Dům v černém neoprenu

Ve Vídni, v zahrádkářské čtvrti nazývané Mexiko, jen několik desítek metrů od ramene Dunaje, vyrostl před dvěma lety rodinný dům s originální fasádou. Jeho autorem je architekt Günter Pichler, který dům postavil pro svou partnerku Ritu. Protože kromě projektování ve vlastním architektonickém ateliéru působí i na tamní technické univerzitě, kde vyučuje trvale udržitelnou výstavbu, je celkem pochopitelné, že ho postavil ve standardu odpovídajícímu rakouské normě o pasivních domech. Jeho dům získal i cenu rakouské stavební spořitelny za nejlepší dům roku 2011.

V sousedství s velkým pekařem
Ritin a Günterův dům stojí v původně průmyslové čtvrti na severu města. Blízkost vody a městské pláže ji však předurčovaly k odpočinku a trávení volného času, a tak se tu ve dvacátých letech minulého století rozrostla zahrádkářská oblast. Některé výrobní podniky se však dochovaly dodnes. Jedním z nich je i vídeňská pekárna Ströck, která sousedí s jejich rodinným domem. Městská vybavenost je v této části města omezena, a tak čerstvý chléb upečený téměř za zády či chutné koláče představují potěšení pro každého obyvatele. Dům postavili na jedné ze dvou původně samostatných parcel a poměrně netypicky má některé velké prosklené plochy otočené směrem na sever. Architekt měl totiž dvě možnosti, jak stavbu na pozemku situovat – buď k severní, nebo k protilehlé jižní hranici. Jeho ohleduplný přístup nakonec přispěl k rozhodnutí pro jižní hranici, a to i za cenu zastínění části vlastní zahrady. Získal tím však jak pro všechny sousedy, tak i pro sebe větší intimitu bydlení a též krásnější výhled z terasy ložnice v poschodí – může se z ní kochat západy slunce i okolím ramene starého Dunaje. Jedno ze severně orientovaných prosklení proto spojuje s hlavní zahradou kuchyň a jídelnu v přízemí, druhé poskytuje zahradní výhled z pracovny. Na jižní straně domu zůstala jen menší část zahrádky se starým stromem, jehož koruna sahá až k ložnici – pomáhá zachovat její intimitu od ulice a v létě ji chrání před horkým sluncem.

V Rakousku je podobně jako u nás zvykem oddělovat zahrádkářské oblasti od zbytku města oplocením a uvnitř zóny je pospojovat sítí soukromých uliček. Stavbu na nárožním pozemku chrání od ulice kovový plot se zkorodovaným povrchem, který svou barevností zajímavě kontrastuje s její černou fasádou. Protože velkou část jižního průčelí tvoří v přízemí zasklená stěna, plné tabule oplocení měly poskytnout pocit intimity jednak v zahradě, jednak v domě.

S důrazem na trvalou udržitelnost
Vzhledem k regulativům musela být stavba poměrně dlouhá a úzká – 16,35 × 4,20 m není právě ideální tvar pro pasivní dům, který by měl být obecně co nejkompaktnější, aby se tepelné ztráty jeho povrchem omezily na minimum. I navzdory prodloužené formě a velkému rozsahu prosklení se však architektovi podařilo dosáhnout potřeby tepla na vytápění nižší než 15 kWh/m² za rok.

Günter Pichler si jako hlavní konstrukční materiál zvolil dřevo, přesněji prefabrikované dřevěné panely a dřevěné sloupy. Střecha i stěny jsou zjednodušené a na pasivní dům poměrně tenké – mají tloušťku jen 28 cm.
Zevnitř směrem ven je tvoří 9 cm silná dýhovaná dřevotřísková deska, osmnácticentimetrová vrstva minerální vlny, nosná konstrukce z masivního dřeva a vrchní vrstva z kaučukové fólie. Ačkoli má zateplení tloušťku jen 18 cm, díky netradiční povrchové úpravě je dostatečné na to, aby stavba splnila požadavky pasivního standardu. Fólie na fasádě se postarala také o dostatečnou těsnost pláště (obalu domu), která je taktéž jedním ze základních předpokladů pro to, aby dům mohl patřit do kategorie pasivních. (Při blower door testu byla naměřena hodnota n50 = 0,15 h-1.) Všechny části konstrukce domu byly montovány mechanicky, což prakticky znamená recyklovatelně, a tedy ohleduplně k životnímu prostředí.

Nezvyklá pláštěnka
Neobvyklý „neoprenový“ vzhled dodala domu fasáda z kaučukové fólie, která se běžně používá jako hydroizolace při vytváření zahradních jezírek. Uplatnit ji na fasádě mělo čistě pragmatický význam – měla účinně chránit dům před povětrnostními vlivy. Díky architektovu nápadu byla tato ochrana vyřešena za výhodnou cenu, protože cena fólie je asi 12 € (cca 300 Kč) za metr čtvereční. Z nabídky černé nebo šedé barvy si Günter Pichler vybral černou především proto, že účinněji absorbuje energii ze slunečního záření. Také zásluhou černé kaučukové fólie, díky níž funguje fasáda domu jako solární kolektor, postačovala na zateplení stěn vrstva minerální vlny, která je na pasivní stavbu neobvykle nízká. V létě je v domě sice o něco vyšší teplota, než obvykle bývá v pasivních domech, architekt však tvrdí, že pro ně je přirozené, když je v létě tepleji – stejně uvnitř i venku. Neomezují se tedy ani v otevírání zasklených stěn, které spojují interiér se zahradou. Díky okolní zeleni se však dům v noci příjemně vychladí. Architektovi zabralo řešení fasády domu poměrně mnoho času – bylo nutné promyslet všechny související detaily a zvážit možná rizika. Dnes však tvrdí, že se to vyplatilo. Nebude totiž vyžadovat žádnou údržbu minimálně 15 let, přičemž výrobce fólie poskytuje na materiál padesátiletou záruku.

Večerní pohled na jižní fasádu – dole kuchyň s jižní terasou, nahoře ložnice chráněná od ulice korunou stromu. Velkorysá prosklení na celou výšku podlaží však spojují interiér se světlem, výhledy a okolní zelení na všech stranách domu.

Z kuchyně s jídelním stolem uprostřed je možné přes prosklené stěny vyjít do zahrady a na terasy po obou stranách domu – jak na jih, tak i na sever. Také na kuchyňský ostrůvek s dřezem a varnou deskou dopadá denní světlo z obou stran. Výhled na jižní část zahrádky uzavírá kovový plot, který chrání soukromí domu od ulice.

Černá barva si našla místo i v interiéru. Kromě dlažby v celém přízemí se v případě kuchyně uplatnila též na ostrůvku. Za dřevěnou stěnou jsou ukryty všechny potřebné odkládací prostory a zabudované spotřebiče.

Smrk a světlo v interiéru
Interiérům v celém domě dominuje smrkové dřevo. Günterovi připomíná architekturu severských zemí, kterou obdivuje. Seversky jednoduché je však nejen vybavení, ale též dispoziční řešení domu. Dva čisté otevřené prostory – společenský v přízemí a soukromý v poschodí – spojuje úzká galerie a komunikační blok se schodištěm. Schody, které začínají vlastně až v suterénním prostoru s technickým vybavením domu, končí pod efektním střešním světlíkem – díky němu netrpí ani komunikační jádro v centru dispozice nedostatkem denního světla.

Z obývacího pokoje vede dřevěné schodiště do poschodí, kolem něj se chodbou podél jižní prosklené fasády prochází do kuchyně. Díky galerii je v této části čistý a světlý prostor obývacího pokoje ještě více otevřený a propojený s pracovnou v poschodí. Posuvné zasklené stěny tvořily v rozpočtu podstatnou položku, díky úsporám u fasády si však mohly Günter a Rita tento „špás“ dovolit.

Dlouhý a úzký tvar byl v poměrně malém domě zároveň cestou, jak jeho vnitřní prostory alespoň zdánlivě zvětšit – díky velkým proskleným plochám na dlouhých stěnách se interiér opticky rozšířil o pokračování na terase a v zahradě. A protože jsou zasklení posuvná, ani otevřená nezabírají prostor uvnitř maličkého domu pro dva. Architekt přiznává, že posuvná zasklení nejsou pro pasivní domy typickým řešením, protože je technicky náročné zabezpečit jejich dostatečnou těsnost – znamenají totiž poměrně vysokou investici. Velkorysé spojení s exteriérem, které nijak neomezilo interiér, však Günterovi a Ritě za to stálo.

Ani v koupelně nechybí velkorysé okno do okolní zeleně. Ve vaně zapuštěné do podlahy tak mohou relaxovat s pohledem upřeným do zahrady nebo na modrou oblohu. Architekt přiznává, že takováto vana je luxusem, který si ale nemohli odepřít.	Do soukromé zóny v poschodí se vystupuje po dřevěném schodišti. Díky střešnímu světlíku schody jako by končily přímo pod modrou oblohou a cesta do poschodí je skutečným zážitkem ze světla.	Světlo a otevřený prostor jsou charakteristickými znaky celého domu. Čisté, otevřené a minimálně členěné interiéry působí prostorněji a nechávají vyznít kráse dřeva. Jsou větší, než ve skutečnosti vypadají, a to jednak díky jeho světlému odstínu, jednak zásluhou velkých zasklených stěn orientovaných na všechny světové strany, které dopřejí obyvatelům dostatek světla, ale hlavně výhledy a kontakt s terasami a zahradou.

Zahrada: jak pro sebe, tak i jiným
Stavění v zahrádkářské oblasti má v Rakousku přísná pravidla. Lze zastavět maximálně 25 % z celkové plochy parcely, ne však více než 90 m² a výška domu nesmí přesáhnout pět a půl metru. Vzdálenost od souseda přitom musí být alespoň dva metry nebo je možné stavět na hranici pozemku… Pozemek Rity a Güntera má rozlohu 250 m², z toho je zastavěna asi jen pětina. Zbytek tvoří zahrada s trávníkem a stromy. Její nejstarší součástí je stará švestka u plotu, jejíž koruna se dotýká fasády domu a dodává pocit intimity interiéru ložnice. Protože je ulička, která vede podél pozemku, úzká, architekt citlivě navrhl malé rozšíření uličního prostoru na úkor vlastní zahrady. Kolemjdoucí se tak mohou potěšit pohledem na předzahrádku, v níž oblázky přivezené z břehů Dunaje vytvářejí přechod mezi zelení a okolím.

Severní fasáda se vstupními dveřmi po dešti v osvětlení zapadajícího slunce. Zahradní terasu s fontánkou umístil architekt Pichler v návaznosti na kuchyň a jídelnu.

Markýza nad terasou ložnice se otevírá k obloze. Díky ní terasa nenarušila jednoduchý geometrický tvar domu a otvor zároveň dopřeje západně orientované ložnici dostatek světla. Toto rafinované řešení navíc doplnilo k výhledu na typické okolí zahrádkářské čtvrti i výhled na nebe.

Ritin sen o létání po vodě
Náhodnou podobnost s Günterovým nápadem použít kaučukovou fólii na fasádě domu je možné najít ve vzpomínkách Rity na její vášeň z mládí. V roce 1978 si totiž poprvé vyzkoušela, jaké je to stát oblečená v černém neoprenu na desce windsurfingu. Teploměr ukazoval jen pět stupňů Celsia, když se začala učit, jak létat po vodě. Od té doby uplynuly tři desítky let a Ritin surf i neoprenová kombinéza zůstaly uloženy kdesi v kůlně na břehu ramene starého Dunaje, dokud náhodou nenarazila na zajímavý inzerát s nabídkou na pozemek blízko vody. Začali se vynořovat vzpomínky, a tak Rita neváhala ani chvíli a zvedla telefon. Na místě prohlídky si rychle vzpomněla na chatku, kde zůstal schovaný její černý neopren.

TEXT: Lucia Hakelová
FOTO: ©pichler.architekt[en]
Odpovědný redaktor: Matej Šišolák