Dům proměnlivých tváří

Reklama

Má hned několik podob – je jiný zepředu i zezadu. Na fasádě také střídá odlišnou estetiku, dynamiku a materiálové řešení. Jeho rozpolcenou osobnost navíc podporuje koloběh ročních období. V létě a na podzim prorůstá psím vínem a v brance ze silničářského gabionu se rozvlní skalník s červenými bobulemi. Tento donchuán z Vysočiny má sice navenek nestálý vzhled, uvnitř je však stále svůj a zcela jistě věrný svým mladým obyvatelům.

 

Den mi začal brzy, někdy kolem páté ranní. Nasedám do auta a vyrážím směr Vysočina. V Jihlavě jsem nikdy nebyla, ale zmatená navigace mi dává příležitost si město z okénka naší služební oktávky prohlédnout hned několikrát. Na třetím okruhu Tour de Jihlava se konečně chytá a udává správný směr do vesničky, ve které na mě již čekají spokojení majitelé netradičního domku.

U branky z gabionu se setkávám s panem domácím a jeho dvěma sekundanty – párečkem francouzských buldočků. Jeden z nich bere svoji úlohu neodlučného pánova parťáka opravdu vážně, a tak nás doprovází na prohlídce zahradou. Druhému je to šumafuk a raději si zaleze do stínu garáže. Jsem zvědavá, zda v průběhu obchůzky dojde k buldočímu střídání stráží…

Kouzelný dědeček a jeho pohádková zahrádka
Zatímco v jiných domácnostech bývá garáž brána jako nutnost, tady je do jisté míry určitou ikonou. „Garáž je úžasný vynález. Dá se do ní schovat nepořádek a plní i roli úložných prostorů.“ Zdejší automobilová stáj čítá úctyhodných 70 metrů čtverečních a majitelé si ji opravdu hýčkají. Vylepují zde plakáty, což jí dodává lehce řízný undergroundový ráz.

Dům velmi přirozeně splývá s okolní krajinou, kterou si ze zahrady prohlížíme. Při chůzi do mírného svahu se pan domácí rozhovoří o počátcích své cesty k vysněnému bydlení a rodinné pohodě: „Myšlenka na to postavit si vlastní dům přišla s úvahami o budoucnosti. Ačkoliv jsem v té době ještě neměl rodinu a svoji manželku vlastně ani neznal, věděl jsem, že by bylo dobré využít naší šikovné rodinné dispozice. Oba rodiče jsou architekti – to se přeci muselo nějak využít. Tatínek se blížil důchodovému věku a já jsem si uvědomil, že jestli budu chtít jednou postavit dům, tak že nyní právě nadešel ten správný okamžik.“

Vhodný pozemek začal, tehdy ještě bez své životní partnerky, hledat před pěti lety. Parcela na Vysočině se mu ihned zalíbila. Celá vesnička i okolní krajina totiž zatím úspěšně odolává satelitní výstavbě a člověk si zde opravdu připadá jak na malé vsi, kde se ještě žije postaru – v sounáležitosti s okolní přírodou a domy. „Do projektu jsem vstupoval jako naprostý laik. U zahrady jsem si řekl, pár stromů, kolik to asi tak může stát? Sto tisíc by mělo stačit… no a nestačilo. Nakonec to bylo čtyřnásobně více.“

S návrhem zahrady mladému majiteli pomohl dědeček od kamarádčiny kamarádky. „Přišel jsem k němu úplně náhodou při rozhovoru se známou. Nejdříve mě to trochu zarazilo. Řekl jsem si dědeček-zahradníček? Na jeho práci jsem však dostal ty nejlepší reference, navrhoval například několik zahrad českých ambasád ve světě, a tak nebylo proč váhat.“ Že to bylo vskutku dobré rozhodnutí, dokazuje nejen spokojený výraz na jeho tváři, ale také to, jak krásně dům do nové a přitom velmi přírodní a jednoduché zahrady zapadl. Kouzelný dědeček a zkušený zahradní architekt v jedné osobě doporučil k pozemku dokoupit mez: „Zahrada se tím prodloužila až za obzor a my máme pocit, jakoby pokračovala až do nekonečna,“ shrnuje jedno z dědečkových doporučení. 

Práce na zahradě probíhaly již v době, kdy se mladému majiteli potvrdilo, že domek nestavěl jen sám pro sebe. Do budoucí podoby zahrady tak měla co říci i jeho manželka: „Chtěli jsme přírodní, nenásilný vzhled a zahrádku spíše pro radost, než aby byla příliš náročná na údržbu. Péči o ni máme rozdělenou. Já jsem trávníkový operátor a manželka se stará o ostatní. Naštěstí nás oba práce na zahradě baví,“ usmívá se v ostrém dopoledním slunci. Zahrada zde slouží ve velké míře pro odpočinek a určitě také pro pěkné pokoukání. Do budoucna plánují vysazení několika užitkových rostlin a plodin, zatím si vystačí s několika bylinkami. „Využíváme služeb mojí maminky. Bez nadsázky bych ji mohl označit za velkopěstitelku. V jihlavské zahrádkářské kolonii nadšeně pěstuje kilogramy jahod a rajčat. Z tohoto důvodu my zatím příliš pěstovat nemusíme, protože máme toho nejlepšího dodavatele,“ usmívá se nad další vhodnou rodinnou konstelací.

Rozpočet, který dostal na frak
„Když mi táta poprvé ukázal svůj návrh, hned se mi na první pohled zalíbil. Nadšeně jsem souhlasil a těšil se, až se do toho pustíme.“ Se stavařinou do té doby neměl příliš zkušeností, a tak ho zaskočilo, že vlastně téměř všechno bylo ve výsledku dražší, než původně předpokládal. Pozemek chtěl vymezit obyčejným plotem, místo standardního zeleného odstínu však zvolil pozinkovaný, který vyšel o 30 procent dráž. Silný pravý hák měly také terénní úpravy, které zasáhly plánovaný rozpočet přímo na solar. „Na architektuře jsou krásné detaily, které bohužel něco stojí. Líbí se mi, že tyto hračičky na první pohled nekřičí o pozornost, ale o to více vás pak zasáhnou při detailním prozkoumání.“

Ze spolupráce s tátou architektem vznikl dům, který nenásilně zapadl do dané krajiny a obdivuje se jí velkými prosklenými plochami: „Věděl jsem, že chci černé okenní rámy. Řada firem, které okna prodávají, na to reagovaly s překvapením, že to prý nebude hezké. Volba nakonec padla na hliníková okna Schüco, která jsme objevili v jihlavské firmě DAFE-PLAST.“ Že jsou okna velmi důležitou součástí interiéru, potvrzuje i to, že když se ptám jeho obyvatelů, co mají na domě nejraději, paní domácí nezaváhá ani na chviličku a tvrdí, že jsou to právě velkoformátová okna: „Užíváme si hlavně sounáležitosti s přírodou, otevřeme okno na terasu a jsme hned venku. Pouštějí sem i mnoho světla, svítíme opravdu jen tehdy, kdy už je opravdu tma.“ Jak se později dozvídám, tak ke spokojenosti mladé paní zřejmě přispívá i to, že okna myje manžel. „U nás se tolik nepráší, ulice před domem je slepá, a tak tu není žádný provoz. Okna myji jednou ročně na jaře, takže to není až taková oběť,“ dodává. 

Stavba je rozdělena na klidovou a společenskou část. Tato dvojí podoba se promítá nejen v interiéru, ale také v exteriéru. Jednopodlažní společenská otevřená část domu je obložená finskou borovicí se speciální úpravou thermowood, která ji při vysokých teplotách vybaví vysoce odolnými vlastnostmi. Na tento druh materiálu dává výrobce záruku až 50 let. Borovicovou fasádu nenatírali, raději přiznali její přirozeně šedou patinu. „Její vzhled se mi líbí čím dál tím víc. Mám rád i to, jak to postupně šedne. Když zaprší, tak zase trochu zčerná. Stejně tak mění svoji barvu i kůra stromů v zahradě. Máme prostě dům a zahradu hned několika tváří.“

Část vymezená odpočinku se nese v klidnějším rázu. Šedou fasádu ozvláštňuje subtilní síť z ocelových lanek, do které se v závislosti na ročním období vplétá psí víno. S návrhem této nadmíru příjemné designové libůstky přišel student architektury Lukáš Holub, se kterým se majitel seznámil v průběhu stavby. „Původně jsme chtěli zděnou část pokrýt rezatým plechem cortenem. Šlo nám o kontrast s dřevěnou budovou. Plechy tohoto materiálu jsou ale velmi těžké a v původních plánech jsme s nimi nepočítali. Dům nemá ocelové jádro a museli bychom udělat podpůrnou konstrukci, aby zděné obvody unesly takovou váhu. Nakonec by to bylo neúměrně drahé, a tak jsme od toho upustili.“ Estetiky zrezlého kovu se však zcela nevzdali. Reprezentuje ji plastika familiárně zvaná „Poldinka“, dárek od kamaráda kováře, odpočívající na boční terase, a také netradiční opláštění krbu v obytné části.

Když dva myslí totéž a je to úplně totéž
O spolupráci při vytváření interiéru majitel požádal Lukáše Holuba, se kterým se postupně spřátelili. „Otec moji volbu schvaloval. Upozorňoval mě na to, že navrhovat interiér je složitější. Je to více o tom, co se komu líbí. Chtěl, abych spolupracoval s někým, kdo mi bude opravdu rozumět a s kým si sednu. Důležité je sdílení stejných myšlenek. Táta je přece jen starší a má pochopitelně jiný vkus. S výsledkem však byl určitě spokojený.“

O Lukáši Holubovi se dozvídám, že je perfekcionista a že si s detaily opravdu vyhrál. Měl i několik levných nápadů, se kterými se prý seznámím v interiéru. Kromě fasády lapené do sítě je také autorem netradiční silničářské branky. Gabionová konstrukce zpevňuje dálnice a svahy, zde však posloužila jako podpěrný můstek pro budoucí obrůstající květenu. Místo kameny ji vyplnili skalníkem, který krásně kvete a plůtek rovněž ozvláštňuje červenými bobulemi.

Z druhé strany mi majitel ukazuje dům, tak jak ho má nejraději: „Z tohoto pohledu se dům zdá takový menší, intimnější. Připadá mi i nižší, je zde krásně usazen do terénu, takže je přes něj vidět dolů do údolí.“ Oblíbené místo pro venkovní stolování a zábavu, které se nachází před okny pracovny, jim objevila německá fotografka, která dům fotila do kalendáře firmy Schüco. „Potřebovala nás dostat ze záběru, a tak nás vyhnala za dům, kde jsme si poprvé všimli tohoto kouzelného místa. Táta byl určitě pyšný, že se zrovna náš dům dostal jako první česká stavba do tohoto prestižního kalendáře.“ Venkovní rozjímání uzavírá pohled na střechu z titanzinku a vyvedený detail zaatikového žlabu, díky kterému napojení střechy na fasádu není narušeno okapem.

Hliník se odstěhoval z Humpolce!
Při vstupu přes hlavní vchod se návštěvník setkává hned se dvěma vtipnými solitéry. Jsou jimi sedátko z kulanů a netradiční věšák-dvanácterák. Dům má tepelné čerpadlo a rekuperaci, jejíž plechový box zasahoval do obýváku. Ve snaze tento handicap zamaskovat, navrhl Lukáš Holub u krbu sympatické místečko na dřevo z kulanů. Sedne-li si prý někdo na stoličku v zádveří, uvidí v zrcadlu s rámem za pár korun z antiku svůj odraz s parožím. Ačkoliv se dá říci, že parohy u mužů nejsou příliš oblíbenou výbavou, zde je to trochu jinak. Neortodoxní věšák je vlastně jedinou částí interiéru, kterou si paní domácí neoblíbila. Pokládá ho za nejhorší kus nábytku, jaký v domě mají. Její manžel však na něj nedá dopustit: „Paroží s lebkou jsme našli na půdě u kolegy z práce. Chtěli jsme z něj s Lukášem udělat umění a lebku jsme nastříkali na zlato,“ shrnuje svůj umělecký záměr.

Další levnou, nicméně vskutku lahůdkovou záležitostí jsou stínidla svítidel ve stylu Turek od okurek. Při bližším zkoumání zjišťuji, že jsou skutečně vyrobené z plechovek od okurek a jejich drobnější horní části jsou z konzerv od kukuřice. „Chudák Lukáš, díky své vizi musel doma jíst čtrnáct dní jen kukuřici a okurky, abychom pak měli co pověsit na strop,“ směje se poněkud stereotypnímu jídelníčku svého kamaráda. Velká svítidla v obytné části sehnali ze staré tovární haly, kterou bourali. Vzhledem k tomu, že se jimi v průmyslových prostorech i topí, odstranili z nich generátory a opatřili je úspornou žárovkou. Drahá designová světla nahradili v koupelnách osvětlením pro frézovací stroje. Po přetření na bílo jejich cena nepřekročila 1000 korun. Nečekané rozuzlení přišlo s partou elektrikářů, která jim svítidla zapojovala. Kromě toho, že se jim nezdála nestandardní zakázka, zvědavě si prohlíželi majitele a jeho kamaráda: „Úsměvným vyvrcholením pak bylo, když nám na rozloučenou popřáli spokojený společný život a ať se nám tu dobře bydlí,“ směje se.
Interiérem se nese touha po materiálové jednotě. Dřevěný nábytek doplňují hliníkové dveře, které se sem přestěhovaly z jedné firmy v Humpolci, která je dodává do výrobních a továrních prostor. Ladí pěkně dohromady s bílými rámy a zároveň kontrastují se dřevěnou částí interiéru. Celý prostor završuje strop ze smrkového dřeva natřený na bílo v denní zóně a betonové stropy v odpočinkové zóně.


Krb, který nepatří do starého železa

Kuchyň je vyrobená na míru z překližky: „Všichni se divili, že stavíme z levné překližky. Nám se však líbila a hodila se i do konceptu. Máme z ní postavené i veškeré úložné systémy a dokonce i postele.“ Linka v sobě nezapře touhu po lehkosti. Ostrůvek stojí na kovových nožkách, kterými vede instalace, přívod vody a odpady. Další části kuchyňské sestavy jsou zavěšené na zdi. Celek nepůsobí mohutně a dá se pod ním i s přehledem vytřít.

Na klukovské období odkazuje televizní stolek z ohnutých děrovaných plechů, kterým designér Lukáš Holub vzdal hold dětské stavebnici Merkur. Další vydařenou dominantou je krb, který původně zamýšleli pokrýt černým plechem. Po týdnu však přijeli dodávku zkontrolovat a zpoza rohu se zablýskla stříbrná záře. Černý se prý v té tloušťce nedělá. Nechtěli se vzdát designových hrátek, a tak ho natírali kyselinou solnou, až přirozeně zreznul. Poté na něj nanesli pět vrstev laku.

Postele, skříně a kuchyně dali vyrobit na zakázku. Kuchyň s obývákem doladili jídelními židlemi Magis, ozvláštnili dvěma křesly značky Moroso, které se jim podařilo zakoupit v Konsepti se sedmdesátiprocentní slevou. Královnou obýváku je sedačka značky B & B Italia. „Viděli jsme ji Praze, ale byla neskutečně drahá. Vyrazili jsme na nákupy do Vídně, kde je deignových obchodů mnohem více, a předstírali, že vlastníme architektonické studio a že hledáme vhodný objekt pro jeden dům, který právě dokončujeme. Malá lež se vyplatila, dostali jsme velkou slevu pro architekty a nepočítali nám ani daň. Nakonec jsme za sedačku sice dali o něco více, než kdybychom ji koupili například v Ikea, ale cena pro nás už byla přijatelná.“

Po schodech vystoupáme do pracovny, která funguje jako plynulý přechod mezi společenskou a odpočinkovou zónou. Už si pomalu zvykám na to, že i obyčejné věci se zde netváří ani trochu obyčejně. Subtilní napnutá lanka přirozeně rámují schodiště a nahrazují tak masivní zábradlí, které by si s konceptem otevřeného prostranství, jež zde panuje, asi nepotykalo. „Líbí se mi, že i když pracuji a žena si hraje s naší roční dcerkou v obýváku, že jsme vlastně stále pohromadě,“ doplňuje pan domácí. V pracovně je o knihovnu jen tak ledabyle opřený obraz od kamaráda Richarda Augustina, kterému pokyneme a pokračujeme dál, do nitra intimní části.

Čeká zde na nás ložnice pro hosty, ložnice domácích, dva dětské pokojíky a koupelna průchozí přes šatnu manželské ložnice. „Jsme rádi, že máme samostatný prostor pro naše návštěvy, který jim poskytuje úplné soukromí. Obě ložnice spolu sousedí, ale je mezi nimi zvukový izolant v podobě vestavěných skříní. Skrze průchozí šatnu mají majitelé na dosah prostornou koupelnu se dvěma umyvadly a vanou. „Najít pěknou sanitu a armatury nebyl až takový problém, byly sice o něco dražší, ale aspoň byl nějaký výběr. Horší už to bylo s nabídkou koupelnových žebříků. Všechny nám přišly ošklivé a žádný se nám nehodil. Zkusili jsme poprosit topenáře, ať nám spojí pár trubek. Z výsledku jsme opravdu nadšení.“

Zanechal stopu…
Reakce na tři roky starý dům jsou vesměs příjemné. Polovině vesnice se stavba vyloženě líbí a jiní fandí tomu, že se jim podařilo zasadit stavbu pěkně do přírody. „Při každé návštěvě známých pro nás bylo odstrašující nejdříve dlouhé mlčení a pak věta typu: Hmmm, máte to tady, no – zajímavé,“ vzpomíná sympatická paní domácí. Vyslechli si i názor, že to mají hezké, ale že by tady dotyčný nemohl bydlet. Jsou poučení vlastními pocity a už přestali komentovat způsob bydlení druhých. Zbavili se povrchních soudů a z úst už nevypouštějí otřepané líbí či nelíbí. Vždyť nejdůležitější je, aby se v domě cítil dobře ten, kdo v něm bydlí. Minulou zimu jim běžkaři za domem vyjeli stopu – chtěli se podívat, co že je to za zajímavý dům. Sníh sice dávno roztál a vzal běžkařům i jejich dráhu. Nahradila ji však stopa jiná – vzpomínka na netradiční venkovskou zástavbu, které se vloni za plotem obdivovali…

TEXT: Zuzana Hošková
FOTO: Schüco
ZDROJ: HOME

Reklama
Reklama

Komentovat