Esence světla, prostoru a vodních ploch

10. 06. 2010
Diskuze (0)
Sdílet

Komu se to nestalo? Bombastické záběry na kulturní památky, mazaně nafocené počiny architektů nebo líbivé vizualizace staveb, které teprve čekají na svého investora. Potom v deziluzi stojíte před vybájeným objektem a musíte zkrátka usoudit, že vás kdosi podvedl. Stavba není ani tak velká, ani tak proporční, ani tak působivá. Zajímavost jí dodala zručnost a šikovnost fotografa a počítačového experta. Čistá a přívětivá architektura vily postavené kousek od Komárna nás však přesvědčila, že za dobrou architekturou se vyplatí vstát od redakčního stolu.

Někdy se ani nedá přesně určit, čím dům pozorovatele upoutal. Myslí probleskne pocit, že by stálo za námahu podívat se na fasádu a i za ni. Že dům se čímsi liší, že je osobitější než ostatní domy v téže ulici. Znenadání se přistihnete při myšlence, že právě v takovém domě by se určitě dobře bydlelo. Zaujatě zvednete ještě jednou svůj pohled k domu, který – zdá se – dýchá. Není výjimečný ani formou, ani uspořádáním. Je v něm však jakási jistota, klid, důstojnost. Když vás jeho obyvatelé pozvou k sobě, projdete skleněným srdcem domu. Bez schodů či schůdků se projdete cestou světla až na terasy, které jsou situovány podél bílých křídel domu. Světlo se odráží od mírně rozvlněných vodních ploch, jež uzavírají půdorys stavby. Zrcadlí se v nich lehká silueta sloupů, atik, kubusů rozložitého přízemí a objemově méně nápadného poschodí domu. Vzpomínka na léto ve Středomoří. Potvrzení působivosti subtilní puristické architektury. Volnost prostoru. Vodní nádrže, trsy štíhlé trávy, kamínky uspořádané do pravoúhlých polí jsou kouzelnou scenérií pro ty, kdo sedí na terasách nebo v bezpříčkovém přízemí domu. Majitelé jej stvořili pro společenský a rodinný život jak na terasách, tak i uvnitř anticky lehké stavby.

Formální formy a působivá čistota
Většina novostaveb posledního desetiletí jako by se vynořovala z architektonické paměti, která se v důvěrně známých a ověřených proporcích modernismu 20. století rýsuje v konturách současných staveb. Není známo, zda to je neschopnost či neochota doby, nebo snad její ctnost; místo toho, aby se vymanila z vyzkoušených forem, překresluje a obrací je znovu do současného obrazu krajiny. Architektura, ať se tváři jakkoliv, je díky technologiím počátku nového tisíciletí rozpínavější, dravější, dokáže dokonce popřít samu sebe. Někdy jako by zapomněla, že vznikla spojením a vzájemným porozuměním techniky a umění.

Roky roste smutek míst, na nichž se výstavba zmohla jen na bohapusté zastavění parcely a bezduché opakování vzorů. Tam, kde lidé potřebují bydlet, a tedy sdílet společný prostor s konstrukcemi z betonu, cihel, tvárnic, oceli a skla, nestačí jen puristicky zdůrazňovat objemy, je třeba odhalit i jejich vlastnosti, najít rovnováhu mezi hmotou domu a volným prostorem. Zachování základních forem a zbavování se ozdobnosti není v architektuře novinkou. Čistá vyvážená architektura má být i obyvatelná, zapůsobit jednoduchostí a samozřejmostí. Krásu rozložité architektury otevřené světlu a okolí objevil pro sebe architekt Zoltán Bartal. Svému domu přisoudil neokázalé, ale vzhled stavby určující geometrické prvky, funkční estetiku a neutrální barevnost.

Intuitivně cítíme, že se zde elegantně promítl fortel architekta, který má rád svoje řemeslo. Časem ověřené funkcionalistické tvary uvolněně střídají plné objemy zdiva s plochami skla. Stěny někde ustoupí prostornosti, jinde uchopí tvar domu. Zoltánu Bartalovi je blízká estetika bílých geometricky čistých tvarů, minimalismus forem, tvarování architektury světlem. Rodinný dům Bartalových, introvertní k ulici, se velkoryse otevírá směrem do zahrady. Rozložitá bílá stavba ukazuje ulici jen nepatrnou část. Zviditelňuje se prostým dvoupodlažním kubusem obytné části domu a průčelím garáže předsazeným směrem k veřejné komunikaci. Obě „uliční“ části domu si vzhledově porozuměly; pomohly si geometrickým členěním. Tmavošedá stěna přechází do atiky. Spolu tak olemovaly bílý modul garáže. Tmavá horizontála přesáhla nakonec objem garáže a volně zastřešila vstup do domu. K plastickému výrazu průčelí přispěl i tmavý obdélník vsazený do hloubky bílé stěny. Architekt sem umístil vstupní dveře a zasklený průzor okna z přízemí.

Přátelský purismus
Většina architektů nakonec přizná, že jejich díla postavená na objednávku jsou do jisté míry kompromisem. Míru kompromisu určují vztahy, které vykrystalizují při prvních setkáních architekta a objednavatele. Když však architekt staví dům sám pro sebe, pro svoji rodinu, očekává se, že svoji představu o dokonalém domě promítne do návrhu vlastního obydlí co nejvěrněji. Samozřejmě že i v tomto případě je výsledek ovlivněn finančními možnostmi, místními podmínkami a časem, který může autor věnovat projektu a výstavbě. Právě předpoklad, že architekt ve vzhledu svého domu a ve stylu zařízení interiéru prosadí vlastní rukopis, nás zavedl do slovenské vesničky blízko Komárna.

„Oba pocházíme z venkova. S manželkou a dětmi jsme žili v centru města. Všude jsme chodili pěšky, všechno bylo nablízku. A přece se nám zachtělo vlastní zahrady a venkovské atmosféry. Koupili jsme si dobře situovaný pozemek, na němž jsme mohli bez překážek stavět dům obrácený k ulici skromnější, uzavřenou fasádou a směrem do zahrady vystavený slunečnímu světlu,“ vede nás architekt Bartal do prosvětleného obývacího pokoje. Tady uprostřed domu, jehož objem a výška 3,6 metru zabírají jedno a půl podlaží, je možné přejít podél dřevěného schodištního ramene do otevřené kuchyně nebo hlouběji do obývacího pokoje. Známé křeslo Eamesových hned vedle krbu, nábytek na míru z tmavě matovaného dřeva, velká sestava pohovek potažených černou kůží, několik výtvarných děl, komoda pod schodištěm, všude bezfalcové dveře. Větší část nábytku rozmístili majitelé v otevřeném prostoru. Na bílo natřené, nábytkem nezatížené stěny zdůrazňují prostornost přízemí. Zasklené stěny a bílé terasy pod přesahem ploché střechy pocitově stírají hranice mezi interiérem a exteriérem. Členitý dům, či spíše wellness vila, terasovitě sestupuje od kubusu v poschodí přes střešní rovinu nad obývací částí k ramenům teras v přízemí. Tam se ponoří do geometricky rozvržených vodních ploch půlatria.

Stavba a materiály
„Zakládali jsme na pásech. Začít jsme však museli betonovou vanou určenou pro vodní plochy. Chtěl jsem, aby voda byla co nejblíže k domu, aby splynula s jeho obrazem. Stavět jsme začali, když vypukla krize. Ceny materiálů šly tak dolů, že se nám podařilo vybudovat dům za méně než poloviční cenu, než jakou bychom zaplatili předtím. Uvažoval jsem o zdění z keramických tvárnic, ale kvůli lehkosti konstrukcí jsem se rozhodl pro dvojité pórobetonové zdivo. Stropy jsou ze železobetonu, zasklené stěny z trojskla osazeného do ocelových rámů. Potěr na podlahovém topení by o více než deset centimetrů zvedl podlahu, tak jsem hledal firmu, která by udělala pěknou a rovnou litou podlahu. Našel jsem partu z Budapešti. V pěti vrstvách po milimetrech pět dní postupně lili a brousili živiční vrstvy. Mám rád syrový vzhled povrchů, který střídá plochy bílé omítky. Na obklady v interiéru, ale i na fasádu jsem vybral Renit, který vyrábějí v Tomášově,“ jmenoval architekt a dodal, že zbarvení betonového povrchu jim stálo za námahu. Na vnější fasádě obklad přišroubovali, uvnitř domu stačilo na jednotlivé kusy lepidlo. Také krb se ocitl před stěnou dekorovanou obkladem. Původně se měly spaliny z krbu odvádět průduchem zakomponovaným do interiéru, během montáže se však majitelé rozhodli, že kovový válec předsazený před betonovým povrchem fasády bude vypadat lépe a bude i bezpečnější.

TEXT: Marína Ungerová
FOTO: Dano Veselský
ZDROJ: HOME

 

Kategorie: Návštěvy domů
Tagy: architektura rodinny dum svetlo
Sdílejte článek

Diskuze