Z kurníku se stalo dokonalé místo pro meditaci

Respekt k původnímu, přirozené pokračování

Zásah architektů nestojí na destrukci, ale na pochopení. Místo razantní přestavby byla zvolena cesta pomalé a vědomé adaptace – zachování toho, co bylo hodnotné, a doplnění tam, kde bylo třeba. Hrubé kamenné zdi byly očištěny a restaurovány tak, aby jejich materiálová pravost zůstala patrná. Tam, kde bylo nutné je doplnit, se tak stalo s ohledem na jejich charakter i historickou vrstvenost.

Nové prvky – například barevně výrazný zelený okap – nejsou maskované, naopak zvýrazňují novou identitu objektu. Jejich přítomnost ale nepůsobí rušivě. Pracují s kontextem místa i stavby samotné a do krajiny vnášejí jemné současné gesto.

Detail vstupu s červenými dveřmi a betonovým schodištěm, kde se hrubá textura setkává s precizní linií. Zdroj: Gustav Willeit

Lehkost nad kamenným základem

Zásadní moment představuje střešní konstrukce, která se doslova vznáší nad kamennou hmotou domu. Toto oddělení – vizuální i konstrukční – vytváří nový prostor mezi tradičním a současným, mezi pevným a lehkým. Střecha nepůsobí jako tíživý kryt, ale jako vzdušný element, který umožňuje světlu a vzduchu vstoupit dovnitř a propojit interiér s okolní krajinou.

Samotné opláštění střechy je tvořeno z ručně svařovaných, surových hliníkových plátů, které díky své neopracované textuře tvoří kontrast k přírodním materiálům a zároveň odkazují na řemeslnou práci. Vzniká tak dialog mezi starým a novým, hrubým a jemným, lehkým a masivním.

Prolnutí domu s krajinou

Jedním z klíčových prvků nové koncepce je černě pigmentované betonové schodiště, které slouží jako fyzické i symbolické napojení domu na jeho okolí. Nevede jen k domu – stává se součástí terénu, přirozeně sleduje jeho vrstevnatost a zasazuje objekt zpět do kontextu místa. Schodiště vyúsťuje v prodlouženou kamennou stěnu, která jako rameno stavby směřuje ven – do otevřené krajiny.

Doplňuje jej jednoduchý betonový kruh – kruhová plošina, umístěná volně v trávě, která funguje jako přírodní terasa, odpočinkové místo, ostrov v zeleni. Jednoduchým jazykem vyjadřuje myšlenku – být, dívat se, vnímat. V tichu.

Pohled skrz malé okno odhaluje růžové stěny a tvarovanou židli uvnitř – drobný výjev z meditativního pokoje, který láká k zastavení. Zdroj: Gustav Willeit

Barevné akcenty

Ačkoliv je celkový koncept stavby velmi zdrženlivý, některé detaily záměrně vystupují. Zeleně natřený okap, červené rámy oken a dveří, výrazné barvy v jinak neutrálním prostředí – to vše slouží jako jemné akcenty, které záměrně narušují strohost objektu a zároveň ho sjednocují. Tato barevná gesta mají nejen funkční, ale i symbolickou hodnotu – ukazují, že i v prostoru ticha může existovat hravost, nadsázka nebo osobní stopa.

Minimalistický interiér s růžovým srdcem

Interiér stavby je překvapivý svou jednoduchostí i promyšleností. V malém prostoru o ploše pouhých 15 m² byl vložen jediný objem – box z OSB desek, natřený jemným odstínem růžové barvy. Tento jediný element tvoří funkční jádro interiéru: obsahuje postel, úložné prostory, kuchyň i koupelnu. Linie boxu prostupuje celým prostorem a definuje jeho rytmus.

Navzdory své kompaktnosti interiér nepůsobí stísněně. Naopak – díky otevřeným pohledům, pečlivému vedení světla a absenci vizuálního šumu vzniká dojem světlého, vzdušného prostoru. Všechno zde má své místo, každá funkce svůj výřez.

Architektura, která zpomaluje

Projekt není jen přestavbou, ale především prostorem k zastavení. Namísto demolice vznikla reinterpretace. Bývalý kurník byl zachován, očištěn, doplněn – a přetvořen v prostor, který je odpovědí na dnešní potřebu klidu, koncentrace, úniku.

V malém domku se tak spojuje řemeslo, pokora, krajina a současná architektura. Jde o nenápadný, ale silný příklad toho, jak lze vytvářet novou kvalitu beze slov a bez zbytečných gest – pouze respektem, proporcí a péčí o detail.

Galerie:

Text: Lucia Blažiová
Foto: Gustav Willeit