Dům na svažitém pozemku v husté zástavbě

05. 09. 2011

Už jsme vás zavedli do několika domů, kde se architekt musel poprat s osazením ve svahu. Odměnou byl většinou výhled do krajiny, který se stal nejpůsobivější částí interiéru. Co však se svahovitým pozemkem v husté zástavbě, z něhož je výhled nanejvýš tak na sousedův plot? Architektka Manuela Fernández Langeneggerová vsadila na taktiku šneka-introverta.

Mírně zahloubený dům, uzavřený do vlastní ulity, byl v tomto případě přesně tím Kolumbovým vejcem, které poskytlo jeho obyvatelům vytoužené pohodlí, a dokonce i nádherný výhled – na zeleň, modrou oblohu a do korun stromů. Manuele trochu usnadnilo situaci to, že byla stavebníkem i architektem v jedné osobě, takže realizace domu se v rámci daných možností maximálně přiblížila k ideální představě o něm, nic víc tu však jednoduchého nebylo.

Nemožný pozemek? Výborný začátek!
Postavit na tomto pozemku dům, v němž by mohla příjemně bydlet mladá rodina, vypadalo zpočátku jako nesplnitelný úkol – byl poměrně malý (jen něco kolem 600 čtverečních metrů), v hustě zastavěné oblasti. Směrem od ulice chvíli stoupal a potom se zase svažoval k severu (severní strana je asi o 1,7 metru níže než jižní, která sousedí s ulicí). V jižní a západní části parcely rostlo také několik stromů, které chtěli zachovat jak úřady a obyvatelé čtvrti, tak i odhodlaní stavebníci. Stará švestka, bříza, túje a borovice tedy zůstaly nedotknuté a dnes dotvářejí intimitu atria a příjemně kontrastují s jednoduchými liniemi stavby.
Kdyby měli stavět tak, jak je obvyklé, tedy na úrovni ulice, musela by Manuela s manželem nechat celou parcelu vyrovnat – a ve výsledku by měli za vysoké náklady zahradu ve stínu a jižně orientovaná okna s výhledem na cestu. Taková představa mladou architektku ani jejího manžela vůbec nelákala. Omezení v zadání však naštěstí bývají účinným motorem kreativity a i tady nakonec přišel nápad, díky němuž vytěžili z komplikovaných podmínek velmi zajímavé bydlení: rozhodli se dům částečně zahloubit a vytvořit atrium, chráněné svahem před ruchem ulice. Život ukázal, že to byla pro rodinu šťastná volba.

Pravidla introvertního domu
Půdorysem ve tvaru písmene L se stavba uzavřela ze severu i východu a prostřednictvím velkých prosklených stěn se otevřela do jižně orientovaného atria. Sklo a posuvné dveře tak rozšiřují obytný prostor i do příjemného, prosluněného a zároveň chráněného exteriéru. Atrium totiž od ruchu ulice odděluje zbytek svahu – jakýsi zemní val porostlý stromy a podepřený betonovou opěrnou zdí. Podstatnou část přízemí zabírá otevřená kuchyň a velkoryse dimenzovaný obývací pokoj, poloha v menším, východním křídle jednoznačně odděluje vstupní část a technické zázemí domu. Poschodí, přístupné po schodech přímo z hlavního denního prostoru, je vyhrazeno pro soukromou zónu – ložnici rodičů, pokoj pro hosty a dětský pokoj. Mezi nimi má místo velká herna s oknem do atria.

Protože dům nenabízí klasický výhled do okolí, bylo vytvoření pocitu volnosti a prostornosti na minimální ploše klíčovým úkolem pro architektku. Manuela Fernández Langeneggerová toho dosáhla jednak tím, že obytný prostor v co největší míře otevřela, zbavila nábytku a propojila s exteriérem, jednak barevností a materiály, které jsou jednotné v celém domě, atrium nevyjímaje.

Úkoly pro bílé kubusy
Na logickém dispozičním členění vnitřku domu není nic neobvyklého, zvláštním ho činí až detaily. Zóny vstupu, kuchyně a obývacího pokoje vymezují v otevřeném denním prostoru jen dva bílé kubusy – oba jsou vlastně vestavěným nábytkem, mají však i další funkce. První odděluje předsíň od kuchyně, zároveň tvoří podstatnou část jejich zařízení, a navíc se v něm skrývá koupelna a komora. Ve druhém kubusu, který člení denní prostor na kuchyň s jídelnou a zónu obývacího pokoje, jsou zakomponované schody do sklepa a do poschodí a zároveň se využívá i jako odkládací prostor. Myšlenka vestavěného nábytku se objevuje i v ostatních částech domu – jeho výroba sice tvořila v rozpočtu značnou položku, ale právě díky němu se interiér v maximální míře uvolnil a sjednotil, takže působí opravdu prostorně.

Působivá trojice
Jednoduché stavbě dominují tři materiály, které se navzájem doplňují a vytvářejí působivé kontrasty: v přízemí je to především pohledový beton, poskytující stabilitu a ochranu, a sklo, které spojuje interiér s exteriérem, na fasádě a poschodí zase modřín, který svým načervenalým zbarvením vnáší do domu pocit tepla. V duchu jednoduchosti a přirozené logiky, která je pro architekturu Manuely Fernández Langeneggerové typická, určují vzhled interiéru i exteriéru domu tytéž materiály, jaké byly použity na jeho konstrukci. Betonová podlaha i strop a stěny v přízemí, které kopírují severní a východní hranici pozemku, jsou nejen oporou pro horní podlaží, ale vytvářejí i pocit bezpečí obyvatel v jejich soukromém světě, otevřeném do vnitřku domu. Také zdi, které lemují atrium, jsou betonové. Vytvořila se tím zřejmá návaznost mezi exteriérem a interiérem a obytný prostor se opticky zvětšil. Na rozdíl od drsného a stabilního přízemí jsou v poschodí s trochu jinou funkcí a lehkou dřevěnou konstrukcí použité lehčí, teplejší materiály – v interiéru asi nejsilněji působí podlaha z modřínového dřeva, které také odkazuje na fasádu domu.

Zelená červená nit
Stejně jako materiály, i jednotná barevnost se vine celým domem jako červená nit. Nebo spíše zelená. Svěží zelená, manželova oblíbená, je totiž barva, kterou Manuela využila pro zdůraznění různých zón obytného prostoru – vstupní části, kuchyně či koupelen.

Asi nejdůležitější barvou v tomto domě je však bílá – bílé jsou stěny a stropy v poschodí i vestavěný nábytek v celém domě, na jaře se dokonce může rodina architektky radovat z bílých květin – na dvoře a pozemku totiž vysadili bíle kvetoucí stromy.