Bíly rodinný dům atypických tvarů

Reklama

Mohl to být kvádr, takový protažený, prosklená stěna vystavená slunci, uspořádané zdi, jistota, klasika funkcionalistických opakovaček. Od cesty by se tak i zatvářil, kdyby ovšem nebylo vyčuhující nástavby ze dřeva. Postavíte se do zahrady, podivíte se zvlněnému trávníku, klidu vám nepřidá členitá fasáda – že prý tudy pojď dovnitř, ale ne zas tak úplně. Jste stále venku, stíny se otírají o stěny atria, kreslí si tam svou vlastní geometrii domu…

 

Přímo na parcele si řeknete, že do trávy přistálo bílé rogalo nebo že toto rozložité přízemí se ohnulo do podoby trochu přerostlého bumerangu. Neodletí. Lehké bělostné křídlo se užuž odlepovalo od trávníku, ale v poslední chvíli ho uzemnili o poznání menším zdřevěnělým poschodím. Vyčnívá nad rovinu pochozí střechy, korzet z dřevěných latěk pěkně svisle seřazených, jen aby se elegantně odlišilo od horizontál hranaté krinolíny bílého přízemí. Jeho krinolinie měly původně do svých záhybů pojmout více pokojů, uvnitř domu se tu měl obývat větší prostor, o něco méně se plánovalo na terasy. Celý objem domu včetně nynějšího atria chtěli nejprve obestavět. Uvažovali i o variantě s dalším střešním altánem, v kterém by si domácí zřídili pracovnu-rozhlednu. Potom se rozhodlo, že stavět se bude skromněji. Vzdor menšímu rozpočtu stavbu působivě vyprojektovali, vzdušně postavili, aby nakonec objektiv fotografa mohl dovolit vyniknout vztahům architektonických průniků hmoty a prostoru. Dům se tak jeví mnohem rozměrnější, než jak ho ve skutečnosti vybudovali.

Díry v sýru
Ze všech sýrů mám nejraději díry v ementálu. Kdyby tam nebyly, sýr by mi nechutnal, ani by tak dobře nevoněl, místo děrovaných bych se dívala na nezajímavé hladké plátky, nebyl by to ementál. Že architekti virtuálně pracují se stavebními materiály, vidí na správném místě stěny, střechy, příčky, určí polohu obvodovým zdem, vědí, kam se schodištěm, to se obecně ví. Jenže co by byla hmota domu bez volného prostoru. Někdy s vtipem, jindy s noblesou architektonické návrhy usilují o odhmotnění konstrukcí domů, propojení jejich interiéru s exteriérem. Nechť se prolíná vnější svět s tím vnitřním. K tomu patří umění vytvářet prázdná místa bez hmoty na rozestřeném pomezí mezi vnitrodomem a venkovním prostředím. Architekti do svých vizí vkládají jak svou představu o hmotě, tak i modelování prostoru konstrukcemi domu.

Podobně, ale přitom originálně, se v Roztokách u Prahy rodil dům do působivých subtilních linií puristické architektury. Ta přízemím s atriovou koncovkou posouvá interiér novostavby do exteriéru, pocitově sahá daleko za hranice parcely. Od cesty chrání atrium obvodová zeď, soukromí se tu zachová i díky trávníku, který rozvlnil okolní terén. Rodinný dům v Roztokách patří ke stavbám, které více vynikají volností hmoty než hmotným objemem. „Snaha o zachování proporcí stavby vedla ke vzniku atria. To svým ramenem uzavírá část zahrady, která navazuje na obývací pokoj. Jen co nedávno zasazený strom povyroste, objem jeho koruny bude odezvou původně plánované pracovny, která měla vyrůst ze střechy. Tyto dva motivy umožňují uvolněný domácký život i v okolí domu. Vnímat najednou pohodu trávníku a obývacího pokoje patří k nejčastějším důvodům, pro které se lidé stěhují na předměstí,“ vypráví o budoucích i nynějších souvislostech novostavby její architekt.

Městsko-venkovská úvaha
„Dům má ve skutečnosti jen 124 m2 obytné plochy včetně teras. Opravdu je to domek 3 + kk i s pracovnou a místností pro akvaristu. Kuchyň a obývací pokoj mají každý něco přes 20 m2. Myslím si, že je to rozumná proporce, ačkoli by se této rodině šikla i větší výměra denní zóny. Do poschodí jsme umístili ložnici s koupelnou, dětský pokoj a toaletu,“ komentuje dispozici stavby její autor architekt Jan Klempíř. Navzdory zjednodušení projektu na menší obytnou plochu si dům zachoval svou přitažlivost. Také v tomto případě se potvrdilo, že majitelé nově vznikající nemovitosti se rádi nechávali vést architektem, když byl pro ně architektonický návrh srozumitelný. Měšťané stále častěji stavějí svá obydlí na předměstích, mění tak jejich obraz, charakter výstavby podřizují městskému životnímu stylu.

Parcely měšťanů se vplétají do již stávající starší zástavby. Možná tyto spletence časem pohltí město. Nově vznikající městský ráz zástavby později splyne s městskou krajinou mnohem přirozeněji než vzhled domů, které ještě donedávna napodobovaly vesnický, přímořský či pseudohistorizující styl. Ale je tu i možnost, že městsky laděné domky a vily vytvoří nadlouho podivný spletenec s obydlími potomků původních obyvatel venkova. Architekturu na pomezí města a venkova autor domu v Roztokách vnímá svérázně: „Je nezbytné důrazně upozornit na znepokojující skutečnost – od podnikatelského baroka devadesátých let nás dělí více než desetiletí. V současnosti se překvapivě často do předměstí vkrádá kultivovaná architektura jako ryze městský, ba až metrosexuální prvek. Když se sejde víc takových podivínů na sousedících pozemcích, mohou dokonce vyvolat iluzi a pocit okrajové městské čtvrti (ačkoli hlavní cesta tu vede jen na vesnické náměstí).

Má-li kaše zůstat chuťově vyvážená, je potřeba, aby se dosud pasivní vesnický element konečně vzchopil k nějaké zjevnější aktivitě. Adekvátní odpovědí vesničanů na aktivity měšťanů by měly být kurníky, králikárny, pařeniště, záhonky, ale i rybíz pěstovaný spíš ve větším než malém množství. Upřímně doufám, že až odejde do penze první generace obyvatel nových předměstí, najdou se mezi zastřihovači anglických trávníčků i nějací rurální rebelové. Ve skutečnosti jde o nedostatek historické zkušenosti těchto míst. To je v porovnání s tradičním městem a vesnicí jeden z jejich největších nedostatků. Nemůže být odstraněn jinak než časem: změnami v užívání, přestavbami, přístavbami, přirozenou činností generace lidí, kteří tu vyrostli. Časem z té kaše možná něco vzejde, někde se z ní i vyhrabou. Zatím by mohla být alespoň vtipná.“

Situační vzájemnosti a hledání soukromí
Umístění nevelkého domu se muselo vyrovnat s polohou v urbanisticky doširoka otevřeném a nově budovaném výběžku předměstí Prahy. Nároží, na němž se stavba nachází, tvoří hranici nedávno zastavěného území s neurčitým výhledem do budoucnosti. Východně zatím sousedí s loukou, kterou brzy postihne osud stavební parcely určené k výstavbě objektů občanské vybavenosti. Může tam stát místními vytoužená mateřská školka, možná okolnosti a úřady rozhodnou, že tu vystaví laciný supermarket. O zeleň polí za jižní linií parcely se co nevidět postará developer. Pravděpodobně nadobro. Domácí věří, že další zástavba bude pokračovat nanejvýš dvoupodlažními objekty. Ze zatáčky na nároží pozemku roztockého domu se plánuje odbočka do nové ulice. Na sousední parcele už stojí první z rodinných domů, jimiž tu bude poseto nejbližší okolí. Před vstupem do domu mají majitelé nevelký dvůr, kryté parkovací místo na západní straně parcely navazuje na podobně využívanou část sousedícího pozemku. „Dům se uzavřel na jihovýchodním, nejnižším cípu pozemku, podél cesty a také směrem k sousedům na západě. Tam, kde byla možnost vytvořit soukromí, se dům otevřel prosklenými plochami, terasou, atriem.

Horizontální objem přízemí překrývá plochá betonová střecha. Z kuchyně a obývacího pokoje mají obyvatelé výhled na jih do zahrady,“ dozvídám se od architekta. Blok obslužných místností, tedy vstup, schodiště a koupelna, byl seřazen podél obvodové stěny. Přirozeně tak ze severu chrání obytnou zónu vzájemné propojení kuchyně, obývacího pokoje a jídelny. Pozemek se původně svažoval k severovýchodu. Většinu zahrady však prohloubili, trávník přizpůsobili tak, aby plynule navazoval na níže položenou úroveň přízemí. Před prosklenými stěnami obytné části domu vznikla malá zahradní kotlina. Kdo stojí za hranicí pozemku, ten pro obrys mírného valu nedohlédne na dění před domem. Ještě před oblým nárožím se terénní vlna zvedla nejvýše, nad horizont pohledu ze zahrady. Tak je to dobře, protože časem bude za oplocením stále rušněji. Kopeček s lípou, až ho v zimě přikryje sněhová peřina, přijde vhod i k sáňkování.  

Výsostně soukromá záležitost
Postupně, jak se vyvíjely práce na domě a jak se proměňoval architektonický návrh na soustavu stěn, příček, schodiště, jak rostla domu křídla a nehmotnost střídala hmotu, se zcela samozřejmě a plynule rodil interiér. Návrh interiéru domu vycházel z přesvědčení architekta, že zabydlení prostoru je intimní záležitostí jeho obyvatelů: „Architektura, ale i navrhovaný nábytek mají poskytnout příjemný prostor. Architekt při zařizování mírně usměrňuje nebo i určitým směrem svádí. Nábytek vznikal zčásti jako obálka typových vnitřních korpusů či prvků. V kuchyni byly použity výrobky z Ikey, podobně byly komponovány i vestavěné nábytkové díly v předsíni. Ty tvoří zadní oporu policím v pracovně. Tvar domu potřeboval i atypická nábytková řešení, která vyhotovil Jaroslav Mugrauer. Zařizovací předměty v koupelnách, svítidla a bytové doplňky pocházejí z běžného sortimentu prodejen, nakoupili je za běžné ceny, důležité ale bylo namíchat vše tak, aby nábytek a prostor spolu fungovaly a sloužily obyvatelům domu.

Časový harmonogram
Projekt, studie: 2007, projekt ke stavebnímu povolení a změna stavby v průběhu roku 2008
Realizace stavby: 2009/2010
Projekt interiéru: 2010
Realizace interiéru: 2010

Základní údaje o stavbě
Autoři projektu: Ing. arch. mgA. Jan Klempíř (architekt), Ing. Jan Kolář (stavebně-technické řešení), Ing. Marek Pavlík (statika) 
Dodavatel: Přemysl Rückauf (stavitel), Jaroslav Mugrauer (tesařské práce)
Plocha pozemku: 932 m2
Zastavěná plocha: 99 m2
Obestavěný prostor: přibližně 500 m3 včetně krytého parkovacího místa a atria
Užitková plocha: 124 m2 včetně teras, pochozí střecha 60 m2, terasa v přízemí přibližně 20 m2
Konstrukční systém: atypický tvar nevyžadoval atypické stavební postupy, dům vytvarovali a zrealizovali běžnými technologickými postupy, stavělo se na základových pásech vyhotovených technologií ztraceného bednění, na ně položili železobetonovou desku, stěny vyzdili z plynosilikátových tvárnic, fasádu zateplili polystyrenovým obkladem, strop nad přízemím tvoří monolitická betonová deska, střešní altány jsou vyzděné z téhož pórobetonu jako přízemí, zastřešovalo se plochou nepochozí střechou, kterou nese dřevěná trámová soustava, na střešní krytinu horního podlaží netradičně použili drátkobeton, velkorozměrná zasklení zabezpečil a vyrobil dodavatel stavby

TEXT: Marína Ungerová
FOTO: Robert Žákovič
ZDROJ: HOME

Reklama
Reklama

Komentovat