Dům s ateliérem u Českých Budějovic

Na první pohled patrná zvlněná střecha rodinného domu v jižních Čechách nabízí hned několik interpretací. Jsou snad jeho obyvatelé milovníky mořských vln? Nebo mají „kopce“ záměrně narušovat jinak klidnou, rovinatou jihočeskou krajinu? Stejné jako mnohokrát, i zde je potřeba hledat odpověď jinde – konkrétně v duši sympatického majitele, sochaře Michala Trpáka a autora projektu architekta Petra Tučka.

Vlny v rovině jsou překvapivě spíše výsledkem souznění než tvůrčí bouře – dialogu architekta Petra Tučka a umělce Michala Trpáka, svým dílem se hlásícího spíše k organickému vidění světa. Zvlněná forma tedy ve výsledku představuje spíše odkaz na ležící figuru – sochu. Michal Trpák sám tvoří figurativně, i proto architekt logicky vybral velmi plastický tvar v kontrastu s rovinou sousedícího fotbalového hřiště. Zároveň je vlna obalem vnitřních prostorů, které potřebují různou výšku. Možná i díky tomu si oba zainteresovaní tak rychle plácli: „Základní hmotu jsem Michalovi načrtl v hospodě ještě za studií – a on byl tak nadšený, že u toho pak zůstalo až do konce,“ vzpomíná na zrod originální stavby architekt Petr Tuček.

Střechy je prolamovaná nejen v příčné, ale i v podélné ose domu FOTO: Ing. arch. Petr Tuček

V příboji

Najdete ji v těsném sousedství fotbalového hřiště v nevelké obci na dohled od Českých Budějovic. Sochař využil parcelu u domu svých rodičů, což bylo finančně i provozně výhodné. Navíc dům byl na pozemku osazen tak, aby měl jenom jednoho souseda. Díky tomu bylo jednodušší jej navrhnout tak, aby splnil všechny nároky stavebního úřadu a nenarušil dobré sousedské vztahy. Od začátku bylo totiž jasné, že musí být vysoký: „Původně jsme vlastně chtěli postavit jenom ateliér,“ popisuje zrod stavby majitel, „až posléze jsme se rozhodli do něj zakomponovat i obytnou část.“ Architekty nejvíce nenáviděná metoda změny v průběhu stavby samozřejmě přinesla i několik problémů, se kterými bylo nutné se vypořádat – a ne všechny se povedlo dokonale vyřešit. Nicméně sklon střechy, která se kromě vlnění patrného v příčné ose naklání i v podélné ose domu směrem ke zmíněnému sousedovi, umožnil přivést do ateliéru potřebné severní světlo a snížit výšku domu na takto exponované hraně pozemku. „Sochy potřebují severní světlo – je totiž skoro po celý den stejné,“ líčí požadavky na takto specifickou stavbu sochař a architekt dodává: „Nám se díky tomu podařilo sousedovi skoro nestínit.“

V létě se snaží majitel tvořit zejména ve venkovním ateliéru.  FOTO: Ing. arch. Petr Tuček

V interiéru se prolínají umělecká díla sochaře a „obyčejné“ zařízení, kdy se hodně hledělo na cenu. FOTO: Ing. arch. Petr Tuček

Život v ateliéru

Specifikem umělcova příbytku je i další zvláštnost jeho orientace. Směrem do ulice – k jediné příjezdové komunikaci domu – je totiž orientována část domu s venkovním ateliérem. Je tomu tak kvůli snazší manipulaci s uměleckými artefakty nezřídka mimořádných rozměrů. Dům má vlastně dva ateliéry – oba pod střechou, ale jeden z nich je krytý jen ze tří stran, čtvrtá je otevřená. „V létě zde pracuji se dřevem nebo kamenem, ale i odlívám z různých materiálů, sochařina je docela fyzicky náročná, takže se mi venku lépe dýchá,“ říká Michal. Jeho dílo je tak ukryto před nepřízní počasí, ale sochař sám není celoročně uvězněn mezi čtyřmi zdmi. V jednoduchém, obdélníkovém půdorysu se našlo místo i pro garáž, uliční portál domu tedy zdobí dvoje dřevěná vrata – ta menší do garáže a větší do „venkovního“ ateliéru.

Dřevěná konstrukce stavby je v obytné místnosti přiznaná. FOTO: Ing. arch. Petr Tuček

V uzavřeném ateliéru pak zaujme – vedle již zmíněného pásu severního prosklení z polykarbonátových dílů i malá galerie na úrovni horního podlaží: „To byl jeden ze základních požadavků klienta,“ doplňuje architekt, „na sochy se totiž potřebuje dívat ze všech úhlů, i shora.“ Prostorný vnitřní hangár je vraty propojený s venkovním ateliérem. Dveře v každém „patře“ navíc zajišťují komunikaci s obytnou částí domu. V prostoru nechybějí nezbytné sochařské propriety, často velmi neuměleckého ražení – třeba motorové pily, brusky a další nářadí připomínající spíše stavební firmu než umělecké potřeby. Důležité místo zde mají i kamna na dřevo, kam v zimě mizí odřezky.

Stavba jako socha

Zmíněné nářadí nás inspirovalo k další otázce: „Od začátku bylo jasné, že peněz není nazbyt, celá stavba tak vznikla svépomocí,“ čte nám myšlenky architekt dříve, než se stihneme zeptat. Nelze než souhlasit, bylo by škoda nevyužít šikovné ruce sochaře, které si dovedou poradit i se sebeodolnějším materiálem – dům tak svému současnému majiteli doslova vyrostl pod rukama. I když v některých fázích přiložili ruku k dílu i profesionálové.

Dům je částečně založen na základových pásech a částečně na desce. Obvodové zdi tvoří cihlové zdivo Porotherm o tloušťce 40 cm s kamenným obkladem na jižní straně a s vnějším kontaktním zateplením v tloušťce 10 cm na straně severní. Obytná část rodinného domu má navíc dřevěný skelet vyplněný lehkou sendvičovou skladbou a opláštěný zvenku dřevěným peřením. A zmíněná střecha? Paradoxně je pultová střecha s proměnlivým sklonem, kterou ani náhodou nelze podezírat z plochosti, zhotovena technologií typickou právě pro takovýto typ zastřešení. Pro rozehrané vlnovky architekt zvolil ten nejtvárnější materiál – asfaltové pásy. Díky tomu, že střecha není v žádném z dominantních pohledů patrná (krytinu lze vnímat jen ze severní části, ze zahrady), toto průmyslové řešení nijak nevadí.

Umění (v) interiéru

Zatímco ateliér působí spíše stroze, nikoli jako pracovna činorodého umělce, v obytné části lze naopak stopy tvůrčího ducha nalézt prakticky na každém kroku. Po seznámení s další tvorbou architekta Petra Tučka lze říci, že v designování interiéru zcela jasně zvítězila energie výtvarného umělce – sochaře. Koneckonců proč ne, když je zároveň i majitelem a obyvatelem zobytněného ateliéru. Jeho výtvarné vidění světa se projevuje prakticky v každém detailu – od tvarování pohovky v obývacím pokoji přes funkční dekorace (stojací lampa) až po originální mozaiku na podlaze, která je zároveň jakousi mapou cest napříč domem – vede od vstupu až po vnitřní ohniště. Výtvarné pojetí koupelny nám přišlo možná až příliš dekorativní, ale proti gustu spokojeného majitele žádný dišputát. Konečně – domu s hlavou s hřebenem vln nějaká ta křivka navíc neškodí.

Vnitřní ateliér je především pracovnou. Zajímavostí je galerie, která dává sochaři potřebný nadhled nad vznikajícím dílem.  FOTO: Ing. arch. Petr Tuček	Všudypřítomné dekorace jsou autorovu pojetí vlastní.  FOTO: Ing. arch. Petr Tuček

Horní podlaží má pak ryze funkční charakter – koupelna, ložnice, šatna, hostinský pokoj a pracovna, s níž se do budoucna počítá jako s dětským pokojem, mají jednoduché dispozice. Nevýhodou je snížený strop na konci v hostinském pokoji (nebo na začátku, dle libosti) vlny – pár centimetrů navíc by neškodilo. Jak již bylo řečeno, je to daň za změny za pochodu aneb jak s úsměvem říká architekt Tuček: „Všem klientům se snažíme vtlouci do hlavy, aby se s námi poradili a nepodceňovali přípravu. Obývací pokoj v přízemí měl být původně otevřený až po střechu, tím, že jsme vestavěli několik pokojů navíc do téměř hotového skeletu, už nebylo možné změnit světlé výšky pokojů.“ Problém není nikterak zásadní, s obdobným se bez problému srovnaly tisíce obyvatel podkrovních prostorů, zde však nutnost sklonit hlavu až příliš kontrastuje s jinak velkoryse pojatými ateliéry.

Vlny v rovině vyniknou i pod noční oblohou. FOTO: Ing. arch. Petr Tuček

Dojmy z výstavy

Po prohlídce domu nás čeká ještě návštěva zahrady, která slouží jako galerie pod širým nebem – zde Michal Trpák skladuje svá díla, která se vrátila z výstav a další umístění si zatím hledají. Pobaví jejich nové využití – třeba sousoší Vandalů, původně umístěné na hlavní českobudějovické pěší zóně, dnes slouží jako sušák na prádlo. Ještě jednou věnujeme pohled všem fasádám, zejména plášť s různě velikou kamennou mozaikou i z neopracovaných stavebních fošen je příjemným dopověděním myšlenky o domě-skulptuře, který sochař s pomocí architekta postavil i obývá. A na drobné nedokonalosti domu dají zapomenout právě unikátní autorská díla sochaře – jejich křivky, otvory, výstupky i drobné nerovnosti čitelné třeba jen hmatem jsou potvrzením originality, která jak plastiky a sochy, tak i zvlněný dům odlišují od uniformity každodennosti a sériové výroby.

Zahrada slouží i jako dočasná umělecká galerie. Pro některé ze soch našel autor nové využití. FOTO: Ing. arch. Petr Tuček

TEXT: Matej Šišolák
FOTO: archiv architekta
ZDROJ: časopis HOME, JAGA MEDIA, s.r.o.