Půda zachráněná před patosem

Devadesátá léta byla pro obyvatele České republiky objevným obdobím a zakoušením dříve zakázaných věcí. Přinesla ale také řadu zbrklostí pocházejících z patosu porevoluční éry. Jednou z takových nepředložeností byla podnikatelská saka, která se však po prvotním okouzlení dala schovat ve skříni a zmizela tak v propadlišti dějin. V horším případě se překotná doba projevila i v urbanismu a architektuře. Hochštaplersky provedená realizace podkrovních prostor z počátku devadesátých let se k obyvatelům bytu zachovala vyloženě nepřátelsky. Nakonec nezbývalo nic jiného, než bez patosu vše zbourat a rekonstrukci provést od základu znovu…

Romantika bydlení pod zešikmenou střechou každoročně naláká řadu dychtivých investorů, kteří si nepřejí nic jiného než neortodoxní bydlení pod šikminami. Jsou schopni se smířit i s řadou ústupků za cenu atraktivního a prestižního bydlení. Z kompromisů se ale mnohdy stávají hotové nerozvážnosti, kvůli kterým se nakonec přijde o tak běžnou věc, jako je výhled z okna. Své by o tom mohla vyprávět architektka Radka Zedníková ze studia OOOOX, která se ujala rekonstrukce půdního bytu poznačeného nedůmyslným a neefektivním řešením.

Jako Fénix z popela
Letenské podkroví bylo při původní přestavbě rozděleno na dva zrcadlově shodné objekty, které kopírovaly dispozici bytů v nižších patrech, což při rekonstrukci půdních prostor není tak neobvyklé. Méně obvyklé je pak prosazení plánu, ve kterém je střešní okno umístěno téměř ve špici střechy, což prakticky znemožňuje z něho vyhlédnout ven. Prokletím původní rekonstrukce byla také jídelna bez oken umístěná uprostřed dispozice prvního patra a četná hluchá místa vzniklá pod ostře zkosenými šikminami. Točité schodiště situované v tmavé jídelně vedlo do druhého patra, které však u obou bytů nebylo využíváno kvůli velmi zkosené střeše. Volný a neomezený pohyb ve druhém patře byl v podstatě možný pouze přímo pod hřebenem střechy.

Pětičlenná rodina, která zakoupila oba byty s přáním spojit je v jeden, si rozhodně nemohla dovolit „luxus“ v podobě nevyužitého horního patra. Nejen investor, ale i architektka stáli před rozhodnutím, jak zbavit obě bytové jednotky nepromyšleného uspořádání. Počítat se stávajícími prostory by v každém případě znamenalo velká omezení, se kterými se nikdo nechtěl smířit.

Nejjednodušším východiskem se pak paradoxně ukázalo to, které by většina z nás považovala za velmi bolestivé. Radka Zedníková se spolu s investorem vydali cestou „totálního vyhlazení“ nešvarů, kterými kromě nedostatku místa byla i značná absence světla. Začalo se bourat a znovu stavět…

Na křížové cestě s památkáři
Projekt zahrnoval vybourání celého vnitřního prostoru, následné propojení obou bytů na 285 m², realizaci teras v obou patrech a konečně hospodárné rozdělení půdních prostor. Boj proti ostrým šikminám ve druhém podlaží chtěla architektka zahájit zvednutím části střechy do výšky, čímž by vznikla nezkosená stěna. Vzhledem k tomu, že se jednalo o prostory s výhledem na dvorní trakt, nepředpokládaly se zde žádné velké námitky ze strany památkového ústavu. Překvapivým rozuzlením však byly téměř roční průtahy při stavbě.

 „Naše studio se orientuje především na tvorbu interiérů. V první řadě nás tedy zajímá vnitřek, rozhodně se nesnažíme o bláznivé exhibice směrem ven. Pracujeme v daných podmínkách a reagujeme na ně. Ačkoliv v tomto případě byla stávající fasáda do dvora a k tomu ještě ne zrovna dobře vyvedená, akceptovali jsme ji a zvýšením střechy jsme chtěli pouze vydobýt větší komfort pro naše klienty. Velmi nás udivily námitky památkářů, že je nutné zachování stávající konstrukce střechy jeden metr od kraje, aby byl její tvar kompaktní a dobře čitelný.“ Jednoduchou matematikou se dá spočítat, že jeden metr střechy stál tvrdohlavou architektku téměř půlroční prodlevu při stavebních pracích. Památkářům najednou začalo vadit i velké střešní okno ve druhém patře, které bylo směrem do ulice a víceméně kopírovalo svoji předchozí polohu a rozměr. Na tuto námitku odpověděla Radka Zedníková vlastnoručně nafocenými snímky letenských ulic, které dokumentovaly, že větší rozměr střešního okna není v této části Prahy ničím výjimečným.

Z původního vnitřního členění byly odstraněny nejen všechny příčky, ale rovnou celé patro. V blízkosti schodiště tak vznikl další otevřený prostor, který nabízí velkolepý pohled na obytnou kuchyni, která plní společenskou roli a slouží jako místo pro setkávání. Navíc má tu výsadu, že je na ni dobře vidět z různých míst při okružní jízdě celým objektem. Po zásluze se tak vedle schodiště stává komunikační centrálou patrového uspořádání. Otevřené prostory plynule přecházejí v uzavřenější zóny. Touhu majitelů po kousku soukromého prostředí vyjadřuje ložnice a hostinský pokoj s přilehlými koupelnami, které jsou situovány v prvním patře, dále pak dětské pokoje ve vrchním poschodí.

Schodiště až na prvním místě
Vzhledem k velkorysé rozloze a otevřenému charakteru bydlení zde nemuseli hrát hru na malé neviditelné schodiště a mohli se plně zaměřit na design této komunikační jednotky. Architektka nechtěla schodiště popírat, ale naopak chtěla využít jeho potenciál stát se designovým doplňkem. Vzniklo tak na půdní vestavbu poměrně nezvyklé řešení, které se těší velké pozornosti všech návštěvníků bytu. Masivní ocelová konstrukce dostala z boční strany obložení ze sádrokartonu a ukrývá komoru, kterou by v útrobách běžného půdního schodiště jen stěží kdo hledal. Radka Zedníková k tomu dodává: „V každé realizaci se snažíme navrhnout dostatek úložných prostorů. Krásný vzdušný interiér je opravdu fajn, ale po dvou letech bydlení to většinou končí tak, že tady a támhle najednou něco stojí a ideál otevřeného bydlení se najednou jaksi ztrácí. Pod velkým schodištěm vznikl logicky velký prostor, který by byla škoda nevyužít. Výsledkem je designové schodiště s praktickou dutinovou komorou uvnitř.“ Transparentní zábradlí se postaralo o důslednou návaznost s tematikou otevřeného prostoru a vyvažuje kompaktní konstrukci schodiště s přiznanými ocelovými schody. Po celé své délce je skrytě kotveno, čímž ještě více vyniká jeho lehkost. Vyváženou kompozici dotvářejí přiznané stropní trámy.

Původně nevyužívané vrchní patro je v novém projektu celé věnované dětem. Opět se nezapomnělo na praktickou stránku v podobě úložných prostorů – šaten umístěných v těsné blízkosti pokojíků. Obyvatelé „zachráněné“ půdy si velmi cení obou teras orientovaných na jihovýchod a západ. U spodní z nich je výhodou, že je částečně zapuštěna dovnitř, což domácím umožňuje strávit na terase chvilky i za nepříznivého počasí. K tomuto řešení architektka dospěla po zamítnutí žádosti o vykonzolování šestimetrové terasy. Aby zachovala sen majitelů o velké terase, ukrojila kousek obývacího pokoje, který nyní tvoří její krytou část. V tomto případě se tak prvotní nesouhlas památkového úřadu proměnil v nový návrh s výtečnou koncovkou. Obě terasy prochází celou šířkou domu. Vstup na krytou z nich je veden z obývacího pokoje, o poschodí výše se pak na terasu vchází z jednotlivých pokojů.

Klient jako hlavní měřítko
Vzhledem k totální rekonstrukci celého objektu se musely nově vést rozvody a elektřina. To umožňovalo vznik interiéru vycházejícího z životního stylu majitelů. Původní vzhled by rekonstrukci limitoval nejen z hlediska dispozice, ale také při volbě materiálů a povrchů vhodných pro potřeby nových nájemníků.

Dominantním materiálem prvního patra se stala cementová stěrka, která se v rozlehlém prostoru velmi dobře vyjímá. V obývacím pokoji ji zjemňuje průmyslová mozaika ze stabilního a tvrdého dřeva merbau. Ta se objevuje i na pracovní desce kuchyně a jídelním stole, který byl pro klienta navržen jako solitér. Zatímco spodní podlaží materiálově ozvláštňuje dřevo merbau, ve vrchní části jsou to akcenty z dubového dřeva.

Spolupráci se zadavatelem si Radka Zedníková maximálně pochvaluje: „Investor nám nechal zcela volnou ruku, což je snad sen každého architekta.“ Díky svěřené důvěře je výsledný interiér spojením architektonické vize, která však v sobě zahrnuje i obrovský uživatelský aspekt. Dokazují to pečlivé návrhy nábytku, který je kromě sedací soupravy, židlí a svítidel vyrobený na míru. „V praxi se mi osvědčilo, že do nábytku na míru se vyplatí investovat vždy, nejen v případě atypických podkrovních bytů. Ve finále to vyjde levněji, než kdybychom nakupovali v designových obchodech.“ Doladění zakázky do nejmenšího detailu interiéru vtisklo sympatický individuální charakter a pocit exkluzivity. 

Základem života v podkroví je nebát se šikmin – přinejmenším jsou esteticky velmi působivé. Tak jako v tomto případě.	Centrální obytná kuchyň královských rozměrů na sebe upozorňuje i při pohledu z patra.	V tomto podkroví se myslelo i na úložné prostory a jejich logickou návaznost na jednotlivé pokoje.

Smysl pro obyvatelnost

Uvažovat v souvislostech a předcházet případným problémům, které by se mohly projevit až při užívání bytu nebo domu, je známkou bystrého architektonického úsudku. Na své si přišli i tři psi, kteří rodinu doprovázejí. Je jim vyhrazena umývárna, která je umístěna ještě před obytnou částí. Vchod do „psí koupelny“ je možný rovnou z výtahu, takže psi vbíhají do bytu již řádně očištění od veškerých stop po venkovních radovánkách. Ve výsledku si na své tak vlastně přijdou spíše majitelé, kteří nemusejí likvidovat nepříjemné následky příjemné procházky. Komfortní užívání podkrovního bytu je podrženo tím, že domovní výtah ústí přímo do vstupní haly. Samozřejmostí je také nová technická místnost s prádelnou a oblíbená dispozice ložnice s navazující koupelnou a šatnou se skleněnými dveřmi, které připomínají otevřenou povahu spodního patra.

Ve studiu OOOOX se skvěle vypořádali s úskalím podkrovních prostorů a výsledkem je světlý a prostorný byt, který vykazuje velký smysl pro obyvatelnost. Přizvednutí krovů a francouzská okna vedoucí na obě terasy do interiéru – to vše vpustilo příval světla, který je nesrovnatelný s původní podobou obou bytů. Obyvatelé se v tomto podkroví necítí stísněni, což rozhodně není zásluha jen vybojovaných čtverečních metrů, ale především důmyslně promyšlené otevřené dispozice, v jejímž centru je masivní schodiště, které dává zapomenout, že se jedná „jen“ o půdní byt v rušné části města. Na tom se mimo jiné shodují i všichni návštěvníci domu, kteří v obývacím pokoji nejprve zdvořile prohlásí cosi o celkem velkém bytu, a následně strnou před schodištěm v obytné kuchyni se slovy: To je ale opravdu hodně velký byt! Rodina, která se přestěhovala z domu za Prahou do centra hlavního města, se za žádnou cenu nechtěla vzdát dostatku osobního prostoru. Díky povedené rekonstrukci podkrovního bytu se jim toto přání splnilo. 

TEXT: Zuzana Hošková
FOTO: Martin Zeman

Článek byl uveřejněn v časopise HOME.