Pamatovala jsem si ten prostor. Úplně obyčejný, přes který přejdete bez jakýchkoli výraznějších pocitů. A nyní, jen po několika dnech, jsem stála v tomtéž domě, v elegantním pokoji s vlastní chutí a vůní, v němž […]
Pamatovala jsem si ten prostor. Úplně obyčejný, přes který přejdete bez jakýchkoli výraznějších pocitů. A nyní, jen po několika dnech, jsem stála v tomtéž domě, v elegantním pokoji s vlastní chutí a vůní, v němž máte neodolatelné nutkání sednout si a chvíli zůstat sedět. Třeba se jen tak dívat kolem sebe. Nebo pozorovat plameny, jak v bezpečí krbu olizují přichystaná polínka. Nebo si dat šálek kávy. Už když jsem vcházela do dveří, jako bych tu kávu ucítila. A k tomu trochu vanilky a silné hořké čokolády.
Nevím, jak to Jasna dělá, ale vždy mě dokáže překvapit. I tentokrát, jakmile jsem vešla do velkého obýváku, byla jsem unesena. Měla jsem v živé paměti pokoj předtím, než ho vzala Jasna do parády, a přesně jsem si pamatovala i svůj pocit a myšlenku: Jsem zvědavá, co s tím dokáže udělat! Asi nejtěžší mi připadalo to, že v prostoru bylo na můj vkus příliš mnoho věcí hotových a nedaly se změnit. Jako když vytváříte obraz a máte daných osm různorodých, na první pohled nesouvisejících kousků mozaiky. Doplnit můžete jen tři nové kamínky, ale obraz, který vznikne, by měl být ucelený, logický a harmonický. V tomto případě byly hotové podlahy, schody i krb, zařízení místnosti bylo v podstatě určeno. Mělo ho být minimum a bylo by nejlepší, pokud by se nemusela vyměnit sice ne nová, ale zachovalá rohová sedačka. Měla jsem pocit, jako kdyby měla Jasna vdechnout pokoji duši pomocí jídelního stolu. Až když jsem spatřila výsledek, pochopila jsem, že zbývalo ještě dost možností. Věcí, které běžnému smrtelníkovi připadají jako nepodstatné maličkosti, ale ve výsledku dokáží dát interiéru styl, vnést do něj harmonii i atmosféru.
Do mozaiky tohoto obývacího pokoje doplnila Jasna opravdu jen tři kamínky – všechny tři však měly přesně tu správnou barvu, velikost i tvar, aby vznikl obraz, který návštěvníka nenechá chladným.
Východiska
„Pro tuto rodinu nepracuji poprvé, takže už docela dobře znám jejich vkus a nároky. Postupně, podle časových a finančních možností si zařizují rodinný dům a nyní přišel na řadu obývák. Majitelka je velmi elegantní mladá dáma, která má ráda elegantní prostory,“ vysvětluje Jasna. Obývák tedy měl vypadat luxusně, jeho zařízení však nemělo být moc drahé. Polohu sedačky jasně určoval krb, umístění jídelního stolu zase logicky vyplynulo z návaznosti na kuchyň. Kromě toho dům nedávno zrekonstruovali, takže bylo jasné, že bourat se nic nebude. Koženou sedačku chtěli majitelé domu nejdříve vyměnit za modernější, nakonec se však rozhodli jinak. Mají ji sice už pár let, ale stále vypadá velmi dobře a investovat několik desítek tisíc do nové jim proto připadalo zbytečné. „Sedačka, u níž se nejdříve uvažovalo o výměně, tedy nakonec zůstala, a jako velmi výrazný kus nábytku se dokonce stala východiskem při návrhu stylu i barevnosti celého prostoru. Všechno se přizpůsobilo právě jí. I proto v zařízení převládají klasické prvky.“
První kámen – barvy
Důležitou součástí přeměny interiéru byla volba jeho barevnosti. „Ve shodě s vkusem majitelky jsem vybírala studené barvy,“ vysvětluje Jasna. „Decentní zemité odstíny, ne však teplé, typické například pro latinskoamerické motivy, ale chladné, které vypadají velmi elegantně.“ Barevným základem bylo to, co bylo v interiéru dáno – bordó sedačka, bordově-šedá mozaika na krbu a tmavé dřevo na
schůdku, který překonává výškový rozdíl mezi vstupní chodbou a obývákem, i na schodech, které vedou z obýváku na poschodí domu. „S barvou dřevěných schodů naštěstí docela hezky ladila laminátová podlaha, takže stačilo tento základ doplnit a naplno ho v prostoru rozehrát. S tmavým dřevem schodů jsem sladila všechen dřevěný nábytek – skříňky, jídelní stůl i nábytek z mořské trávy, na bordó sedačku navazují bordó závěsy a polštáře ze stejného materiálu. Obě barvy stmelil do jednoho celku základ v podobě stěn ve dvou odstínech kapučína – v jednom je o něco více mléka, druhé je kávovější“ přibližuje Jasna s úsměvem barevnost příjemného elegantního obýváku.
Druhý kámen – nábytek
Jídelní stůl sice nezměnil polohu, změnil však podobu – velký masivní dřevěný stůl, který navzdory moderně jednoduchému tvarování působí velmi klasicky, doplňují ještě klasičtější židle s vysokým opěradlem a potahem v barvě bílé kávy a dvě tmavohnědá křesla z mořské trávy. U stěny přibyly dvě otevřené dřevěné vitríny a nízká zásuvková skříňka. Zařízení jídelny tak vyvážilo obývací část s krbem a výraznou sedačkou.
Třetí kámen – doplňky
Výběru doplňků přikládá Jasna vždy velkou váhu a nebylo tomu jinak ani v tomto obýváku. Okna doplnily nové závěsy a záclony. „Byla jsem velmi příjemně překvapena,“ říká majitelka domu. „Předtím jsem výběru záclon
nevěnovala příliš velkou pozornost a závěsy jsem zcela ignorovala. Až nyní jsem si uvědomila, jak moc dokáží interiér ovlivnit.“ Přírodní máslové záclony s jemnými ornamenty vyšívanými stříbrnou nití jako by zjemnily světlo v interiéru. Jasna je zkombinovala s bordó závěsy v barvě sedačky, ozdobenými podobnou výšivkou jako na záclonách, jen geometrickou. „I když obvykle bývají proužky na závěsech svislé, tentokrát jsem raději zvolila vodorovný vzor, který ve vysokém prostoru působí mnohem příjemněji.“ Ze stejné bordó látky jsou i polštáře na sedačce.
Již tradiční byl Jasnin „úklid“ na policích a krbové římse. „Původní vystavené doplňky jsem trochu protřídila a doplnila je několika novými tak, aby podpořily styl a barevnost interiéru. Vybrala jsem pár opravdu hezkých kousků skla a keramiky a autorská umělecká díla s velmi osobitým stylem.“
Důležitý byl i výběr svítidel: „Vybírala jsem elegantní štíhlé tvary stínidel z mléčného skla nebo přírodní bílé textilie. I když v tomto prostoru nejsou všechna svítidla z jedné série, tvarem a stylem se k sobě dokonale hodí.“
Když jsme seděli u šálku kávy v kávové jídelně, uvědomila jsem si jednu zvláštní věc – paní domu nový obývák velmi sluší. A to je podle mě jasným důkazem toho, že Jasně se dílo podařilo. Snad ještě jasnějším než její spokojenost.
TEXT: Erika Kuhnová
FOTO: Dominik Vlaheko a Jasna Opavská