vstupními dveřmi je sice vstupní hala s šatními skříněmi, ale kdo chce dále, musí k němu sestoupit.