Před rekonstrukcí připomínal drogové doupě mexického kartelu. Dnes je ukázkou udržitelného bydlení

Citlivý přístup

Původní dům stál na úzkém městském pozemku o rozměrech pouhých 5 × 31 metrů a nacházel se ve stavu pokročilého chátrání. Zřícené střechy, prorostlá vegetace a opuštěné stěny tvořily nehostinnou kulisu, kterou bylo snadné přehlédnout.

Namísto úplné novostavby ale architekti zvolili respektující strategii minimálního zásahu. Cílem bylo zachovat co největší část původního zdiva a přirozenou atmosféru místa.

Klíčem k nové organizaci prostoru bylo členění na šest objemů – tři kryté, tři otevřené – propojené sérií dvorků, průchodů a průhledů. Výsledkem je dům, který žije ve stálém dialogu mezi interiérem a exteriérem, mezi minulostí a přítomností.

Pohled na krytou terasu s jídelním stolem a kuchyňskou linkou, navazující na moderní bazén a kamennou stěnu. Zdroj: Manolo R. Solís

Sekvence prostoru jako zážitek

Dispozice domu je navržena jako plynulá cesta, kde se jednotlivé části odhalují postupně, téměř scénograficky. Od vstupní zahrady návštěvník vstupuje do společenského jádra – kuchyně a obývacího pokoje – které ústí do centrálního patia. Následuje hostinský pokoj, dále zadní zahrada s bazénem, a na konci hlavní ložnice poskytující klid a soukromí.

Centrální patio funguje nejen jako organizační prvek, ale i jako přirozený „chladič“ domu – díky stínění a proudění vzduchu se zde udržuje příjemné mikroklima i v tropických dnech. Oblé zdi, záměrné přechody mezi interiérem a exteriérem a měkké světlo proměňují atmosféru domu v průběhu dne.

Materiály s charakterem

V celém domě byla použita omezená, ale pečlivě zvolená paleta lokálních materiálů, které navazují na regionální stavební tradice. Stěny jsou pokryty vápennou omítkou v přírodních tónech, která dýchá a mění svůj výraz podle světla. V koupelnách a vlhkých prostorech byl použit ručně stříkaný beton, jehož textura vytváří jemný kontrast k omítce.

Původní zdivo bylo tam, kde to šlo, stabilizováno a znovu použito. Nové stropní desky byly ponechány odkryté, čímž vyniká nosná konstrukce z tradičních dřevěných trámků – tzv. rollizos. Každý objem s koupelnou navíc doplňuje půlměsícovitý světlík, který přivádí přímé světlo a rámuje pohled na oblohu.

Výrazným detailem jsou ocelové mříže v oknech, které byly natřeny původní světle modrou barvou domu – decentní, nostalgická připomínka jeho minulosti. Plochy dvorků a zahrad kombinují regionální kámen s jednoduchou výsadbou, která podporuje klidný a nadčasový výraz celku.

Minimalismus v detailu: Prostor, světlo a čisté linie. Zdroj: Manolo R. Solís

Udržitelnost

Jedním z klíčových principů návrhu byla snaha o minimalizaci ekologické stopy. Zhruba 70 % původní struktury bylo zachováno, čímž se výrazně snížilo množství demoličního odpadu a spotřeba nových stavebních materiálů. Architekti navíc využili pasivní strategie – přirozené větrání, stínění, denní světlo a materiály s nízkou energetickou náročností.

Dům tak nejen vizuálně, ale i energeticky reaguje na své prostředí – je soběstačný, přirozeně chladný a respektuje tropické klima Yucatánu. Celý návrh představuje soudobou verzi domů s tradiční logikou – bez klimatizace, ale s maximálním komfortem.

Zahrada, kde stín stromů tvoří dokonalé místo k odpočinku. Zdroj: Manolo R. Solís

Architektura jako pokračování příběhu

„Nechtěli jsme vytvořit nový dům, ale zachránit ten stávající, ukázat jeho potenciál skrze rytmus dvorů, křivek a světla,“ říká hlavní architekt projektu José Luis Irizzont Manzanero. Vistalcielo není pouhým příkladem rekonstrukce, ale manifestem možností, jak přistupovat k paměťovým stopám městských domů.

Místo bourání a nahrazování přichází s řešením, které ctí minulost a zároveň ji otevírá budoucnosti. Dům, který dřív mizel pod nánosy času, se nyní zrcadlí v nebi – v pohledu skrze světlík, v odrazu na vodní hladině, v lehkosti průvanů mezi zdmi.

Galerie:

Text: Lucia Blažiová
Foto: Manolo R. Solís