Jak vypadá bydlení na nejodlehlejším ostrově světa? Občané zde ani nevěděli, že ve světě byla válka

Klima je zde celkem nevlídné. Nejteplejším měsícem je leden – jsme totiž na jižní polokouli. Rtuť na teploměru ale nevyšplhá výše než na 20 °C. V zimě se teploty pohybují kolem desítky.

Dopravní spojení se souostrovím zajišťují pouze lodě – letiště zde postaveno nebylo. Ostrovy sice patří Velké Británii, ta zde ale žádnou námořní linku neprovozuje. Jedinou možností je vyrazit na Tristan da Cunha z Kapského Města – pomyslný jízdní řád zahrnuje devět zpátečních plaveb ročně. Někteří dobrodruzi se sem vydají na jachtě, což trvá asi týden, když je počasí příznivé. To se stává ale málokdy. Spíše je třeba počítat s třemi týdny plavby. 

Z Tristan da Cunha je všude daleko. Zdroj: Pexels

Navzdory těmto podmínkám Tristan da Cunha své stálé obyvatele má. Je jich necelých 300 a skoro všichni žijí v obci s romantickým názvem Edinburgh of the Seven Seas (Edinburgh sedmi moří). Vesměs jde o potomky 15 lidí, kteří zde dorazili před dvěma stovkami let. Ostrované mají jedno z devíti příjmení – Lavarello, Repetto, Squibb, Sqain, Collins, Glass, Green, Rogers a Hagan.

Svůj domov nabídli k prohlídce Rachel Green a Leo Glass, sympatický mladý pár. Dům nabízejí také jako příbytek pro hosty. Je tvořený sádrokartonovými deskami, čímž se liší od jiných domů na ostrově. Tradičním materiálem tristaňanů je beton nebo cihla, případně dřevovláknité desky.

Bramborová farma na severozápadě ostrova. Každá rodina zde má svoje políčko. Zdroj: Redfern Natural History Productions

Pro sádrokarton se Leo s Rachel rozhodli kvůli jeho schopnosti izolace. Ústřední topení na Tristan da Cunha je neznámý pojem. Nikdo jej více méně ani nepotřebuje, protože sice zde není teplo, ale ani ne moc zima. Rachel ale je trochu zimomřivá, navíc si dům postavili na západní straně ostrova, do které se někdy opírá silný vítr. Dále Rachel s Leem použili izolaci ze skelné vaty.

Stavba domu se jim pěkně prodražila, protože tím, že si vybrali pro ostrov netradiční materiál, museli spoléhat na zaoceánský dovoz. „Většinu materiálů je nutné objednat měsíce předem a cena za dopravu je šílená,“ přiznávají. Neměli ale na vybranou. „Na ostrově nejsou žádné domy ani byty k pronajmutí. Buďto si postavíte něco sami, nebo musíte bydlet s rodiči.“

Na všechny 4 světové strany od těchto ostrovů se rozprostírá širý Atlantský oceán. Zdroj: Redfern Natural History Productions

Lidé se na ostrově necítí nijak izolovaní. Tvrdí, že se Tristan da Cunha stále více otevírá světu. „Před 12 lety jsem přijela na Tristan z Británie. To tady ještě ani nebyl internet,“ říká Kelly Green. „Dnes už zde Wi-Fi je a lidé se prostřednictvím YouTube nebo Tik Toku dovídají o nových trendech ve světě.“

Už i Tristan da Cunha je tedy zapojen do globalizačních procesů. Nemůže se tedy opakovat situace z roku 1919, kdy po dlouhých letech na ostrov dorazila loď a užaslým obyvatelům sdělila, že před pěti lety vypukla první světová válka, která o čtyři roky později skončila.

Starousedlík Harold Green žije na ostrově celý život s výjimkou roku 1961, který kvůli výbuchu sopky na Tristanu strávil v evakuaci v Southamptonu. Zdroj: Redfern Natural History Productions

Tristan da Cunha si ale zachovává svoje kouzlo. „Nikdo tady nezamyká dům,“ vypráví další starousedlík Harold Green. „Všichni se tady známe, tak kdo by něco kradl.“

Harold pamatuje výbuch sopky roku 1961, kvůli které byli všichni obyvatelé evakuováni do Southamptonu ve Velké Británii. Po necelém roce, kdy nebezpečí pominulo, se všichni zase vrátili na Tristan. „Ani jsem nepomyslel, že bych zůstal v Anglii,“ vzpomíná Harold. „Byl tam strašný hluk. Tady je naopak klid. Uslyšíte tady trávu růst.“

FOTOGALERIE

Text: Lukáš Karas
Foto: iStock, Pexels
Zdroj: https://www.architecturaldigest.com/story/life-on-the-most-remote-human-settlement-in-the-world