Jak dostat teplo do interiéru: Radiátor, či podlahovka?
Jak efektivně a úsporně ohřát vodu je při vytápění rodinného domu jen první část otázky. Druhá, neméně důležitá zní: jak dostat teplo z ohřáté vody do interiéru? V zásadě máte tři možnosti, které se liší nejen vzhledem a konstrukcí, ale i způsobem předávání tepla.
Radiátory
Jsou klasikou, která patří i dnes k nejčastější volbě – na výběr jsou panelové, článkové nebo trubkové konstrukce. Dnešní teplovodní radiátory však již fungují v úspornějším nízkoteplotním provozu, s teplotou přívodní vody kolem 50 °C.
Teplo se z nich šíří převážně konvekcí, tedy přirozeným prouděním vzduchu, který se ohřívá od topného tělesa a stoupá vzhůru. Ochlazený pak klesá k podlaze. Optimální je tedy umístit radiátor pod okno, resp. k obvodové stěně, kde je nejchladněji. I u radiátorů se však část tepla odevzdá sáláním – jak velký je poměr sálání, záleží na materiálu a konstrukci.
Důležité je zvolit otopná tělesa s potřebným výkonem (určí ho projektant na základě několika parametrů místnosti) i s vhodnými rozměry. Kromě horizontálních typů se tak mohou hodit i vertikální, zejména při omezeném prostoru.
Samozřejmě, záleží také na estetickém hledisku – radiátor může být nenápadný, může však tvořit i barevně či tvarově výrazný estetický prvek interiéru.
Samostatnou kapitolou jsou koupelnové radiátory. Bývají vybaveny elektrickou topnou tyčí, která umožňuje kombinovaný nebo čistě elektrický provoz.
Při vytápění různými typy kotlů či tepelným čerpadlem přenáší teplo voda.
Rozvody otopné soustavy se obvykle realizují ve fázi hrubé stavby domu.
U teplovodního vytápění je třeba zvolit optimální topná tělesa.
K nízkoteplotním zdrojům si můžete vybrat radiátory, konvektory a podlahové rozvody.
Plošné vytápění pracuje s nízkými teplotami topné vody.
Až o 20 °C nižší teplota než u jiných systémů umožňuje snížit provozní náklady až o 30 %.
Topný systém pravidelně odvzdušňujte.
Vzduch v topné soustavě může zvýšit spotřebu energie až o čtvrtinu.
Konvektory
Jsou určeny do domů vytápěných nízkoteplotním zdrojem, například tepelným čerpadlem. Jde v podstatě o nerezový žlab překrytý mřížkou, ve kterém je umístěn výměník tepla a případně i ventilátor. Jelikož se instalují buď do podlahy, nebo mají podobu nízké lavice (často vhodné i na sezení), představují ideální řešení do zimních zahrad, k zaskleným stěnám nebo k nízkým parapetům.
Konvektor funguje na principu konvekce, tedy proudění vzduchu – vzduch nasávaný z místnosti proudí přes výměník tepla, kde se ohřeje a následně se pomocí ventilátoru rozvádí po prostoru. Teplo z konvektoru tak dokáže vytvořit tepelnou clonu, která odděluje interiér od chladné zasklené plochy. Stejně jako na ohřev ho přitom lze využít i na chlazení.
Z konstrukce konvektorů vyplývají i jejich přednosti. Oproti radiátorům pracují s podstatně menším objemem vody, důsledkem čehož je úspornější provoz a velká dynamika (malá setrvačnost) vytápění, které dokáže velmi rychle reagovat na změnu teploty. Nevýhodou konvekčního přenosu tepla je intenzivnější proudění vzduchu, se kterým je spojena i vyšší prašnost.
Podlahové vytápění
Tento typ vytápění pracuje s nízkými teplotami topné vody, je tedy přímo určené pro spolupráci s nízkoteplotními zdroji tepla. Jeho podstatou je sálání mírného tepla z velké plochy. Sálavým teplem se ohřívají přímo předměty a lidé v místnosti (podobně jako při peci či na slunci), vzduch se od nich zahřeje až sekundárně. Z principu šíření tepla vyplývají hlavní výhody tohoto systému: nevíří se při něm prach, rozložení teplot v místnosti je rovnoměrné, a k dosažení příjemného pocitu tepla stačí poměrně nízká teplota – asi 20 °C, což znamená velmi úsporný provoz. Topné těleso také není problém začlenit do interiéru, neboť je jím vlastně samotná podlaha. Takový topný systém však lze umístit i do stropu či do stěn, kde se často využívá i na chlazení místnosti bez nepříjemného průvanu.
Nevýhodou je poměrně nákladná konstrukce – topná voda se přivádí do soustavy trubek, pod nimiž je vrstva tepelné izolace (aby teplo neunikalo do konstrukcí pod podlahou), nad nimi se zase nachází akumulační vrstva, obvykle z anhydritu, cementového potěru nebo těžkých desek systému suché podlahy. Jejím úkolem je teplo z topné vody naakumulovat a následně sálat do interiéru. Je tedy třeba počítat i se setrvačností akumulačního systému, který nedokáže rychle reagovat na změny teploty. I proto je podlahové vytápění vhodné zejména do dnešních dobře izolovaných domů s nízkými tepelnými ztrátami.
Odborník radí
Jaké jsou možnosti vyhřívání venkovních prostor?
Obecně může mít venkovní sálavý systém dvě podoby – buď jde tzv. o světlé, nebo tmavé zářiče. Světlé zářiče, obvykle s halogenovými trubicemi, mají vysokou povrchovou teplotu 1500-2000 °C, jsou proto relativně malé a i při teplotách pod bodem mrazu poskytují dostatečný tepelný komfort i na vzdálenost cca 5 metrů. Nevýhodou je ovšem jejich světelný efekt, tmavě červené až oranžové světlo, které může být až rušivé.
Tmavé zářiče – například panely ECOSUN Terrace Heater – pracují s výrazně nižšími teplotami 300-400 °C, jejich používání je proto efektní v teplotách neklesajících pod 10 °C a vzdálenosti do cca 3 metrů. Výhodou je absence světelného záření, naopak slabinou například vítr, který ochlazuje povrchovou teplotu topných lamel a tím snižuje jejich sálání.
Ochladí-li totiž proudění vzduchu topné trubice světlého zářiče z 1800 °C na 1600 °C, téměř to nepoznáme. U tmavého zářiče je ovšem pokles teploty z 350 °C na 200 °C velmi znatelný.
TEXT: ERIKA KUHNOVÁ
FOTO: ARCHIV FIREM
ZDROJ: časopis HOME